IV.ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002
U 25/27 SbNU 307
Rozhodování soudu o nákladech řízení (odměna za zastupování)
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti D.p. hl.m. Prahy, akciová společnost, zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 2002, čj. 14 C 439/2001-6,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 2002, čj. 14 C 439/2001-6, kterým bylo vyhověno její žalobě o zaplacení částky 808,- Kč. Současně bylo podle § 142 odst. 1 o.s.ř. rozhodnuto o nákladech řízení tak, že soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 1.750,- Kč, představující zaplacený soudní poplatek ve výši 600,- Kč, náklady zastoupení stěžovatelky advokátem ve výši 1.000,- Kč (jež tvoří 2 úkony právní služby po 500,- Kč, tj. převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby) a náhrada hotových výdajů advokáta za 2 úkony právní služby ve výši 2 x 75,- Kč. Z odůvodnění napadeného rozsudku dále vyplývá, že při stanovení výše odměny za zastupování advokátem soud aplikoval ust. § 151 odst. 2, věta prvá, část věty za středníkem o.s.ř. a postupoval podle ust. § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb. Soud nepostupoval podle vyhl.č. 484/2000 Sb. z toho důvodu, že postup podle tohoto předpisu se mu jevil z důvodu skutkové i právní jednoduchosti sporu jako neodpovídající povaze předmětného řízení, a s ohledem na skutečnost, že bylo rozhodnuto bez jednání, jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, také jako neodpovídající délce předmětného řízení. Stanovení výše odměny advokáta stěžovatelky (žalobkyně) dle vyhl.č. 484/2000 Sb. by dle názoru soudu neodpovídalo ani náročnosti poskytnutých právních služeb, když soudu je z jeho činnosti známo, že vymáhání jízdného, včetně pokut za jeho nezaplacení, je pro advokáta rutinní záležitostí, neboť měsíčně žaluje pro téhož žalobce shodný nárok stejným způsobem v desítkách právně totožných sporů. Vůči žalovanému by pak byl, s ohledem na uvedené skutečnosti, postup dle tohoto předpisu příliš tvrdý.

Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti především vyjádřila svůj názor k otázce její přípustnosti z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V dané věci předmětem sporu bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 2.000,- Kč, uvedenou v ust. § 202 odst. 2 o.s.ř. jako kritérium pro posuzování tzv. bagatelních věcí, u nichž je odvolání nepřípustné. Uvedenou hranici však převyšují náklady řízení. Stěžovatelka poukázala na rozdílnou praxi obecných soudů při aplikaci ust. § 202 odst. 2 o.s.ř. Např. Městský soud v Praze dle jejích poznatků považuje za určující částku, o kterou je veden meritorní spor (a z toho důvodu patrně také nepodala proti ústavní stížností napadenému rozsudku odvolání); obecné soudy v jiných krajích však obdobnou věc údajně posuzují odlišně; zvlášť posuzují hodnotu peněžitého plnění v meritu věci a samostatně výši nákladů řízení. Z uvedeného stěžovatelka dovodila, že její ústavní stížnost je z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků přípustná.

Zbývající část ústavní stížnosti je polemikou stěžovatelky (fakticky se ovšem zřejmě jedná o polemiku právního zástupce, který ji v řízení před obvodním soudem zastupoval a který ji zastupuje i v řízení o ústavní stížnosti) s výše uvedenými právními názory obvodního soudu ohledně určení nákladů řízení, obsaženými v odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatelka tvrdí, že obvodním soudem určená výše odměny za zastupování advokátem je nižší, než jak určuje zákon a tudíž je v této části napadený rozsudek nezákonný. Tím podle jejího názoru došlo současně i k zásahu do ústavně zaručených základních práv, a to především do práva vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Žádnou další ústavněprávní argumentaci (pokud se vůbec samotné tvrzení o porušení ústavně zaručeného základního práva za takovou argumentaci dá považovat) ústavní stížnost neobsahuje. Stěžovatelka pouze poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 188/94 ( I. ÚS 12/95), kde Ústavní soud připustil, že v některých případech může být interpretace právních předpisů obecnými soudy, jevící se na první pohled jako interpretace zákonná, natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti, čímž dojde k zásahu do ústavního práva zakotveného v čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Přesně k tomu, dle přesvědčení stěžovatelky, v její věci došlo. Stěžovatelka má za to, že soud měl rozhodovat o nákladech řízení podle § 151 odst. 1 a 2 o.s.ř., tedy, že výši odměny za zastupování advokátem měl určit podle sazeb stanovených zvláštním právním předpise. Tímto předpisem je vyhl.č. 484/2000 Sb., kterou se mj. stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Podle ust. § 3 odst. 1 bod 2. cit. vyhlášky, je-li předmětem řízení zaplacení peněžité částky přes 500,- do 1.000,- Kč (jak tomu bylo ve věci stěžovatelky), činí paušální sazba odměny za zastupování 3.000,- Kč. V rozporu s tím však jí byla přiznána pouze částka 1.000,- Kč, což pro ni má z dlouhodobějšího hlediska závažný majetkový dopad. Vytváří se tím absurdní situace, kdy k majetkové újmě dochází nikoliv na straně delikventa, ale subjektu, který byl jeho chováním donucen se bránit s využitím právních služeb. Redukcí zákonné odměny soud zmenšuje majetek stěžovatelky, která při uzavírání smlouvy s advokátem počítala s tím, že většinu anebo celou částku, kterou mu zaplatí, získá od neúspěšného účastníka. Přitom soud tuto redukci provedl použitím naprosto nepřezkoumatelného, nepředvídatelného a neurčitého kritéria, tj. složitosti věci.

Obvodní soud pro Prahu 10, jako účastník řízení, ve svém podrobném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelkou přijatý výklad ust. § 151 odst. 2 o.s.ř. v tom smyslu, že by soud měl postupovat přednostně podle vyhl.č. 484/2000 Sb., neodpovídá znění ani smyslu tohoto ustanovení. Postup soudu, při němž by nepřihlížel k okolnostem daného případu, by byl navíc i v rozporu s požadavkem, aby rozhodnutí bylo spravedlivé. Paušální sazba výše odměny za zastupování účastníka představuje určitou průměrnou hodnotu, odvíjející se od průměrného počtu úkonů právní pomoci, které vyžaduje určitý druh soudního řízení v jednom stupni, od průměrné složitosti či také povahy věci. Nemá-li být rozhodování o nákladech řízení pouhou formalitou, je nutno, v souladu s dikcí zákona, přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Není sporu o tom, že právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a souvisí, pokud jde o konkrétní náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny (II. ÚS 598/2000). Ve vztahu k advokátu pak lze hovořit o právu na spravedlivou odměnu za vykonanou práci a lze je analogicky dovodit z čl. 28 Listiny (I. ÚS 89/94). Nelze však souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že bylo zasaženo do jejích ústavních práv. S ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu v čl. 11 Listiny nemohlo dojít k jeho porušení. Účastník dále poukázal na názor Ústavního soudu obsažený ve věci sp. zn. III. ÚS 244/95, resp. Pl. ÚS st. 1/96. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že výše odměny za právní zastoupení advokátem stanovená v napadeném rozsudku byla určena v souladu se zákonem i normou jej provádějící, a s ohledem na okolnosti daného případu (specifičnost předmětné věci ve smyslu její právní a skutkové nenáročnosti a množství a rozsahu poskytnutých úkonů právní služby) je přiměřená. Napadené rozhodnutí jako celek, včetně řízení mu předcházejícího, neodůvodňuje závěr, že by tímto rozhodnutím došlo k porušení ústavních norem, jež by odůvodňovalo zrušení tohoto rozhodnutí. Navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno s tím, že jeho vyjádření lze považovat i za vyjádření k dalším ústavním stížnostem téhož stěžovatele směřujícím proti podobným rozsudkům oddělení 14 C zdejšího soudu.

Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 14 C 439/2001 a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatelky s rozhodnutím obecného soudu o náhradě nákladů řízení, nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní, a tudíž že je třeba ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Stěžovatelka se především mýlí, pokud tvrdí, že jedinou zákonnou možností obvodního soud bylo stanovit výši odměny za zastupování podle paušální sazby dle vyhl.č. 484/2000 Sb. Ustanovení § 151 odst. 2 o.s.ř. umožňuje obecným soudůn výjimečně výši této odměny stanovit podle právního předpisu o mimosmluvní odměně (vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), a to tehdy, odůvodňují to okolnosti případu. Za situace, kdy paušální náhrada za spory penězi ocenitelné je "vystavěna" na předpokladu šesti úkonů právní služby, nelze obecnému soudu upřít oprávnění postupovat tak, jak v dané věci postupoval. Jedná se o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kriterií spravedlivého (fair) procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoli může být předmětné rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pokud stěžovatelka argumentovala tím, že postupem soudu bylo zasaženo do jejího práva vlastnického jehož stejný obsah a ochranu pro všechny vlastníky zaručuje čl. 11 odst. 1 Listiny, připomíná Ústavní soud, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil (např. svazek 1, nález č. 5 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR), že chápe toto ustanovení především jako příkaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby nikoho ve své rozhodovací činnosti z práva na vlastnictví nevylučoval. Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale nejprve (např. rozhodnutím soudu) vzniknout má. Nemůže-li proto být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo jako právo věcné, pouze tvrzené, tím spíše se nelze této ochrany dovolávat u sporné pohledávky, která teprve může, je-li přiznána a uhrazena, vlastnictví rozhojnit. Přitom z podání není navíc zcela zřejmé, čí majetek by takto přiznaná a uhrazená pohledávka vůbec rozhojnila.

Pokud stěžovatelka uvedla, že v praxi obecných soudů je při aplikaci ust. § 202 odst. 2 o.s.ř., zakládajícího nepřípustnost odvolání proti rozsudku, jimž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2.000,- Kč, postupováno nejednotně, připomíná Ústavní soud, že sjednocování výkladu právních předpisů obyčejného práva v činnosti obecných soudů je věcí Nejvyššího soudu ČR, nikoliv Ústavního soudu.

Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovouto interpretaci soudu vytknout nelze. Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obvodního soudu.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2002

JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu