IV.ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012
N 61/64 SbNU 723
Ústavněprávní požadavky vztahující se k odůvodnění rozhodnutí
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného - ze dne 27. března 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ve věci ústavní stížnosti D. B. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. srpna 2011 č. j. 49 Nc 4226/2008-87, jímž byl potvrzen výrok II příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. ledna 2011 č. j. 025 EX 9386/08-23 vydaného soudním exekutorem JUDr. Janem Grosamem, Exekutorský úřad Praha 6, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníka řízení.

Výrok

Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. srpna 2011 č. j. 49 Nc 4226/2008-87 se zrušuje.


Odůvodnění


Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 12. listopadu 2011, tj. ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a i v ostatním splňujícím veškeré požadované předpoklady jeho věcného projednání stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, jímž byl potvrzen výrok II příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. ledna 2011 č. j. 025 EX 9386/08-23 vydaného soudním exekutorem JUDr. Janem Grosamem, Exekutorský úřad Praha 6.

Stěžovatel, v exekučním řízení povinný, ve svém stížnostním návrhu nejprve podrobně popsal genezi své exekuční záležitosti co do náhrady nákladů exekuce a Obvodnímu soudu pro Prahu 10 následně vytkl, že nereagoval na velkou část jeho námitek, jimiž své přesvědčení o nesprávnosti výroku soudního exekutora o nákladech exekučního řízení podložil. Pro uvedené se cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Poté, co výslovně formuloval námitky, vůči nimž se obecný soud dle jeho názoru jakkoliv argumentačně v odůvodnění rozhodnutí nevymezil, domáhal se, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal k předmětné ústavní stížnosti účastník řízení vyjádření. V něm ve věci rozhodující soudkyně jednak odkázala na odůvodnění napadeného usnesení, jednak vyjádřila přesvědčení, dle něhož se soud se všemi námitkami stěžovatele směřujícími do příkazu k úhradě nákladů exekuce vypořádal.

Za účelem posouzení opodstatněnosti tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, tudíž s cílem posoudit věc toliko z pohledu ústavněprávně relevantních tvrzení stěžovatele, nikoli co do jejího merita, vyžádal si Ústavní soud spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 49 Nc 4226/2008. V něm je založeno rovněž stěžovatelovo podání, v němž námitky proti výroku II příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. ledna 2011 č. j. 025 Ex 9386/08-23 vydaného soudním exekutorem JUDr. Janem Grosamem, Exekutorský úřad Praha 6, formuloval (č. l. 73-75 spisu obecného soudu).

Ústavní soud je oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 1 odst. 1, čl. 83, čl. 85 odst. 2, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným [kupř. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471), nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)]. Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení [nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), nález sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691), nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371), nález sp. zn. I. ÚS 3184/07 ze dne 17. 4. 2008 (N 71/49 SbNU 61), nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)].

Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soud nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" [kupř. nález sp. zn. IV. ÚS 201/04 ze dne 5. 1. 2005 (N 3/36 SbNU 19), nález sp. zn. I. ÚS 729/2000 ze dne 8. 12. 2005 (N 224/39 SbNU 369), nález sp. zn. I. ÚS 116/05 ze dne 30. 5. 2006 (N 108/41 SbNU 349), nález sp. zn. IV. ÚS 787/06 ze dne 29. 1. 2007 (N 16/44 SbNU 201), nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)].

Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.

V exekuční věci stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí (konfrontováno s dílčími argumenty konkrétních námitek) co do náležitého obsahu odůvodnění neobstojí, když vypořádání se s argumenty stěžovatele - tak jak je jednotlivě vymezil - hned v několika ohledech (byť v té nejobecnější rovině) absentuje.

Nutno rovněž připomenout, že Ústavní soud v této souvislosti posuzuje toliko otázku, zda uplatněná námitka měla vztah k projednávané věci; přitom již zpravidla neposuzuje případný relevantní dopad na rozhodnutí ve věci samé, neboť je to právě obecný soud, který se potom obsahem této námitky musí zabývat. Jedná se tak v podstatě o věc principu - v této rovině se zobrazuje atribut právního státu zakazující libovůli; případy ignorování věcných námitek účastníků řízení zatěžují rozhodnutí soudů nepřezkoumatelností a tím v rovině potenciality libovůli umožňují [srov. nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17)].

Maje na zřeteli tyto parametry rozhodování justice právního státu, Ústavní soud v záhlaví označené usnesení pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Za splnění podmínek obsažených v § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. bylo tak rozhodnuto s upuštěním od ústního jednání.