IV.ÚS 3138/13 ze dne 23. 9. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské náměstí č. 2, Praha 1, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013 č. j. 28 Cdo 540/2013-303, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2012 č. j. 68 Co 47/2012-251 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 10. 2011 č. j. 8 C 345/2004-230, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy.

Obvodní soud pro Prahu 4 výše uvedeným rozsudkem rozhodl mimo jiné, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni Růženě Židové (dále jen "žalobkyně") částku ve výši 145 005 Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 4. 2004 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a že stěžovatelka ve vztahu k žalobkyni nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 6. 2012 č. j. 68 Co 47/2012-251 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (ad výrok II.) a výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a stěžovatelkou (ad výrok V.) změnil tak, že stěžovatelka je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 44 773,76 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 19 890 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Odvolací soud v odůvodnění mimo jiné uvedl, že soud I. stupně přiznáním požadované náhrady žalobkyni v důsledku bezdůvodného obohacení stěžovatelky rozhodl správně, když (navíc) stěžovatelka "proti způsobu stanovení jeho výše v odvolání ničeho nenamítala".

Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 7. 2013 č. j. 28 Cdo 540/2013-303 dovolání stěžovatelky odmítl (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 760 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Dovolací soud ve vztahu k námitce stěžovatelky týkající se rozsahu bezdůvodného obohacení v případě vlastníkem (žalobkyní) nevyužitelných pozemků (z důvodu jejich zastavění pozemní komunikací) poukázal na vlastní konstantní judikaturu; obdobně odkázal na vlastní judikaturu v případě posouzení pasivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení, která se odvíjí od vlastnictví silnice, když jejím vlastníkem je Hlavní město Praha a nikoliv její městská část. Nejvyšší soud dále k tvrzení stěžovatelky, že obvyklá výše nájemného mohla být v daném případě nižší než Ministerstvem financí stanovená cena maximální, poukázal na to, že se jedná o novou skutečnost, kterou v dovolacím řízení nelze uplatnit (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.), a proto ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání. Dovolací soud ke stěžovatelově argumentaci nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. III. ÚS 2030/09 pro úplnost uvedl, že v tomto případě šlo o situaci, kdy nalézací i odvolací soud odmítli provést navrhované důkazy o výši obvyklého nájemného za pronájem pozemku. Naproti tomu v souzené věci stěžovatelka uplatnila námitku nesprávného určení výše bezdůvodného obohacení až v dovolacím řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že jejím předmětem je pouze posouzení výše bezdůvodného obohacení ve vztahu k výměrům Ministerstva financí; to za situace, kdy dovolací soud poukázal na to, že se jedná o novou skutečnost, kterou v dovolacím řízení nelze uplatnit (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.), a nemůže proto ani založit přípustnost dovolání. Stěžovatelka se domnívá, že se v souzené věci o nepřípustnou novotu jednat nemohlo, neboť reagovala na aktuální změnu judikatury, kterou došlo ke změně výkladu výměru Ministerstva financí; primárně se tedy jedná o právní posouzení a nikoliv o skutkovou otázku.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejní námitce.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

Podstatou ústavní stížnosti je pouhá polemika stěžovatelky se závěry obsaženými v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle přesvědčení Ústavního soudu je napadené rozhodnutí pečlivě, řádně a jasně (nikoliv svévolně) odůvodněno; odkazy na judikaturní prostředí jsou přiléhavé.

Ústavní soud v prvé řadě není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal (již výše uvedené) konstatování odvolacího soudu, že stěžovatelka (ani) v odvolání nic nenamítala proti způsobu stanovení výše bezdůvodného obohacení. Ústavní soud proto usuzuje, že stěžovatelka se jej snaží postavit do pozice další soudní instance, která bude reflektovat její výtku, již Nejvyšší soud s odkazem na novou skutečnost (uplatněnou až v dovolacím řízení) popřel. Dovolací soud jasně vysvětlil, proč stěžovatelčina námitka nemůže založit přípustnost dovolání.

Ústavní soud navíc považuje za vhodné - a to především s ohledem na to, že Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení (pro úplnost) připomněl nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. III. ÚS 2030/09 - zdůraznit, že tento nález se týkal posouzení ústavnosti rozhodnutí civilních soudů o odmítnutí provedení navrhovaných důkazů o výši obvyklého nájemného za pronájem pozemku. Ústavní soud v citovaném nálezu současně zdůraznil, že v tehdejším napadeném rozhodnutí dovolacího orgánu se konkrétně odkazovaná "konstantní judikatura" týkala zcela jiné otázky (srov. odst. 25. nálezu) a problém výše nájemného v této judikatuře meritorně řešen nebyl, resp. byl použit způsob určení obvyklého nájemného. Ústavní soud v citovaném nálezu ještě dodal, a to v rovině obiter dictum, že ve výměru Ministerstva financí je regulovaná cena stanovena pouze jako maximální hranice nájemného, nikoliv jako závazná pevná cena (srov. odst. 26. nálezu); konečně ani z dalších částí odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu nelze dovodit stěžovatelkou uváděnou změnu judikatury, jež by měla v právě souzené věci svědčit o změně právního posouzení věci, a nikoliv o skutkové otázce. Ústavnímu soudu se proto tato argumentace stěžovatelky jeví jako spektakulární a lichá.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces (podle čl. 36 a čl. 37 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014

JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu