IV.ÚS 2929/13 ze dne 23. 9. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Lučební závody, a. s., Kolín, se sídlem Pražská 54, Kolín, IČ: 46357360, zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem Politických vězňů 98, Kolín 3, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2012 č. j. 8 Cmo 3/2010-303, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.

II.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2012 č. j. 8 Cmo 3/2010-303 potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2007 č. j. 51 Cm 340/95-189 (výrok č. I.), kterým bylo žalované (dále jen "stěžovatelka") uloženo zaplatit žalobci Vladislavu Tvrdíkovi (právnímu nástupci předcházejících žalobců v pořadí Safina a Credit) 3 766 500 Kč s 12,9% úrokem z prodlení od 10. 4. 1998 do zaplacení a náhradu nákladů řízení; dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna žalobci zaplatit na náhradu nákladů řízení před soudem odvolacím a soudem dovolacím částku 290 359,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok č. II.). Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že mezi stěžovatelkou a společností Lučební závody Draslovka, a. s., Kolín byla dne 21. 6. 1995 uzavřena dohoda, podle níž stěžovatelka převzala dluh, jehož zaplacení je předmětem tohoto řízení, a že souhlas původního žalobce s tímto převzetím dluhu byl jím vyjádřen v listině ze dne 9. 7. 2002, doručené stěžovatelce. Odvolací soud konstatoval, že uvedeným souhlasem původního žalobce došlo ke změně závazku v osobě povinného, jímž se stala stěžovatelka ve smyslu § 531 o. z., a že právo na požadované zaplacení ceny zboží není promlčeno, jestliže nárok na zaplacení zboží vznikl ne dříve než v září 1992 a nárok byl původním žalobcem uplatněn vůči žalované podáním ze dne 27. 5. 1996, jež bylo soudu prvního stupně doručeno dne 29. 5. 1996, tedy ve čtyřleté promlčecí době podle § 397 obch. zák.

Vrchní soud vyšel ze závazného právního názoru učiněného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2009 č. j. 23 Cdo 1737/2009-235, kterým byl zrušen předešlý rozsudek odvolacího soudu v souzené věci; Nejvyšší soud v citovaném rozsudku přijal závěr, že z hlediska promlčení nemá změna v osobě dlužníka vliv na běh promlčecí doby, pokud jde o promlčení povinnosti zaplatit dluh. Nejvyšší soud dovodil, že novému dlužníkovi se započítává i ta část promlčecí doby, která uplynula předchozímu dlužníkovi. Konstatoval, že souhlas věřitele s převzetím dluhu není majetkovým právem ve smyslu § 100 odst. 2 o. z. a ani právem ze závazkového vztahu ve smyslu § 387 odst. 2 obch. zák., nýbrž jde o právní úkon, projev vůle věřitele, kterým se závazkový vztah zakládá, resp. mění se závazkový vztah původní. Teprve po této změně je možno zkoumat promlčení, nikoliv však ve vztahu k úkonům zakládajícím změnu, nýbrž jen ve vztahu k právům a povinnostem, které tvoří obsah změněného závazkového vztahu; jinak vyjádřeno stěžovatelka se nemůže dovolávat promlčení ve vztahu k právu věřitele poskytnout nebo neposkytnout souhlas s převzetím dluhu, neboť toto právo netvoří obsah závazkového vztahu mezi věřitelem a původním dlužníkem, nýbrž jde o součást složené právní skutečnosti, jejímž účinkem se přenáší povinnost zaplatit dluh na nového dlužníka. Dovolací soud uvedl, že původní i nový dlužník mohou vznést námitku promlčení jen ke své povinnost zaplatit dluh, tuto námitku však nemohou uplatnit ve vztahu k souhlasu věřitele, neboť nejde o jeho právo či povinnost, které by náležely do obsahu vztahu k dlužníkovi (ať již původnímu nebo novému), nýbrž jen o jednu ze skutečností, které tento vztah mění, a jako taková nemůže tato právní skutečnost podléhat promlčení.

Odvolací soud dále neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky, že žalobci by měl být přiznán úrok z prodlení až od udělení jeho souhlasu s převzetím dluhu původním žalobcem, jestliže se tak stalo až po sedmi letech (v červenci roku 2002); odvolací soud v tomto neshledal porušení zásad poctivého obchodního styku podle § 265 obch. zák., neboť stěžovatelka převzala dluh dobrovolně v listině ze dne 21. 6. 1995 a musela počítat s tím, že ke změně závazku v osobě povinného může dojít souhlasem původního žalobce s tímto převzetím dluhu. Odvolací soud neshledal za důvodnou ani námitku stěžovatelky, že jednání původního žalobce bylo v rozporu s dobrými mravy podle § 3 o. z., protože uvedený souhlas je vyjádřením zásady, že smlouvy se mají plnit, a jeho smyslem je ochrana věřitele pro případ, že dluh by mohl převzít dlužník, jehož majetkové poměry by mohly vést ke zhoršení právního postavení věřitele.

Vrchní soud konečně potvrdil napadený rozsudek i v části výroku o nákladech řízení, neboť soud prvního stupně správně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení, když neshledal argumenty stěžovatelky za důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na to, že trvání sporu nezavinil výlučně žalobce, když stěžovatelka podávala vždy odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 10. 7. 2013 č. j. 23 Cdo 947/2013-329 odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2012 č. j. 8 Cmo 3/2010-303 z důvodu nepřípustnosti. Dovolací soud v argumentaci týkající se (stěžovatelkou namítaného) nesprávného určení počátku doby placení úroků z prodlení odkázal na vlastní (výše uvedený) rozsudek ze dne 20. 7. 2009 č. j. 23 Cdo 1737/2009-235, když připomněl, že úroky z prodlení jsou spojeny s dobou, po níž není dluh placen věřiteli, a změna v osobě dlužníka, k níž došlo projevem vůle věřitele, nemá na dobu prodlení vliv; obdobně připomněl vlastní argumentaci týkající se posouzení stěžovatelkou namítaného porušení zásad poctivého obchodního styku žalobcem či jeho jednání v rozporu s dobrými mravy podle § 3 o. z. Nejvyšší soud závěrem konstatoval, že dovolání stěžovatelky směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není podle § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné.

III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti (doplněné na základě výzvy Ústavního soudu), jež se obsahově a argumentačně prakticky shoduje s jejím odvoláním (a také s dovoláním), podrobně reprodukovala věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci a současně také vlastní argumentaci. Stěžovatelka se podrobněji zabývala aplikací institutu promlčení v kontextu souzené věci a poukázala na nepřiměřenost jeho výkladu dovolacím soudem; obdobně vyslovila nesouhlas s nepřiměřenou délkou doby, po níž existoval nedovršený vztah (vázaný na souhlas věřitele/žalobce) mezi dlužníkem a stěžovatelkou, která se až do dne 9. 7. 2002 necítila být dlužníkem. Nejen z těchto důvodů, ale také pro rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, považuje stěžovatelka napadené rozhodnutí za extrémně nespravedlivé a nepřispívající k "čitelnosti" práva.

IV.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud konstatuje, že závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku a Nejvyšší soud v obou rozhodnutích (tj. v rozsudku ze dne 20. 7. 2009 č. j. 23 Cdo 1737/2009-235 a v usnesení ze dne 10. 7. 2013 č. j. 23 Cdo 947/2013-329, z nichž první z nich rozsudku odvolacího soudu předcházelo a druhé jej následovalo) jasně a zřetelně uvedly a vysvětlily důvody pro věcné potvrzení rozhodnutí soudu prvostupňového, když se současně opřely o zjištění tohoto soudu.

Pouhá polemika stěžovatelky se závěry zastávanými civilními soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. Z pohledu vrchním soudem uvedených jasných a jednoznačných konstatování se argumentace stěžovatelky nutně jeví jako spektakulární a lichá. Ústavní soud musí konstatovat, že stěžovatelka posouzení věci v nalézacím řízení ze strany civilních soudů (v určitém smyslu) ignoruje. O tom konec konců vypovídá její opakující se argumentace, kterou v ústavní stížnosti zastřešuje poukazem na extrémní nespravedlnost (či na poněkud nejasně uváděnou "čitelnost" práva) v souzené věci. Ústavní soud v této souvislosti navíc připomíná, že stěžovatelka v ústavní stížnosti sice brojí proti argumentaci Vrchního soudu v Praze, tato argumentace je však převážně založena na právním názoru Nejvyššího soudu, který byl - jak vidno výše - přítomen již v jeho rozsudku ze dne 20. 7. 2009 č. j. 23 Cdo 1737/2009-235.

Ústavní soud proto usuzuje, že stěžovatelka se snaží postavit Ústavní soud do pozice další soudní instance, která bude reflektovat její opakované výtky, jež soudní orgány již přesvědčivě popřely; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou a vyčerpávající argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti nemá důvod korigovat. Argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014

JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu