IV.ÚS 317/17 ze dne 20. 2. 2017
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou ve věci návrhu Ing. Blanky Vilasové, zastoupené JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Mariánské údolí 126, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 14. prosince 2016, č. j. 1 KZV 64/2016-646, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelka se na Ústavní soud obrátila podáním, označeným jako ústavní stížnost, v němž namítá zásah do svých zaručených práv (čl. 8 odst. 1; čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), k němuž mělo dojít napadeným usnesením státního zastupitelství, kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odboru daní, 2. oddělení, ze dne 13. listopadu 2016, č. j. NCOZ-1395-1012/TČ-2016-412302-C. Tímto rozhodnutím bylo zahájeno trestní stíhání navrhovatelky pro důvodné podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství.

Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu III. ÚS 62/95, N 78 SbNU 4/243) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem, upravujících konkrétní řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Podle § 75 odstavce 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), což znamená, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání mechanismů všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech tedy významně ovládá zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odstavec 1 ve spojení s § 72 odstavci 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle ustanovení § 75 odstavce 2 zákona o Ústavním soudu.

Přípustné opravné prostředky nelze přitom chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího soudního (trestního) řízení, které samou svou existencí zaručuje až do vydání meritorního rozhodnutí průběžnou kontrolu danou trestním řádem, v němž účastníku přísluší celá řada konkrétních nástrojů, včetně (případného) následného řízení v rámci obecného soudnictví (srovnej též sp. zn. II. ÚS 134/06 in http://nalus.usoud.cz). Východiskem pro tyto závěry je článek 4 Ústavy ČR, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

Podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává podle § 174 a násl. trestního řádu dozor příslušný státní zástupce, který je povinen podle § 172 odst. 1 trestního řádu zastavit trestní stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Právně zastoupená navrhovatelka pak může využívat zákonem definované nástroje k ochraně svých zájmů.

Na základě těchto skutečností proto Ústavní soud odmítl stížnost jako předčasný, a tedy nepřípustný návrh podle § 43 odstavce 1 písmeno e) ve spojení s ustanovením § 75 odstavcem 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2017


Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj