IV.ÚS 324/97 ze dne 30. 1. 1998
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
IV. ÚS 324/97
>
Pokud je někdo vlastníkem akcií o určité jmenovité hodnotě, nese toto jeho postavení určité riziko spočívající v možném omezení či zasahování do vlastnického práva. Opatření, která k tomuto stavu směřují, však musí vést ke spravedlivé rovnováze mezi požadavky obecného zájmu a imperativy na ochranu základních práv jednotlivce. Musí tedy existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mellachen a spol., 1989, A-169).
<

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ing. M. M. proti postupu NB a správce pověřeného výkonem nucené správy při výkonu nucené správy a A., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 3. 9. 1997 doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatel uvádí, že je akcionářem A., kde byla rozhodnutím bankovní rady NB dne 17. 9. 1996 zavedena nucená správa. V rámci výkonu nucené správy přijal správce se souhlasem NB rozhodnutí vyčlenit tzv. zdravou část A., a prodat ji ve výběrovém řízení tzv. strategickému investorovi a tzv. špatná aktiva a závazky přitom ponechat současným akcionářům. Podle stěžovatele se organizační, personální a ekonomické rozdělování banky uskutečňuje bez souhlasu akcionářů a jelikož je jedním z nich, tvrdí, že postupem správce a NB je neústavním způsobem omezováno jeho vlastnické právo, jehož obsahem je též oprávnění podílet se na řízení společnosti. Stěžovatel upozorňuje, že podle ustanovení § 30 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, je cílem nucené správy obnova stability a likvidity banky, avšak záměr správce má podle stěžovatele sloužit k jinému účelu, totiž k likvidaci banky. Dále pak namítá, že pokud správce rozhoduje sám a bez účasti akcionářů, zasahuje tím nepřípustně do samé podstaty vlastnického práva akcionářů a porušuje tím čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel proto navrhuje, aby správci pověřenému výkonem nucené správy v A., bylo zakázáno přijímat rozhodnutí patřící podle zákona nebo stanov společnosti do působnosti valné hromady a činit bez jejího předchozího souhlasu jakékoliv kroky směřující k prodeji podniku nebo jeho části a aby mu bylo přikázáno odstranit následky již provedených kroků směřujících k prodeji části A., a zejména k rozdělení banky na dvě části. Dále navrhuje, aby NB bylo zakázáno schvalovat rozhodnutí správce pověřeného výkonem nucené správy v A., přijímaná jím ve funkci valné hromady.
Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení ustanovení §§ 27-33 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, vztahujících se k úpravě nucené správy, a to pro jejich rozpor s čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 2 větou druhou Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zároveň podal ve smyslu ustanovení § 80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh na vydání předběžného opatření.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je k podání ústavní stížnosti oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Stěžovatelem tedy nemůže být osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebyla, a to ani v tom případě, že se sama za účastníka považuje a případně se cítí dotčena rozhodnutím orgánu veřejné moci. Nezbytnou podmínkou tedy je, aby taková osoba byla účastníkem původního řízení a jako účastník rovněž vystupovala a jako s účastníkem s ní bylo jednáno.
Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči ústavně zaručeným právům či svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu.
V obdobné věci již rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 15. 11. 1997, sp. zn. I. ÚS 161/97, na které soudce zpravodaj odkazuje a ve kterém se konstatuje, že činnost správce je nutno považovat s ohledem na postavení NB jako správního úřadu (§ 1 odst. 3 zákona č. 6/1993 Sb.,) za delegovaný výkon státní správy, prováděný fyzickou osobou na základě zákona, o čemž svědčí skutečnost, že správce musí být zaměstnancem NB (§ 28 zákona o bankách) nebo že o věcech v působnosti valné hromady činí rozhodnutí s předchozím souhlasem NB (§ 29 odst. 2 zákona o bankách). V této souvislosti se pak dále uvádí, že rozhodnutí správce ve smyslu cit. ustanovení žádným způsobem nezasahuje do subjektivních práv a povinností právnických nebo fyzických osob v oblasti veřejné správy, a proto nemůže ani směřovat proti akcionářům, ale je adresováno toliko bance jako právnické osobě. Tento názor sdílí i soudce zpravodaj v této věci.
Stěžovatelovy námitky ohledně omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nejsou důvodné. Pokud je někdo vlastníkem akcií o určité jmenovité hodnotě, nese toto jeho postavení určité riziko, spočívající v možném omezení či zasahování do vlastnického práva. Opatření, která k tomuto stavu směřují, však musí vést ke spravedlivé rovnováze mezi požadavky obecného zájmu a imperativy na ochranu základních práv jednotlivce. Musí tedy existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mellachen a spol., 1989,A-169). V tomto směru Ústavní soud neshledal, že by stěžovatel byl neústavním postupem omezován na svém vlastnickém právu, neboť akcionář má ve smyslu ustanovení § 178 obchodního zákoníku právo na podíl ze zisku a podle § 220 obch. zák. právo na podíl na likvidačním zůstatku. Tato práva nejsou stěžovatelem namítaným postupem správce nijak dotčena.
Na základě výše uvedeného soudce zpravodaj dospěl k závěru, že postup správce a NB nesměřoval proti stěžovateli a ani bezprostředně neovlivnil jeho právní postavení akcionáře. Proto ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu, byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení ustanovení §§ 27-33 zákona č. 21/1992 Sb. podaného spolu s ústavní stížností podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb. (viz např. usn. č. 22, sv. 4, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, str. 354).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 1998