IV.ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004
N 34/32 SbNU 321
Souhlas orgánu obce s uzavřením smlouvy o nájmu nebytových prostor
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 4. března 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 ve věci ústavní stížnosti obce K. proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever z 28. 2. 2002 sp. zn. 3 C 97/2001 a rozsudku Krajského soudu v Plzni z 26. 2. 2003 sp. zn. 11 Co 220/2002 ohledně žaloby, jíž se stěžovatelka domáhala zaplacení dlužného nájemného a náhrady škody.

Rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 3 C 97/2001-120 ze dne 28. 2. 2002 a rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 220/2002-143 ze dne 26. 2. 2003 se zrušují.

Odůvodnění



I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 5. 2003 a předanou k poštovní přepravě dne 22. 5. 2003 domáhá se stěžovatelka zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů. V ústavní stížnosti stručně rekapituluje průběh řízení, které vedla před obecnými soudy s vedlejšímu účastníky. Vyslovuje zásadní nesouhlas s právními závěry obecných soudů s tvrzením, že ty jí odepřely ochranu práva v rozporu s ústavně zaručenou ochranou vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž rozhodnutími soudů měl být dle jejího názoru porušen i čl. 4 Listiny. Stěžovatelka poukazuje na to, že v průběhu projednávání její věci měnila se judikatura Nejvyššího soudu vztahující se k posuzování základních právních otázek v jejím sporu řešených, což dle stěžovatelčina mínění vytváří prostor pro nutný zásah Ústavního soudu.

Ústavní soud vyžádal ve věci spis Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 3 C 97/2001 (vedený do rozhodnutí dovolacího soudu pod sp. zn. 3 C 200/97), dále vyjádření účastníků a vedlejších účastníků, a též i stanovisko Nejvyššího soudu; z obsahu ústavní stížnosti samotné, jakož i z podkladů takto shromážděných dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Žalobou doručenou Okresnímu soudu Plzeň-sever dne 13. 5. 1997 domáhala se stěžovatelka proti žalovaným Ing. I. K., RSDr. J. J. a Ing. V. N. zaplacení celkem 205 765 Kč s příslušenstvím, přičemž žalobní nárok opírala dílem o dluh na nájemném, když předmětem nájemní smlouvy měl být nájem objektu č. p. 146 - Sokolovny v K., a dílem o náhradu škody vzniklé na nemovitosti a na inventáři. Ve věci soud vydal 25. 6. 1997 platební rozkaz, proti němuž však podali druhý žalovaný a třetí žalovaná odpor. Podáním z 12. 2. 1997 vzala žalobkyně (nyní stěžovatelka) žalobu proti prvému žalovanému zpět, a to poté, kdy tento žalovaný zemřel. Usnesením z 3. 4. 1998 soud v důsledku zpětvzetí žaloby řízení proti prvnímu odpůrci zastavil. Po jednáních, jež proběhla 4. 6. 1998 a 27. 8. 1998, vyhlásil soud prvního stupně dne 3. 9. 1998 rozsudek, jímž zavázal žalované zaplatit žalobci 175 596 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost druhého. Současně soud rozhodl (ve znění později vydaného opravného usnesení) o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti. O zbytku původně žalované částky soud nerozhodoval, neboť v této výši (30 169 Kč) byla žaloba účinně vzata při jednání dne 27. 8. 1998 zpět. Z obsahu spisu se podává, že přisouzená částka byla mezi účastníky co do výše nesporná, žalovaní však důrazně popírali, že by byli v řízení pasivně legitimováni. Vyhlášený rozsudek byl v písemném vyhotovení řádně odůvodněn a účastníkům do vlastních rukou doručen, právní moci však nenabyl, ježto proti němu žalovaní podali odvolání, posléze doplněné i návrhem, aby v případě potvrzení rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím tento soud vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozhodnutí. Odvolací soud projednal podaný opravný prostředek při jednání dne 27. 8. 1999. Rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zavázal žalované, a to každého z nich, zaplatit žalobci 130 664 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost dalšího žalovaného; ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního i druhého stupně; o návrhu žalovaných na připuštění dovolání nerozhodl. Z rozsudku krajského soudu je patrno, že odvolací soud, doplniv dosavadní řízení dalším dokazováním, neztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, podle něhož smlouva uzavřená mezi účastníky měla podléhat režimu zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném znění, a naopak hodnotil tuto smlouvu jako smlouvu nájemní podle § 663 a násl. občanského zákoníku, takže námitky uplatňující neplatnost uvedené nájemní smlouvy nepovažoval za důvodné. Proto přiznal žalující obci právo na zaplacení dluhu vzešlého z nezaplaceného nájemného (a co do výše mezi účastníky nesporného); přisouzení částek 14 763 Kč a 30 169 Kč představující škody vzniklé dílem na nemovitosti a dílem na inventáři odvolací soud považoval za přiznání nároku prekludovaného, a proto v této části žalobu zamítl.

Žalovaní včas napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 4. 2001 k dovolání žalovaných rozsudek odvolacího soudu dovoláním napadený, ale i rozsudek soudu nalézacího, zrušil ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných zaplatit žalobci částku 130 664 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení. Nejvyšší soud ve svém rozsudku konstatoval, že vyjádření k dovolání nebylo podáno (čemuž se ovšem nelze divit vzhledem k tomu, že dovolání nebylo žalující obci vůbec doručeno; ve spise jest sice založena doručenka potvrzující doručení dovolání obecnému zmocněni žalobkyně, avšak tuto doručenku vůbec nepodepsal adresát, nehledě na to, že správně mělo být doručováno přímo obci). Dovolací soud považoval podané dovolání za přípustné podle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001, vysloviv názor, že lze přiznat zásadní právní význam právní otázce, zda smlouva o nájmu nemovitosti jako celku, v níž jsou nebytové prostory, řídí se zákonem č. 116/1990 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb., a zda - v případě, jsou-li tyto nebytové prostory určeny k provozování obchodu a služeb - je k takovéto smlouvě nutný předchozí souhlas orgánů státní správy podle § 3 odst. 2 citovaného zákona. Nejvyšší soud uvedl, že soud odvolací posoudil otázku právního režimu nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky odlišně od ustálené judikatury dovolacího soudu; Nejvyšší soud připustil, že jím formulovaný původní právní názor vyslovený v jeho rozhodnutí ze dne 26. 3. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1175/96 by byl v souladu s právním názorem tak, jak jej vyslovil soud odvolací, avšak při zdůraznění toho, že tento právní názor byl již Nejvyšším soudem překonán, vytkl soudu druhé instance, že nevzal v potaz nově vyjádřené právní názory Nejvyššího soudu tak, jak byly seznatelné např. z jeho rozhodnutí 2 Cdon 1548/97 ze dne 21. 10. 1999 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod poř. č. 73) nebo např. v jeho rozhodnutí 2 Cdon 1502/97 ze dne 27. 10. 1999 (uveřejněné v příloze časopisu Soudní judikatura I/2000 pod poř. č. 8). Nejvyšší soud vyložil, že výkon státní správy obcí, při němž obec vystupuje prostřednictvím svého příslušného orgánu v pozici veřejnoprávního subjektu (orgánu státu), je třeba odlišit od případu, kdy obec nakládá se svým majetkem jako subjekt soukromoprávní, z čehož dle přesvědčení Nejvyššího soudu plyne, že předchozí souhlas ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. je nutný i v případě, vystupuje-li na straně pronajímatele (v rámci výkonu svého vlastnického práva) obec.

Po zrušujícím rozsudku dovolacího soudu soud prvního stupně ve sporu stěžovatelky s vedlejšími účastníky pokračoval a po jednáních 17. 7. 2001, 22. 1. 2002, 5. 2. 2002 a 28. 2. 2002, při nichž provedl řadu dalších důkazů, naříkaným rozsudkem žalobu zamítl, a to v podstatě proto, že - jak mimo jiné v odůvodnění rozsudku uvedl - byl vázán právním názorem dovolacího soudu; pokud jde o náhradu nákladů řízení, zavázal soud prvního stupně k její náhradě žalobkyni v plné výši na účet právního zástupce žalovaných. K odvolání žalobkyně (stěžovatelky) soud druhé instance ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, pokud pak jde o náklady řízení před tímto soudem, nepřiznal je žádnému z účastníků z důvodů hodných zvláštního zřetele; k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni zavázal. Právě i tento rozsudek odvolacího soudu ústavní stížnost napadá.

Krajský soud v Plzni jako účastník řízení kromě vyslovení souhlasu s projednáním ústavní stížnosti bez ústního jednání vyslovil názor, že základem věci je posouzení právní otázky shora naznačené. Krajský soud zdůraznil, že stěžovaným rozsudkem rozhodl tak, jak rozhodl, jen s ohledem na to, že byl vázán rozsudkem dovolacího soudu, přičemž však podrobně zdůvodnil, že sám má za to, že správný právní názor byl původní názor Nejvyššího soudu vyjadřovaný v rozhodnutích vydávaných do roku 1998, jimž se také řídil při svém prvém rozhodování o věci, tj. při vydání rozsudku z 27. 8. 1999. Krajský soud v Plzni upozornil na jistou rozpornost nového právního názoru Nejvyššího soudu, jímž je připuštěno, aby se na část smlouvy upravující jeden právní vztah aplikoval zákon č. 116/1990 Sb., zatímco na jinou část občanský zákoník. Závěrem svého vyjádření navrhl Krajský soud v Plzni, aby Ústavní soud shledal podanou ústavní stížnost opodstatněnou.

Okresní soud Plzeň-sever ve svém stručném vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval pouze tolik, že s obsahem ústavní stížnost souhlasí a že souhlasí i s upuštěním od ústního jednání.

Řádně zastoupení vedlejší účastníci navrhli Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost zcela zamítl, a to proto, že dle jejich názoru se ústavní stížnost omezuje pouze na obšírnou polemiku s právním názorem Nejvyššího soudu, takže oni sami mají za to, že v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu není důvod k zásahu Ústavního soudu založen, ježto interpretace právních předpisů provedená ve věci obecnými soudy nebyla natolik extrémní, aby vybočila z mezí hlavy páté Ústavy (správně Listiny - pozn. red.), a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného práva.

Nejvyšší soud, od něhož bylo Ústavním soudem vyžádáno stanovisko (§ 48 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), se vyhnul otázce změny své judikatury, a jen stručně připomenul, že neeviduje dovolání, jež by směřovalo proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni napadenému ústavní stížností.



II.

Dříve, než Ústavní soud může přikročit k meritornímu přezkumu těch rozhodnutí, jež ústavní stížnost napadá, musí zvážit, zda jsou v řízení před ním splněny všechny procesní podmínky potřebné k tomu, aby k přezkumu mohlo dojít.

Je evidentní, že stěžovatelka podala ústavní stížnost bez formálních vad, je řádně zastoupena, k ústavní stížnosti oprávněna; ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

Podanou ústavní stížnost považuje Ústavní soud za přípustnou, a to byť stěžovatelka před jejím podáním nenapadla stěžovaný rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Je tomu tak nejen proto, že se stěžovatelce v písemném vyhotovení rozsudku soudu druhé instance dostalo výslovného poučení, že proti jeho rozsudku není přípustné odvolání ani dovolání, ale především z toho důvodu, že, i kdyby stěžovatelka dovolání podala, nebylo by s ohledem na průběh celého řízení možno takový její opravný prostředek považovat za efektivní. Nutit nepřímo stěžovatelku k podání dovolání v situaci, kdy by s pravděpodobností, jež hraničí s jistotou, nemohla u dovolacího soudu uspět, by považoval Ústavní soud za zcela formalistické lpění na liteře zákona bez ohledu na jeho skutečný význam.

Ústavní soud považuje podanou ústavní stížnost za nejen přípustnou, ale i opodstatněnou, a to z části i z jiných důvodů, než které stěžovatelka uplatňuje. Ustálené judikatuře Ústavního soudu odpovídá, že Ústavní soud je přísně vázán petitem stížnostního návrhu, ne však těmi důvody, které stěžovatel (v tomto řízení stěžovatelka) uvádí. V té souvislosti nutno podotknout, že ve vztahu k odůvodnění ústavní stížnosti nejsou zcela liché výtky vedlejších účastníků naznačující, že se stěžovatelka bez relevantní ústavněprávní argumentace uchyluje pouze k polemice s právními názory obecných soudů.

To vše však nic nemění na závěru, že do ústavního práva stěžovatelky na spravedlivý proces bylo zasaženo způsobem, který je nutno napravit zásahem Ústavního soudu. Nikoliv zcela přesvědčivé odůvodnění ústavní stížnosti nemůže totiž být samo o sobě důvodem pro to, aby Ústavní soud na přezkum ústavnosti v dané věci rezignoval.

Ačkoli jsou ústavní stížností napadány toliko rozsudky nalézacího a odvolacího soudu, nelze přehlédnout, že jádrem věci je rozhodnutí (rozsudek) dovolacího soudu ze dne 26. 4. 2001. Stěžované rozsudky nemohly pro stěžovatelku ve věci samé vyznít jinak, než jak vyzněly, neboť, jak na to oba tyto soudy, zejména soud krajský, poukazují ve svých vyjádřeních (a též v odůvodnění svých rozhodnutí), musely v souladu s občanským soudním řádem respektovat právní názor vyslovený v rozsudku dovolacího soudu. Tento rozsudek ústavní stížností napaden nebyl, přičemž je nezbytné podotknout, že se tak stalo správně, neboť ani napaden být nemohl; vzhledem k tomu, že rozhodnutím dovolacího soudu řízení neskončilo, musela by být případná ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítnuta jako nepřípustná. To však nic nemění na tom, že právní názory obsažené v tomto rozsudku nemůže ponechat Ústavní soud bez povšimnutí, a to proto, že právě jimi byl položen základ pro následné rozhodování soudu nalézacího a odvolacího.

Ústavní soud nemíní ani v této věci měnit svoji ustálenou judikaturu zdůrazňující, že mu jako orgánu ochrany ústavnosti (a nikoli vrcholu soustavy obecných soudů) nepřísluší přehodnocovat právní názory obecných soudů, jež se týkají výkladu obyčejného práva, neboť jsou to tyto soudy, které Ústava k tomuto výkladu povolává. Nejvyšší soud jako vrchol jejich soustavy má pak za povinnost mimo jiné svojí judikaturou judikaturu soudů nižších sjednocovat, což je mimo jiné důležité pro zachování předvídatelnosti rozhodování soudů jakožto jednoho z komponentů spravedlivého procesu, a tím i základů demokratického právního státu. V této své činnosti Nejvyšší soud není a nemůže být rigidně omezován tak, že by se jeho právní názory nemohly vyvíjet, ba i měnit. Takový vývoj právních názorů neměl by však vést k tomu, aby jím byl popřen ten důvod, pro který je úloha sjednotitele judikatury Nejvyššímu soudu svěřena, tedy právě naplnění principu předvídatelnosti výsledku procesu.

V dané věci, jak již shora uvedeno, vytkl Nejvyšší soud soudu odvolacímu, že nerespektoval jeho ustálenou judikaturu; o tento závěr opřel Nejvyšší soud to, že shledal dovolání žalovaných (v řízení o ústavní stížnosti vedlejších účastníků) za nejen přípustné, ale i důvodné.

Ve světle skutečností patrných z vyžádaného spisu však takový závěr Nejvyššího soudu nemůže obstát.

Jak správně i Nejvyšší soud sám v odůvodnění svého rozsudku konstatuje, doznala jeho judikatura vývoje. Pakliže Nejvyšší soud poukazuje ve vztahu k jím tvrzené stabilní judikatuře na svá vlastní rozhodnutí z 21. 10. 1999, 27. 10. 1999 či 23. 2. 1999 a 29. 2. 2000, naprosto přehlíží, že rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen 27. 8. 1999, tedy v době, kdy naopak publikovaná judikatura Nejvyššího soudu zastávala názor jiný a Krajským soudem v Plzni v době přijímání jeho rozsudku respektovaný. To zajisté nelze odvolacímu soudu vytýkat; jestliže naopak Nejvyšší soud takové vytknutí učinil, nelze shledávat v jeho postupu nic jiného než to, že z hlediska průběhu celého řízení vydal zcela překvapivé rozhodnutí, které jistotu v právních vztazích mezi účastníky sporu (v době rozhodnutí Nejvyššího soudu pravomocně ukončeného) rozvrátilo. V té souvislosti nelze přehlédnout ani to, že rozsudek Nejvyššího soudu vydaný (v souladu s občanským soudním řádem) bez jednání, přijal Nejvyšší soud, aniž by se pokusil zabezpečit stanovisko žalobkyně k podanému dovolání ještě před tím, než o něm bylo rozhodováno. To, že se Nejvyšší soud spokojil s prostým prohlášením, že "Vyjádření k dovolání nebylo podáno.", a to bez přihlédnutí ke skutečnosti, že žalobkyni nebylo dovolání vůbec doručeno, nelze považovat za naplnění úsilí o nalézání spravedlnosti; naopak v tomto směru je třeba uzavřít tak, že ústavní právo stěžovatelky na spravedlivý proces bylo porušeno, a to i popřením rovných práv účastníků v řízení před soudem (čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky); takto byla stěžovatelka vyloučena z možnosti svými argumenty na dovolací tvrzení reagovat a ta případně vyvracet.

Ústavní soud se nehodlá pouštět s Nejvyšším soudem do polemiky v tom směru, zda byly správné původní právní názory Nejvyššího soudu nebo zda považuje za správnější jeho judikaturu novější. Ústavní soud však konstatuje, že i při akceptaci právního názoru, podle něhož v případě uzavření nájemní smlouvy ve vztahu k nemovitosti jako celku, v níž se nachází nebytové prostory, je k takové smlouvě nutný předchozí souhlas orgánů státní správy, tj. souhlas obecního úřadu podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., nemůže souhlasit s tím, že by byl tento souhlas nutný i v případě, že je to právě obec, která vystupuje na straně pronajímatele, a to proto, že akceptací takového právního názoru by Ústavní soud v rozporu s tím, co má za povinnost chránit, podporoval přepjatý právní formalismus vylučující ve svých důsledcích ústavně konformní výklad obyčejného práva, přičemž výlučně takovýto výklad naplňuje jeden ze stěžejních principů demokratického právního státu. Opačný právní názor Nejvyššího soudu jím vyslovený v citovaném rozsudku považuje Ústavní soud za zcela absurdní a vymykající se chápání práva jakožto prostředku k nalezení spravedlnosti, a nikoli prostředku k zatemnění toho, co jest (nebo by alespoň mělo být) uživatelům práva (v dané věci účastníkům občanskoprávního vztahu vzešlého z nájemní smlouvy), byť v základních rysech úpravy natolik jasné, aby pokud možno mezi nimi ke sporům nedocházelo, a pokud pak ke sporu dojde, mohlo přivodit uplatněním výlučně formální obezličky ztrátu povinnosti jednoho z účastníků smlouvy dle smlouvy plnit.

V posuzované věci stěžovatelka uzavřela s vedlejšími účastníky nájemní smlouvu, kterou ve smlouvě označený objekt jako celek přenechala nájemcům; smlouva byla řádně za pronajímatele podepsána starostou obce a za nájemce vedlejšími účastníky a tehdy též ještě Ing. I. K. V řízení nebylo sporu o tom, že nájemné nebylo placeno a že žalobkyni takto vznikla pohledávka ve výši 130 664 Kč. Formalistický požadavek vyslovený v právním názoru Nejvyššího soudu, že totiž kromě uzavřené smlouvy v daném případě měl existovat nutný předchozí souhlas orgánu obce podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., zcela přehlíží tu skutečnost, že za obec, a to v souladu se svými pravomocemi, sjednával nájemní smlouvu její starosta, takže je zjevné, že týž nepochybně s jejím uzavřením souhlasil. Připomenout je možno, že podle tehdy platné úpravy obecního zřízení [§ 58 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění zákona č. 439/1991 Sb., č. 485/1991 Sb., č. 553/1991 Sb., č. 302/1992 Sb., nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne 17. 9. 1992 a zákona č. 68/1993 Sb.] byl obecní úřad tvořen starostou, jeho zástupcem (zástupci), dále tajemníkem obecního úřadu, byla-li tato funkce zřízena, a dalšími pracovníky, přičemž v čele obecního úřadu byl starosta; tato úprava ostatně nedoznala změny ani v nyní platném zákonu o obcích.

Nejvyšší soud se přirozeně nemýlí, zdůrazňuje-li, že je třeba rozlišovat mezi přenesenou a samostatnou působností obce. To samo o sobě však nemůže vést k závěru, že by, a to pod sankcí absolutní neplatnosti, musela obec před tím, než sjedná a uzavře nájemní smlouvu, vydat sama sobě souhlas k tomu, aby takovou smlouvu uzavřít směla (rozumí se podle právní úpravy zákona č. 116/1990 Sb., ve znění tehdy platném), když navíc ani tehdejší zákonná úprava nekladla ve vztahu k tomuto souhlasu žádné zvláštní formální požadavky, např. toho typu, že by souhlas musel být vydán formou rozhodnutí.

Jak překvapivostí svého rozsudku, tak i nepřijatelným právním formalismem přivodil Nejvyšší soud situaci, jejímž důsledkem v dalším řízení před nalézacím a odvolacím soudem bylo v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod popřeno právo stěžovatelky na spravedlivé projednání její věci; v řízení, jež vydání stěžovaných rozsudků předcházelo, byla též porušena - jak již uvedeno - i ústavně garantovaná zásada rovnosti účastníků.

Ústavní soud je si vědom toho, že při zrušení stěžovaných rozsudků dostávají se nalézací a případně i odvolací soud do zvláštní situace, neboť v okamžiku vykonatelnosti tohoto nálezu při jejich dalším rozhodování budou vedle sebe stát rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 306/2000-84 ze dne 26. 4. 2001 a tento nález Ústavního soudu. Vázanost nižších soudů právními názory v těchto rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu není však dle přesvědčení Ústavního soudu důvodem k tomu, aby obecné soudy v dalším řízení nemohly postupovat ústavně souladným způsobem tak, aby právo nalezly. Soudy, ke kasaci jejichž rozsudků nálezem Ústavního soudu dochází, budou v dalším řízení vázány podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky právě tímto nálezem, a nikoli závěry obsaženými v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu.

Důvodné ústavní stížnosti vyhověl tedy Ústavní soud podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona stěžované rozsudky obecných soudů zrušil.