IV.ÚS 310/05 ze dne 26. 9. 2005
N 180/38 SbNU 443
Rozhodování o odvolání proti výroku o nákladech řízení bez nařízení jednání
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Vlasty Formánkové - ze dne 26. září 2005 sp. zn. IV. ÚS 310/05 ve věci ústavní stížnosti D. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2005 č. j. 13 Co 27/2005-48, jímž jí byla uložena povinnost nahradit žalovanému (vedlejšímu účastníku) náklady řízení, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 210 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "ve věci samé" a na zrušení ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) téhož zákona ve slovech "odvolání se týká toliko nákladů řízení".

I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2005 č. j. 13 Co 27/2005-48 se zrušuje.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 210 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "ve věci samé" a ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu ve slovech "odvolání se týká toliko nákladů řízení" se odmítá.


Odůvodnění


Včas podanou ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 6. 6. 2005, se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") domáhá zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud"). V ústavní stížnosti stručně rekapituluje průběh řízení, které poté, co vzala žalobu zpět, Městský soud v Brně zastavil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu svých nákladů. K odvolání žalovaného (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) do výroku o nákladech řízení Krajský soud v Brně změnil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku tak, že stěžovatelku zavázal povinností nahradit žalovanému náklady řízení v částce 43 108 Kč (výrok I.) a náklady odvolacího řízení ve výši 536 Kč (výrok II.). Stěžovatelka poukazuje na to, že jí odvolání nebylo doručeno, a protože Krajský soud v Brně rozhodl bez nařízení jednání, neměla žádnou možnost se k němu vyjádřit, což ji vůči žalovanému znevýhodnilo; odůvodnění napadeného usnesení pak považuje za nepřezkoumatelné.

Vzhledem k tomu, že postup Krajského soudu v Brně, tj. nedoručení odvolání žalovaného proti výroku o nákladech řízení druhému účastníkovi řízení, jakož i projednání takového odvolání bez nařízení jednání umožňují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), stěžovatelka navrhla jejich zrušení v rozsahu vymezeném v záhlaví tohoto nálezu s odůvodněním, že odporují ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 Ústavy České republiky.

S ústavní stížností a návrhem na zrušení části ustanovení zákonného předpisu rovněž spojila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně s odůvodněním, že jeho případným výkonem by mohlo dojít na její straně a straně její vážně postižené dcery, o kterou pečuje, k nepoměrně větší újmě, než jaká v případě odkladu vykonatelnosti hrozí vedlejšímu účastníkovi.

Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2. 8. 2005, podepsaném předsedkyní senátu 13 Co, uvedl, že povinnost doručit odvolání ostatním účastníkům řízení stíhá soud prvního stupně, připustil však, že ve svém důsledku šlo i o jeho pochybení. Ohledně rozhodnutí samotného odvolací soud uvedl, že pouze po právní stránce posoudil skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, což podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. a) o. s. ř. umožňovalo o věci rozhodnout bez nařízení jednání.

Vedlejší účastník, ing. K. M., svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužil.

Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 21 C 71/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (v řízení před obecným soudem v postavení žalobkyně) se žalobou domáhala na žalovaném příspěvku na výživu rozvedené manželky. Poté, co v průběhu řízení došlo k prodeji nemovitostí, které byly ve společném jmění manželů, vzala žalobu zpět. Městský soud v Brně usnesením ze dne 25. 11. 2004 č. j. 21 C 71/2003-42 řízení zastavil a s odkazem na ustanovení § 150 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť z rozporných tvrzení obou účastníků nebylo možné dovodit, zda žaloba byla podána důvodně a zda k jejímu zpětvzetí došlo v důsledku prodeje nemovitostí, které spadaly do společného jmění manželů. Vedlejší účastník podal do výroku o náhradě nákladů řízení odvolání, ve kterém tvrdil, že žaloba nebyla podána důvodně, neboť majetkové poměry obou účastníků jsou stejné a plnění poskytla oběma účastníkům třetí osoba. Ze záznamu o předložení věci k rozhodnutí o odvolání (č. l. 46) vyplynulo, že stěžovatelce nebylo odvolání vedlejšího účastníka doručováno, a ze spisu je rovněž zřejmé, že Krajský soud v Brně rozhodl bez nařízení jednání ústavní stížností napadeným usnesením tak, jak stěžovatelka uvedla. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že Krajský soud v Brně považoval odvolání za důvodné a že při stanovení povinnosti k náhradě nákladů postupoval podle ustanovení § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř., podle kterého jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Krajský soud v Brně konstatoval, že důvodem zpětvzetí žaloby nebylo chování žalovaného, a proto bylo nutné vycházet z toho, kdo zavinil zastavení řízení. Za situace, kdy stěžovatelka vzala žalobu zpět v době, kdy nabyla finanční prostředky z prodeje společné nemovitosti v rozsahu statisícových částek, jeví se její majetkové poměry natolik příznivé, že použití ustanovení § 150 o. s. ř. neodůvodňují.

Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně a řízení jemu předcházející z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatelka opřela svoji ústavně právní argumentaci o čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle relevantních ustanovení těchto článků se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), resp. má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny zaručuje, že všichni účastníci řízení si jsou rovni. Podle Ústavního soudu je zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit.

Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti příležitostí či princip "rovnosti zbraní" podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je zakotven v § 18 o. s. ř. a v podmínkách tohoto soudního řádu se promítá v řadě jeho ustanovení. Pro projednávaný případ je relevantním ustanovením § 210 odst. 1 o. s. ř., podle kterého předseda senátu soudu prvního stupně doručí odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům, a ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., podle kterého není třeba nařizovat jednání k projednání odvolání, jestliže se odvolání týká toliko nákladů řízení. K ústavně konformnímu výkladu těchto ustanovení se Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tato ustanovení je nutné interpretovat jak v souladu s účelem soudního řízení, tak i v souladu s požadavky kladenými na soudní řízení ústavními procesními kautelami (srov. nález III. ÚS 202/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 134). V citovaném nálezu Ústavní soud s odkazem na princip rovnosti účastníků občanského soudního řízení vyložil, že pokud obecný soud nedoručil stěžovateli (v postavení žalovaného) odvolání žalobkyně, neumožnil mu se k němu vyjádřit a rozhodl o nákladech řízení toliko na základě podaného odvolání, zkrátil stěžovatele na jeho procesních právech. Tyto závěry plně dopadají i na projednávanou věc a Ústavní soud neshledal žádný důvod se od nich jakkoliv odchýlit (stejně i nález sp. zn. IV. ÚS 88/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 87).

Ústavní soud připomíná, že i Evropský soud pro lidská práva, který v souvislosti s rovností účastníků řízení používá pojem "rovnost zbraní", podle své konstantní judikatury vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. V případě Beer proti Rakousku (stížnost č. 30428/96) či Baumann proti Rakousku (stížnost č. 76809/01, obě rozhodnutí dostupná v elektronické verzi na http://hudoc.echr.coe.int) Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že článek 6 odst. 1 Úmluvy je aplikovatelný i na rozhodování o nákladech řízení (za předpokladu, že předmětem tohoto řízení byly občanská práva a závazky) a že k porušení tohoto článku došlo tím, že odvolací soud neposlal odvolání do výroku o nákladech řízení protistraně, a nedal jí tak možnost, aby se k němu vyjádřila a uplatnila svá tvrzení a důkazy.

Ve stěžovatelčině věci bylo tedy namístě, aby Krajský soud v Brně před svým rozhodnutím dbal na doručení odvolání vedlejšího účastníka stěžovatelce a poskytl jí přiměřenou lhůtu k vyjádření se k němu. Pokud tak neučinil, aplikoval relevantní ustanovení občanského soudního řádu v rozporu s ústavním principem rovnosti účastníků řízení a zkrátil stěžovatelku na jejím ústavním procesním právu zaručeném v čl. 37 odst. 3 Listiny (stejně i citované nálezy sp. zn. IV. ÚS 88/05 a sp. zn. III. ÚS 202/03).

Ústavní soud proto pro porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, mající dopad do kautel spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Brně podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení slov "ve věci samé" v ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. ("Nejde-li o případy uvedené v § 208 nebo v § 209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům.") a slov "odvolání se týká toliko nákladů řízení" v ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. ("Jednání není třeba nařizovat, jestliže ... odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti."). K tomuto návrhu byla stěžovatelka osobou oprávněnou, neboť obě ustanovení byla v její věci aplikována.

V oblasti kontroly norem Ústavní soud již dříve zaujal výkladové stanovisko (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 48/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 21; vyhlášen pod č. 121/1996 Sb.), podle kterého "v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod pro zrušení tohoto ustanovení. Úkolem soudů je interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem." Ústavní soud přezkoumal napadená ustanovení z hlediska tvrzené neústavnosti a vycházeje ze shora citovaného interpretačního pravidla dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.

Ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. představuje kogentní příkaz pro soud prvního stupně, aby v případech, kdy odvolání směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, je doručil ostatním účastníkům. Ze zákona tedy sice nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům, to však neznamená, že tak soud prvního stupně nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Obdobně je třeba přistupovat i ve vztahu k ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., ze kterého nevyplývá zákaz nařízení jednání, jde-li o projednání odvolání proti rozhodnutím v tomto ustanovení vyjmenovaným.

Z již shora vyložených důvodů obecné soudy pochybily tím, že neinterpretovaly ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. způsobem ústavně souladným. Na odvolacím soudu pak v dalším řízení bude, aby zvážil, zda v projednávané věci nařídí jednání, byť odvolání vedlejšího účastníka bylo podáno jen do výroku o náhradě nákladů řízení; v rámci této úvahy odvolací soud sám vezme v potaz, zda by rozhodnutím bez jednání mohlo být dotčeno ústavní právo stěžovatelky i vedlejšího účastníka na spravedlivý proces.

Z vyloženého plyne, že návrhem dotčená ustanovení občanského soudního řádu mohou být v každém občanskoprávním procesu (tedy nejen v posuzovaném případě) interpretována způsobem, který nezkrátí ústavní procesní práva účastníků sporu, proto byl návrh na jejich zrušení pro zjevnou neopodstatněnost odmítnut.

Ústavní soud nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, neboť pro tento postup neshledal důvod, když hrozící újmu v rozsahu nepoměrně větším, než jaká hrozí odložením vykonatelnosti vedlejšímu účastníkovi, stěžovatelka kromě odkazu na péči o vážně postiženou dceru nikterak dále neprokázala.