IV.ÚS 2917/18 ze dne 27. 11. 2018
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Obršlíkem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1735, Beroun, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2018 sp. zn. 8 To 308/2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. června 2018 č. j. 37 Nt 1622/2018-21, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 37 Nt 1622/2018 se podává, že proti stěžovateli bylo usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti (dále jen "policejní orgán") ze dne 27. 6. 2018 č. j.
NCOZ-4519-93/TČ-2016-412201 zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), pokusu zločinu vydírání podle § 175 odst. 1 a odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a zločinu zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 a odst. 2 písm. a), b) a c) trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že bez jakéhokoliv právního titulu sjednával neoprávněný způsob průběhu veřejných zakázek ve dvou nemocnicích. Usnesením ze dne 30. 6. 2018 pak policejní orgán rozšířil obvinění i na další podobné skutky stěžovatele.

3. Dne 30. 6. 2018 podal vedlejší účastník návrh na stěžovatelovo vzetí do vazby, v němž obsáhle popsal vyšetřováním zjištěné skutečnosti, po jejichž vyhodnocení dospěl k závěru, že u stěžovatele jsou dány vazební důvody podle § 67 písm. b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Obvodní soud po vazebním zasedání, kde vyslechl stěžovatele, rozhodl napadeným usnesením, že stěžovatel se bere z uvedených důvodů do vazby. V jeho odůvodnění uvedl, že z dosud nashromážděných důkazů vyplývá důvodné podezření, že se stěžovatel dopustil uvedené trestné činnosti. Tyto důkazy jsou podrobně popsány v usnesení o zahájení trestního stíhání a návrhu vedlejšího účastníka na vzetí do vazby. S oběma dokumenty se přitom stěžovatel seznámil. Popsanými důkazy jsou zejména veřejně dostupné listiny k zadávacím řízením, dále výsledky nasazených prostředků skrytého prověřování, a dále vysvětlení podané hned několika osobami. Usvědčující obsah těchto vysvětlení soud v odůvodnění popsal. Pro bližší rozbor důkazní situace soud odkázal na podrobné odůvodnění návrhu vedlejšího účastníka, s nímž se plně ztotožnil.

4. Pokud jde o vazební důvody, tzv. koluzní vazba je dle obvodního soudu dána tím, že doposud nebyly vyslechnuty osoby, připadající do úvahy jako svědci. Stěžovatel se s řadou z nich osobně zná a je třeba zabránit jeho kontaktu s nimi. Důvody pro tzv. předstižnou vazbu jsou dány tím, že činnost v souvislosti s veřejnými zakázkami byla významnou součástí stěžovatelovy "podnikatelské činnosti". Trestnou činnost navíc stěžovatel měl páchat dlouhodobě a opakovaně. Účelu vazby přitom dle obvodního soudu nelze dosáhnout jiným opatřením.

5. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se v podstatě ztotožnil s argumentací obvodního soudu. Stěžovateli dal za pravdu, že svědecké výpovědi sice nejsou v dané věci "základními důkazy", to však neznamená, že by byly nedůležité. Důvody vazby jsou tedy dány i dle stížnostního soudu.


II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy svá rozhodnutí opřely o rozsáhlý spisový materiál, čítající dle jejich slov několik šanonů, v němž jsou doposud opatřené důkazy podrobně rozvedeny. Samotný vazební spis čítá pouhých 38 stran. Možnost nahlédnout do uvedeného spisového materiálu však byla po celé vazební řízení stěžovateli odepřena. Policejní orgán tento postup odůvodnil tím, že v dané věci doposud nebyli vyslechnuti všichni obvinění, kteří mají právo spontánní výpovědi. Tím se dle stěžovatele policejní orgán pokouší lacině obejít ustanovení § 65 odst. 2 trestního řádu. Všichni obvinění byli ostatně vyslechnuti po sdělení obvinění. Navíc stěžovatel poukazuje na to, že možnost vypovídat je zákonným právem, a nikoliv povinností obviněných. Důvod uvedený policejním orgánem by bránil v prostudování spisu až do skončení přípravného řízení. Stěžovateli bylo nahlédnutí do spisu umožněno až po rozhodnutí městského soudu. Ani poté však nebylo stěžovateli zřejmé, zda mu byl předložen celý spis či pouze jeho část. Spis neobsahoval spisový přehled a jednotlivé listiny nebyly řádně očíslovány. To stěžovatel považuje za porušení zásady kontradiktornosti řízení, neboť z takového spisu nemůže obhajoba vyčíst důležité informace (např. pořadí a dobu založení jednotlivých listin). Dále stěžovatel poukazuje na skutečnost, že média měla o trestní věci více informací než stěžovatel, resp. jeho obhájce. Stěžovatel tedy uzavírá, že soudy v jeho věci rozhodovaly na základě skutečností, které nebyly stěžovateli známy a nemohl se k nim tak vyjádřit. Nahlédnutí do spisu musí dle stěžovatele obviněnému umožnit přezkoumat, zda jsou označené důkazy úplné, byly řádně opatřeny a zaznamenány. Toto právo dle stěžovatele vyplývá přímo ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. 5. 2012, o právu na informace v trestním řízení. V ní uvedená práva přitom nelze obviněnému odepřít. Uvedené závěry pak vyplývají i z mnoha rozsudků Evropského soudu pro lidská práva. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v tvrzení porušení jeho práva na řádný proces tím, že obhajobě nebyl zpřístupněn policejní spis, o nějž údajně soudy opřely napadená vazební rozhodnutí. Jak však vyplývá již ze starší judikatury Ústavního soudu, je podobnými tvrzeními směšováno několik oddělených procesních oprávnění obhajoby (srov. např. usnesení ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 1031/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tím prvním je oprávnění obviněného (obhajoby) nahlížet do spisů orgánů činných v trestním řízení podle § 65 trestního řádu. Toto právo se však předmětu ústavní stížnosti (ústavnost soudních rozhodnutí) vůbec netýká. Podle petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení soudních rozhodnutí, jejichž předmětem bylo posouzení důvodnosti stěžovatelovy vazby. Odepření práva nahlédnout do spisu může být důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí toliko tehdy, je-li to právě rozhodující soud, který tento spis vede, anebo pokud na základě obsahu tohoto spisu (resp. jeho částí) rozhoduje a obhajobu s jeho částí neseznámí (viz níže). K tomu však v posuzované věci dle Ústavního soudu nedošlo.

10. Stěžovatel namítá, že mu nebyl po celé vazební řízení zpřístupněn spis vedený policejním orgánem. Podle přiložených listin nebylo stěžovateli nejdříve vyhověno, posléze (v srpnu 2018) však byl jeho obhájce o možnosti prostudovat spis vyrozuměn. Tento postup stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nijak nenapadá. Jak ústavní principy, tak i zákon, a rovněž i stěžovatelem zmiňovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady, umožňují uvedené právo omezit, o čemž má být obviněný informován a mají mu být sděleny důvody tohoto postupu, jež následně podléhají přezkumu orgány státního zastupitelství a posléze i Ústavním soudem [srov. např. nález ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1956/13 (N 28/72 SbNU 325) nebo usnesení ze dne 8. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 589/06]. Z ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by stěžovatel vyčerpal prostředky ochrany svých práv v rámci trestního řízení. Porušení práv vyplývajících z § 65 trestního řádu tak Ústavní soud fakticky ani přezkoumat nemohl, neboť toto právo nebylo (a nemohlo zásadně být) předmětem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ve vazebním řízení se však aplikuje především jiné právo, jehož se stěžovatel nepřímo dovolává, a sice právo seznámit se se všemi důkazy, o něž má být rozhodnutí o vazbě opřeno.

11. Ani porušení právě uvedeného práva však Ústavní soud v dané věci neshledal. V první řadě je třeba upozornit na zásadní skutečnost, že stěžovatel tuto námitku neuplatnil ve stížnosti proti usnesení obvodního soudu, ani ústně při vazebním zasedání, přestože tomu nic nebránilo a soudy se mohly s takovou námitkou vypořádat. V popsané situaci se mohly soudy k této skutečnosti jen obtížně vyjádřit a Ústavní soud se o to obtížněji může zabývat postupem městského soudu při vypořádání stěžovatelových (nevznesených) tvrzení stran porušení jeho práv. Co se týče důkazní situace, došlo v rámci vazebního zasedání pouze k výslechu stěžovatele, předání návrhu státního zástupce obhajobě a jejímu seznámení se s ním. Rozsáhlejší dokazování bylo v zásadě znemožněno rozsahem ostatních materiálů a časovým "tlakem" daným lhůtami, zakotvenými dokonce přímo v Listině. Předmětem takového soudního rozhodování je hodnocení hrozby naplnění tzv. vazebních důvodů (srov. § 67 trestního řádu) za podmínky důvodnosti trestního stíhání. Kromě uvedených výslechů tak soud v podstatě vycházel pouze z usnesení o zahájení trestního stíhání a návrhu státního zástupce, jejichž obsah byl do podrobností stěžovateli a jeho obhájci znám. Ke všem relevantním tvrzením státního zástupce se mohla obhajoba vyjádřit, což také několikrát učinila. Stěžovatel tedy věděl, jaké důkazy rámcově důvodnost jeho trestního stíhání podporují a jaká tvrzení soud při svém urychleném rozhodování bude zvažovat. Ačkoliv soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí uvádí i jiné důkazy, než které byly před ním provedeny, jejich hodnocení je plně odvozeno od obsahu stěžovateli známého usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle Ústavního soudu tak soudy fakticky neopřely své rozhodnutí o žádnou skutečnost, která by nejpozději s koncem dokazování ve vazebním zasedání nebyla stěžovateli (resp. jeho obhájcům) známa.

12. Samotnou poznámku městského soudu, dle níž se přesvědčil o obsáhlosti dosud opatřeného spisového materiálu, nevzal Ústavní soud jako opěrný důvod napadeného rozhodnutí (tím jsou vyjmenované konkrétní okolnosti naplňující jednotlivé vazební důvody a důvodnost trestního stíhání), nýbrž jen jako zdůraznění rozsáhlosti a složitosti dané věci a nároků na práci policejního orgánu.

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2018


Jan Musil v. r.
předseda senátu