IV.ÚS 366/98 ze dne 6. 5. 1999
N 70/14 SbNU 99
K pojmu "bezúhonnost" v českém právním řádu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti P.
M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 1998,
č.j. 22 Ca 431/97-20, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako
účastníka řízení, a Policie ČR, Správy Sm kraje v Ostravě jako
vedlejšího účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního
jednání, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění

Dne 19. 8. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní
stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5.
1998, č.j. 22 Ca 431/97-20, jímž byla zamítnuta žaloba
o přezkoumání rozhodnutí Policie ČR, Správy Sm kraje v Ostravě, ze
dne 3. 6. 1997, č.j. PSM-330/BS-97, kterým by.o zamítnuto odvolání
stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Okresního ředitelství Policie
ČR v Šumperku ze dne 15. 5. 1997, č.j. ORSU-577/ZBR-97. Posledně
uvedeným rozhodnutím nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o vydání
zbrojního průkazu s odkazem na ustanovení § 44 odst. 1 písm. e)
a § 44 odst. 2 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních
a střelivu (zákon o střelných zbraních), s odůvodněním, že žadatel
není bezúhonný, protože byl pravomocně odsouzen pro trestný čin
a k zahlazení odsouzení podle zvláštního zákona se při posuzování
bezúhonnosti osoby nepřihlíží. Současně s ústavní stížností podal
stěžovatel podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") návrh na zrušení §
44 odst. 2 zákona o střelných zbraních.

Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozsudkem bylo
porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené
v čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 90
a čl. 95 Ústavy České republiky ("Ústava"), a byl porušen i čl.
4 odst. 3 a 4 Listiny, neboť došlo k nepřípustnému omezení jeho
práva na osobní čest a dobrou pověst zakotveného v čl. 10 odst.
1 Listiny. Stěžovatel namítl i porušení čl. 40 odst. 2 Listiny,
zakotvující princip presumpce neviny. V odůvodnění svého návrhu
stěžovatel uvedl, že jediným důvodem, proč mu nebyl vydán zbrojní
průkaz, byla skutečnost, že byl v roce 1991 uznán vinným pro
trestný čin podle § 277 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a)
trestního zákona a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody
v trvání 6 měsíců se zkušební dobou 1 roku, přičemž následným
usnesením Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 25. 6.
1992, sp. zn. 2 T 109/91, bylo uznáno, že se osvědčil a hledí se
na něho podle § 60 odst. 4 trestního zákona, jakoby nebyl
odsouzen. Na tomto základě pak Krajský soud v Ostravě, stejně jako
dříve orgány Policie ČR, dospěl k závěru, že nesplňuje podmínku
bezúhonnosti stanovenou v § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných
zbraních. Trestněprávní důsledky osvědčení se ve zkušební době
jsou podle názoru soudu právně irelevantní, protože správní orgán
musí při posuzování bezúhonnosti žadatele důsledně vycházet
z legální definice tohoto pojmu. Krajský soudu zastával názor, že
podle § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních je nutno přihlížet
nejen k odsouzení, které bylo zahlazeno, ale i k odsouzení,
u kterého platí zákonná domněnka neodsouzení. Podle názoru
stěžovatele je tento výklad extenzivní a omezuje žadatele na jeho
právu na vydání zbrojního průkazu. Navíc je otázka, zda lze na
tento případ aplikovat ust. § 44 odst. 2 zákona o střelných
zbraních, když institut zahlazení odsouzení je věcně odlišný od
institutu zákonné domněnky neodsouzení. Stěžovatel je přesvědčen,
že aplikací uvedeného ustanovení došlo k porušení jeho základního
práva na osobní čest a dobrou pověst zakotveného v čl. 10 Listiny
základních práv a svobod ("Listina") a je dán i rozpor s čl. 40
odst. 2 Listiny, když je vyloučeno, aby se osobě, která je
považována za nevinnou, protože k jejímu odsouzení nelze
přihlížet, přičítalo k tíži, že spáchala trestný čin. Závěrem
stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem napadené rozhodnutí
a ustanovení § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních, zrušil.
Vyslovil též souhlas s tím, aby Ústavní soud upustil od ústního
jednání ve věci ústavní stížnosti samotné.

Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém
vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že namítané porušení
základních práv stěžovatele považuje za nedůvodné. Dle jeho názoru
k porušení čl. 90 Ústavy nedošlo, neboť stěžovateli byla ochrana
práv zákonným způsobem poskytnuta. Stejně tak nebyl porušen čl.
95 Ústavy, protože ve věci bylo rozhodnuto v souladu se zákonem,
přičemž soud nedospěl k závěru, že zákon č. 288/1995 Sb. je
v rozporu s ústavním zákonem. Nesouhlasí ani s namítaným porušením
čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť právo obrátit se na soud stěžovateli
nebylo upřeno. K námitce porušení čl. 40 odst. 2 Listiny uvedl, že
k takovému porušení nemohlo dojít, neboť toto ustanovení se týká
práva na soudní ochranu v trestním řízení a nelze ho aplikovat
v řízení přezkumném dle části páté o.s.ř. Z uvedených důvodů
účastník řízení navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta,
přičemž vyjádřil též souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Policie ČR, Správa Sm kraje Ostrava, jako vedlejší účastník,
ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že návrh na zrušení
ust. § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních nepovažuje za
důvodný, neboť dle jejího názoru není v rozporu s Ústavou
a neporušuje čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny, stejně jako čl. 40 odst.
2 Listiny. Dále je přesvědčena, že stěžovatel v ústavní stížnosti
nesprávně směšuje trestně právní důsledek podle § 60 odst. 4
trestního zákona s dopady pro posouzení bezúhonnosti jako jedné
z podmínek pro vydání zbrojního průkazu, upravených v zákoně
o střelných zbraních, který je speciální normou. Z uvedených
důvodů navrhla, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Po zjištění, že návrh splňuje podmínky stanovené v § 74
zákona, rozhodl IV. senát Ústavního soudu podle § 78 odst. 1
zákona usnesením ze dne 13. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 366/98,
o přerušení řízení o ústavní stížnosti, a návrh na zrušení § 44
odst. 2 zákona o střelných zbraních postoupil plénu Ústavního
soudu. Plénum pak nálezem ze dne 17. února 1999, sp. zn. Pl. ÚS
16/98, návrh spojený s návrhem na zrušení ustanovení § 44 odst.
1 písm. d) téhož zákona zamítlo, když žádné z napadených
ustanovení neshledalo rozporným s Ústavou, ústavními zákony ani
mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

Senátu, vázanému názorem pléna o ústavnosti aplikovaných
ustanovení zákona č. 288/1995 Sb., tedy zbylo posoudit, zda
způsob, jakým orgány veřejné moci aplikovaly tato ustanovení,
nevybočil z ústavních mezí, resp. zda proces, ve kterém byla
rozhodnutí vydána, splňoval znaky procesu spravedlivého.

Pokud jde o prvou otázku, konstatuje senát, že nález pléna,
resp. jeho odůvodnění, neobsahuje jednoznačné stanovisko k tomu,
zda při posuzování bezúhonnosti se nepřihlíží pouze k zahlazení
odsouzení výrokem soudu či zda bezúhonnost vylučují i jiné způsoby
vzniku domněnky beztrestnosti. Nezbylo tedy, než aby se senát
touto otázkou zabýval samostatně.

Skutečnosti, na jejichž základě mohou nastat účinky zahlazení
odsouzení, které jsou ve své podstatě stejné - tj. na pachatele se
hledí, jako by odsouzen nebyl, jsou trojího druhu. Je to jednak
rozhodnutí soudu o tom, že se odsouzení pachatele zahlazuje (§
69, 70 a 87 tr. zákona a § 363 - 365 tr. řádu). Dále jde
o zahlazení odsouzení na základě rozhodnutí prezidenta republiky
o amnestii nebo o udělení individuální milosti, kdy může jít
jednak o akt samotného zahlazení odsouzení (rehabilitace) anebo
o prominutí trestu nebo jeho zbytku s výslovně uvedeným účinkem,
že se na pachatele hledí, jako by odsouzen nebyl. Konečně pak může
jít o právní fikci, že se na pachatele hledí, jako by odsouzen
nebyl, která vzniká přímo ze zákona v souvislosti s některými
druhy trestů (např. po výkonu trestu zákazu činnosti, po výkonu
peněžitého trestu uloženého za trestný čin spáchaný z nedbalosti,
při podmíněném odsouzení za předpokladů uvedených v § 60 odst. 4
tr. zákona, což je případ stěžovatele, a v minulosti též po
vykonaném trestu tzv. nápravného opatření, po výkonu trestu ve
vojenském nápravném zařízení, jakož i v jiných případech).

Pro ústavněprávní posouzení věci třeba dále konstatovat, že
právní řád České republiky pojem "bezúhonnost či bezúhonný" sice
dosti hojně používá, ale zpravidla nedefinuje. Bezúhonnost se
vyžaduje pro výkon určitých činnosti či funkcí nebo pro udělení
různých oprávnění, povolení či licencí. Vůbec není podmínka
bezúhonnosti konkretizována např. v zákoně č. 335/1991 Sb.,
o soudech a soudcích, v zákoně č. 12/1993 Sb., o státním
zastupitelství, v zákoně č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním
úřadu, v zákoně o Ústavním soudu, jakož v zákonech o BIS,
o advokacii, o notářích, o patentových zástupcích, o obecní
Policii, či v zákoně o služebním poměru příslušníků Policie ČR,
případně celním zákoně. V jiných případech je bezúhonnost vázána
na to, že osoba nebyla odsouzena pro trestný čin, a to buď pro
jakýkoli trestný čin spáchaný v souvislosti s činností, pro kterou
se podmínka bezúhonnosti vyžaduje anebo pro úmyslný trestný čin
určité závažnosti či určitého zaměření (za všechny takové předpisy
lze uvést např. živnostenský zákon). Obdobně je podmínka
bezúhonnosti vymezena např. v zákoně č. 523/1992 Sb., o daňových
poradcích, v zákoně č. 360/1992 Sb., o autorizovaných architektech
a inženýrech, a v některých dalších. Jiné předpisy pak požadují
jako doklad o splnění podmínky bezúhonnosti výpis z Rejstříku
trestu (např. zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních
fondech), případně sice výslovně o bezúhonnosti nehovoří, ale
vyžadují, aby osoba nebyla pravomocně odsouzena pro úmyslný
trestný čin (např. zákon č. 524/1992 Sb., o auditorech a Komoře
auditorů ČR). Toto srovnání lze zakončit konstatováním, že žádný
z uvedených právních předpisů, s výjimkou zákona o střelných
zbraních, výslovně nestanoví, že by splnění podmínky bezúhonnosti
vylučovalo zahlazené odsouzení.

Po zvážení výše uvedených skutečností dospěl senát Ústavního
soudu k závěru, že ustanovení § 44 odst. 1 zákona o střelných
zbraních vymezuje bezúhonnost způsobem zcela speciálním
a evidentně z jeho konstrukce vyplývá, že pro vymezení
bezúhonnosti, jako jedné z podmínek pro vydání zbrojního průkazu,
je zcela bezvýznamné to, že se na žadatele případně hledí tak,
jako by trestán nebyl. Zákon taxativně vymezuje, kdo se za
bezúhonného nepovažuje, a to způsobem poměrně velmi přísným, když
odsouzení za zvlášť závažné trestné činy označuje za okolnost
vylučují bezúhonnost navždy, u dalších trestných činů pak stanoví
lhůtu 25 resp. 10 let od odsouzení či vykonání trestu odnětí
svobody. Zákon tedy stanoví pro držení střelné zbraně kritéria
daleko přísnější, než jaká zná zákon pro zahlazení odsouzení.
Výslovné ustanovení § 44 odst. 2 pak je spíše již nadbytečné,
přičemž poznámce pod čarou, která odkazuje jen na některá
ustanovení tr. zákona a tr. řádu nelze přiznat normativní obsah.
Zejména však, s přihlédnutím k zachování rovnosti mezi žadateli
o zbrojní průkaz, je třeba respektovat zcela specifické vymezení
bezúhonnosti a je tedy nezbytné při rozhodování o konkrétních
žádostech odhlédnout od všech případů zahlazení odsouzení, resp.
vzniku domněnky neodsouzení, tak jak byly popsány výše. Opačný
výklad by znamenal, že by pravomocné odsouzení u stejných
trestných činů mohlo mít pro různé osoby odlišné důsledky, aniž by
k tomu byly rozumné a akceptovatelné důvody.

Poslední otázkou posouzení pak bylo, zda proces, ve kterém
bylo o stěžovatelově žádosti rozhodováno, měl znaky spravedlivého
procesu, a to přesto, že stěžovatel v tomto směru ve své ústavní
stížnosti neměl připomínek. Ústavní soud si z tohoto důvodu
vyžádal spis, který soud ve věci vedl, po seznámení se s jeho
obsahem však dospěl k závěru, že ani v tomto směru nelze
napadenému rozhodnutí z ústavního hlediska nic vytknout.

Ze všech výše uvedených důvodů proto senát Ústavního soudu
dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě
ani jemu předcházejícími rozhodnutími Policie ČR nedošlo k zásahu
do Ústavou zaručených práv či svobod stěžovatele. Proto rozhodl
tak, jak je ve výroku uvedeno.


Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 6. května 1999