IV.ÚS 392/05 ze dne 30. 11. 2005
N 218/39 SbNU 311
Průtahy v soudním řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 30. listopadu 2005 sp. zn. IV. ÚS 392/05 ve věci ústavní stížnosti PhDr. E. T. a JUDr. M. K. proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v průtazích řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 16 Cm 501/97 a Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 Cmo 52/2005.

I. V řízení vedeném obecnými soudy pod sp. zn. 16 Cm 501/97 došlo v období od 8. 4. 1998 do 4. 7. 2001 k neodůvodněným průtahům, čímž bylo porušeno základní právo stěžovatelek na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě garantované čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Návrh na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem se zamítá.


Odůvodnění



I.

Ústavní stížností podanou dne 6. 7. 2005 se stěžovatelky domáhaly, aby Ústavní soud nálezem vyslovil porušení jejich základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), kterého se měly podle stěžovatelek dopustit Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci při projednávání věci sp. zn. 16 Cm 501/97, resp. sp. zn. 1 Cmo 52/2005. Současně stěžovatelky v původním znění ústavní stížnosti požadovaly přiznání přiměřeného zadostiučinění ve výši 460 000 Sk a náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost vykazovala formální a obsahové vady, byly stěžovatelky Ústavním soudem vyzvány k jejich odstranění. Podáními doručenými Ústavnímu soudu dne 27. 9. 2005 a 30. 9. 2005 byly stěžovatelkami vytýkané vady odstraněny.

V opraveném a doplněném znění ústavní stížnosti stěžovatelky uvedly, že dne 22. 10. 1997 podaly žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, jíž se domáhaly uložení povinnosti žalovanému, obchodní společnosti K., s. r. o., zaplatit stěžovatelkám částku ve výši 259 922,50 Sk. V rámci návrhu se stěžovatelky rovněž domáhaly vydání předběžného opatření, na jehož základě by v budoucnu mohly dosáhnout uspokojení svého nároku v případě úspěchu ve věci.

Usnesením soudu ze dne 6. 2. 1998 nebylo návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno a Krajský soud v Ostravě zůstal po tomto datu nečinný až do 31. 7. 2001, kdy začal na základě urgence stěžovatelek konat. Po tomto termínu mělo podle stěžovatelek následovat odvolací řízení, které skončilo až dne 30. 6. 2004. Krajský soud v Ostravě se následně začal zabývat věcí samou a v rámci jediného řízení rozhodl ve prospěch stěžovatelek dne 13. 12. 2004. Žalovaný se proti rozsudku odvolal a Vrchní soud v Olomouci nařídil ústní jednání na den 3. 5. 2005, avšak na žádost žalovaného jednání odročil. Důvody odročení však soud stěžovatelkám nesdělil.

Toto odročení bylo podle stěžovatelek pouze zdržovací taktikou ze strany žalovaného a jak se stěžovatelky posléze dozvěděly, žalovaná obchodní společnost vstoupila do likvidace právě v období, kdy mělo být jednáno a rozhodováno odvolacím soudem. Žalovaná společnost byla v likvidaci od 1. 5. 2005 a dne 20. 7. 2005 byl Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 22 K 28/2005 zamítnut návrh na prohlášení konkursu na majetek žalované obchodní společnosti, a to pro nedostatek majetku. V důsledku toho bude v souladu s příslušnou právní úpravou obchodní společnost zrušena a vymazána z obchodního rejstříku. Za takového stavu proto nemají stěžovatelky nejmenší šanci domoci se své pravomocně přiznané pohledávky, a to podle stěžovatelek výhradně z důvodu nečinnosti a průtahů v rámci soudního řízení.

Stěžovatelky se proto domnívají, že obecné soudy svým postupem porušily čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Délka řízení před Krajským soudem v Ostravě od roku 1997 do roku 2004 nemůže být podle názoru stěžovatelek považována za přiměřenou, stejně tak postup Vrchního soudu v Olomouci je stižen průtahy v řízení. Tím oba soudy způsobily, že se stěžovatelky dále nemohou domoci svého nároku, a to ani na základě vykonatelného rozhodnutí.

Stěžovatelky proto navrhly, aby Ústavní soud konstatoval porušení těchto základních práv a v nálezu stěžovatelkám přiznal náhradu nákladů řízení.

Na základě výzvy Ústavního soudu reagovali na podanou ústavní stížnost účastníci řízení. Samosoudkyně Krajského soudu v Ostravě ve svém vyjádření uvedla, že věc projednávaná pod sp. zn. 16 Cm 501/97 byla tehdejšímu Krajskému obchodnímu soudu v Ostravě postoupena dne 23. 12. 1997. Vzhledem k tomu, že v té době byly v senátě 16 Cm v souladu se zásadou vyřizování sporů podle časové posloupnosti jejich nápadu projednávány spory dříve napadlé, bylo rozhodnuto pouze o návrhu na vydání předběžného opatření. Až poté, co v senátu 16 Cm začaly být projednávány spory napadlé v roce 1997, došlo nejprve k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku a po jeho dodatečném uhrazení k vydání usnesení o připuštění dalšího účastníka řízení. Proti tomuto usnesení bylo podáno odvolání, o němž bylo rozhodnuto odvolacím soudem dne 2. 4. 2004, a proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno dovolání, o němž bylo rozhodnuto dne 30. 6. 2004. Po úkonech nezbytných k přípravě jednání (vyžádání dokladů, zjištění stanovisek žalovaných) a připuštění změny žaloby byla věc projednána na ústním jednání dne 13. 12. 2004 a dne 20. 12. 2004 byl vyhlášen rozsudek. O odvolání bylo rozhodnuto odvolacím soudem dne 24. 5. 2005. Pokud se jedná o časové prodlevy mezi úkony soudu směřujícími k rozhodnutí věci samé (tj. úkony od roku 2001), tyto jednoznačně nebyly způsobeny nečinností soudu, nýbrž procesním postupem účastníků (nezaplacení soudních poplatků, podání odvolání a dovolání, změna žaloby), přičemž samotný vstup dalšího žalovaného na návrh stěžovatelek, který dále oddálil rozhodnutí ve věci, se ukázal naprosto neúčelným, neboť stěžovatelky ještě před zahájením prvního ústního jednání vzaly proti tomuto účastníkovi žalobu v celém rozsahu zpět.

Předseda Krajského soudu v Ostravě ve svém vyjádření zrekapituloval jednotlivé procesní úkony účastníků a úkony soudu prováděné v průběhu řízení v jejich časové posloupnosti. Podle jeho názoru nelze mít za to, že by příslušná soudkyně jednotlivé úkony činila v nepřiměřených lhůtách. Délku řízení naopak ovlivnily samy stěžovatelky tím, že nereagovaly na výzvu soudu ve stanovené lhůtě, jde-li o zaplacení soudního poplatku, podaly návrh na přistoupení dalšího účastníka řízení a po jeho vstupu do řízení vzaly žalobu proti němu zpět. Na délku řízení měl vliv i postup žalovaného, který podával proti rozhodnutím soudu prvního stupně vždy odvolání, případně dovolání. Předseda Krajského soudu v Ostravě pak rovněž namítl, že stěžovatelky nepodaly u orgánů státní správy soudu stížnost na průtahy v příslušném řízení.

Předseda senátu 1 Cmo Vrchního soudu v Olomouci ve svém vyjádření uvedl, že věc 1 Cmo 52/2005 byla předložena odvolacímu soudu dne 3. 3. 2005, již dne 14. 3. 2005 učinil soud ve věci úkon výzvami vůči účastníkům ve smyslu ustanovení § 214 odst. 3 občanského soudního řádu a po nesouhlasu žalovaného s rozhodnutím věci bez ústního jednání bylo ve věci nařízeno jednání na den 3. 5. 2005. Jednání bylo následně odročeno na den 24. 5. 2005, kdy byla věc skončena vydáním rozhodnutí. Spis s vyhotoveným rozhodnutím byl kanceláří vypraven dne 20. 6. 2005 a expedován dne 21. 6. 2005 Krajskému soudu v Ostravě. Předseda senátu se proto domnívá, že spisu byla věnována maximální pozornost a na jeho straně žádný průtah nevznikl. Pokud jde o důvody odročení jednání, odkázal na obsah spisu. S ohledem na to vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost je zjevně nedůvodná, a navrhl, aby ji Ústavní soud zamítl.



II.

Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti rovněž vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 16 Cm 501/97. Z tohoto spisu zjistil následující relevantní skutečnosti.

Žaloba stěžovatelek byla doručena nejprve Krajskému soudu v Ostravě dne 24. 10. 1997, který usnesením ze dne 3. 11. 1997 vyslovil svou věcnou nepříslušnost a žalobu postoupil Krajskému obchodnímu soudu v Ostravě. Dne 6. 1. 1998 byly stěžovatelky vyzvány k zaplacení soudního poplatku a po jeho zaplacení bylo soudem prvního stupně vydáno usnesení, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelek na vydání předběžného opatření. Dne 10. 3. 1998 bylo soudu doručeno odvolání stěžovatelek proti tomuto usnesení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelky neuhradily soudní poplatek z odvolání, byly opětovně soudem vyzvány dne 12. 3. 1998 k jeho uhrazení. Dne 2. 4. 1998 stěžovatelky sice uhradily poplatek, nicméně nižší než kolik měla činit jeho výše specifikovaná i v předchozí výzvě soudu. Usnesením ze dne 8. 4. 1998 byly stěžovatelky vyzvány k uhrazení nedoplatku soudního poplatku, který stěžovatelky zaplatily až dne 27. 4. 1998. Vrchní soud v Olomouci poté usnesením ze dne 25. 5. 1998 sp. zn. 4 Cmo 571/98 rozhodl o odvolání stěžovatelek tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Dne 7. 9. 2000 podaly stěžovatelky návrh na připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované, a to obchodní společnosti W., spol. s r. o. Dne 4. 7. 2001 byly stěžovatelky soudem vyzvány k doplnění tohoto návrhu a dne 7. 12. 2001 byly vyzvány k uhrazení nedoplatku soudního poplatku z žaloby, který byl soudem opětovně urgován výzvou ze dne 24. 1. 2002.

Usnesením ze dne 11. 3. 2002 Krajský soud v Ostravě řízení zastavil z důvodu nezaplacení soudního poplatku, přičemž toto usnesení bylo na základě odvolání stěžovatelek, které doložily následné uhrazení poplatku, zrušeno. Usnesením ze dne 13. 6. 2002 krajský soud připustil přistoupení do řízení dalšího účastníka řízení; toto usnesení bylo napadeno odvoláním obchodní společnosti W., spol. s r. o., a spis byl dne 12. 9. 2002 předložen Vrchnímu soudu v Olomouci, který o odvolání rozhodl usnesením ze dne 2. 2. 2004 sp. zn. 5 Cmo 390/2002. Toto usnesení bylo dne 1. 4. 2004 napadeno dovoláním a spis byl dne 24. 5. 2004 předložen Nejvyššímu soudu, který rozhodl usnesením ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 32 Odo 548/2004.

Soud prvního stupně pokračoval v řízení a dne 15. 7. 2004 vyzval žalovanou stranu, aby se vyjádřila k žalobě. Na den 4. 11. 2004 pak krajský soud nařídil jednání ve věci, které bylo z důvodu nemoci soudkyně přeloženo na den 13. 12. 2004. Z protokolu o ústním jednání pak vyplývá, že stěžovatelky vzaly před zahájením ústního jednání žalobu ve vztahu k obchodní společnosti W., spol. s r. o., zpět. Dne 20. 12. 2004 byl krajským soudem vynesen rozsudek, kterým bylo návrhu stěžovatelek ve věci samé vyhověno. Proti tomuto rozsudku podala odvolání, které bylo krajskému soudu doručeno dne 25. 1. 2005, žalovaná obchodní společnost K., s. r. o., a dne 3. 3. 2005 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Olomouci, který nařídil jednání nejprve na den 3. 5. 2005. Na základě omluvy statutárního zástupce žalované společnosti soud jednání odročil na den 24. 5. 2005, kdy přes neúčast všech účastníků řízení i jejich právních zástupců vynesl rozsudek, kterým potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Písemné vyhotovení tohoto rozsudku bylo doručeno Krajskému soudu v Ostravě dne 24. 6. 2005 a nabyl právní moci dne 26. 7. 2005.

III.

Před tím, než Ústavní soud přistoupil k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumal, zda je ústavní stížnost přípustná, tj. zda stěžovatelky před jejím podáním vyčerpaly všechny prostředky k ochraně svých práv. Je třeba uvést, že v důsledku judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který označil jak tzv. hierarchickou stížnost na průtahy v řízení, tak dokonce i ústavní stížnost za neefektivní prostředky k ochraně práva, Ústavní soud již v minulosti vyslovil názor, že nevyčerpání stížnosti k předsedovi soudu jako orgánu státní správy soudů není překážkou přípustnosti ústavní stížnosti. Jinak řečeno, Ústavní soud již v minulosti netrval na vyčerpání hierarchické stížnosti před podáním ústavní stížnosti, neboť hierarchickou stížnost považoval za neefektivní prostředek k ochraně práv (viz např. nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 600/03, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32, nález č. 6, sp. zn. II. ÚS 504/03, uveřejněn tamtéž, svazek 33, nález č. 50, sp. zn. IV. ÚS 36/04, uveřejněn tamtéž, svazek 33, nález č. 56, aj.).

Přístup Ústavního soudu se změnil po nabytí účinnosti ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, které zavedlo nový procesní prostředek k ochraně práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, a to návrh soudu na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Vyčerpání tohoto prostředku Ústavní soud považuje od 1. 7. 2004 za podmínku připuštění ústavní stížnosti proti průtahům a nečinnosti obecných soudů.

V projednávaném případě proto Ústavní soud vážil, zda je ve světle předchozí praxe Ústavního soudu ústavní stížnost přípustná. Přitom dospěl k závěru, že je třeba k posouzení přípustnosti ústavní stížnosti přistupovat z té perspektivy, že řízení před obecnými soudy je již pravomocně skončeno. Důvody, pro které Ústavní soud v minulosti netrval na předchozím vyčerpání stížnosti k předsedovi soudu, jsou dány i v tomto případě, byť je zarážející, že stěžovatelky, pokud byly přesvědčeny o porušení svého práva na přiměřenou délku řízení, nevyužily ústavní stížnosti již v průběhu řízení před obecnými soudy. Pokud jde o vyčerpání návrhu podle § 174a zákona o soudech a soudcích, Ústavní soud naznal, že v kontextu daného případu by bylo nepřiměřené na vyčerpání tohoto prostředku trvat. Možnost uplatnění návrhu na určení lhůty se stala součástí právního řádu s účinností od 1. 7. 2004, tedy teprve od tohoto okamžiku mohly stěžovatelky tento procesní prostředek uplatnit. Je však nepochybné, že v té době bylo již řízení před Krajským soudem v Ostravě v takové fázi, kdy by podání návrhu stěžovatelkami kýžené ochrany základního práva na přiměřenou délku řízení nepřineslo. Ústavní soud tímto nikterak nezpochybňuje smysl a efektivitu tohoto prostředku, pouze vzhledem ke konkrétním okolnostem tohoto případu dospěl k závěru, že nevyčerpáním tohoto prostředku nebyla založena nepřípustnost podané ústavní stížnosti.

V souvislosti s úvahami o přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu projednání přihlížel Ústavní soud i ke své vlastní předchozí judikatuře. V odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 628/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 128) Ústavní soud konstatoval, že právo na spravedlivý proces zaručené Listinou a Úmluvou musí být aplikováno bezvýjimečně, a jestliže Ústavní soud v řízeních před obecnými soudy shledal neodůvodněné průtahy, bylo by popřením jeho úlohy toto zjištění zamlčet. V tehdy projednávané věci - na rozdíl od nyní projednávaného případu - však nemohlo být porušení základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě konstatováno v samotném výroku nálezu, neboť tehdy stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti nebrojili proti porušení tohoto práva, ale napadli rozhodnutí obecných soudů ve věci samé a navrhovali jejich zrušení. Ústavní soud, jsa vázán petitem ústavní stížnosti, proto ústavní stížnost zamítl a porušení základního práva vyslovil pouze v odůvodnění svého rozhodnutí. Tehdejší případ se tedy od nyní projednávaného případu liší tím, že stěžovatelky petitem ústavní stížnosti brojí bezprostředně proti porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě. S podobnou situací byl již Ústavní soud ostatně v minulosti konfrontován v řízení sp. zn. I. ÚS 296/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 107), v němž dovodil přípustnost ústavní stížnosti, a porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě tehdy konstatoval přímo ve výrokové části nálezu.

Vzhledem k tomu shledal Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako přípustnou a po provedeném řízení, v němž se souhlasem účastníků řízení nekonal ústní jednání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k postupu Krajského soudu v Ostravě důvodná.



IV.

Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány, přičemž případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži jednotlivce, který od soudu právem očekává ochranu svých práv v přiměřené době (srov. například nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 55/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 42, sp. zn. I. ÚS 600/03, uveřejněn tamtéž, svazek 32, nález č. 6, sp. zn. I. ÚS 296/04, uveřejněn tamtéž, svazek 34, nález č. 107, aj.). Přitom pro řešení této otázky není rozhodující, zda je zvlášť nazírána jurisdikční a správní složka soudní moci (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 6/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, str. 254 a násl.). Jinými slovy, pro posuzování průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (tedy například liknavým jednáním rozhodujícího soudce) či objektivním faktorem spočívajícím v množství napadlých věcí, v právní úpravě organizace soudnictví či v nedostatečném administrativním a technickém zázemí obecných soudů. Podle Ústavního soudu je to státní moc jako celek, bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek, kdo má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv, přičemž nezbytným atributem takové ochrany je také její včasnost.

Z hlediska postavení jednotlivce proto není rozhodující, jaké příčiny vedly ke stavu, kdy o jeho věci není rozhodováno dostatečně rychle. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci (soudu) nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem. Tuto premisu ostatně respektuje také judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu a postupem účastníků řízení (srov. například rozhodnutí ve věcech Zimmermann a Steiner vs. Švýcarsko, Guincho vs. Portugalsko, Erkner a Hofauer vs. Rakousko), resp. za základní kritéria při posuzování porušení práva na přiměřenou délku řízení považuje objektivní složitost věci, chování účastníků řízení a jednání soudu a to, co bylo při sporu pro stěžovatele v sázce (viz například rozhodnutí ve věcech Frydlender vs. Francie, Becker vs. Německo, Bořánková vs. Česká republika aj.).

Proto i v projednávané věci Ústavní soud hodnotil průběh řízení před obecnými soudy těmito hledisky.

Pokud jde o posouzení délky řízení prismatem složitosti věci, je třeba konstatovat, že co do předmětu řízení se nejednalo o zásadně složitou a komplikovanou věc, neboť stěžovatelky se žalobou domáhaly zaplacení příslušné peněžité částky z titulu bezdůvodného obohacení, kterého měl žalovaný nabýt v důsledku neexistence licenční smlouvy. Pokud by Ústavní soud na věc nahlížel pouze tímto hlediskem, jeví se celková doba řízení jako nepřiměřená.

Pokud jde o jednání účastníků řízení a zejména stěžovatelek, je nepochybné, že tyto svým procesním jednáním výrazně k délce řízení před obecnými soudy přispěly. Jejich liknavý přístup dokládá jak to, že téměř každý jejich procesní úkon doprovázela následná, v některých případech i opakovaná výzva soudu k zaplacení soudního poplatku či části soudního poplatku. Je také mimo jakoukoliv pochybnost, že stěžovatelky výrazně přispěly k délce řízení návrhem na přistoupení dalšího účastníka řízení, neboť tento návrh byl spojen s následnými procesními úkony, včetně odvolacího a dovolacího řízení. Přitom samy stěžovatelky po uskutečnění těchto řízení vzaly žalobu ve vztahu k tomuto účastníkovi v celém rozsahu zpět. Pokud tedy Ústavní soud shora konstatoval, že ve vztahu ke složitosti věci je třeba celkovou délku řízení přesahující 7 let považovat za nepřiměřenou, je třeba tento závěr korigovat tím, že k této délce výrazně přispěly svým chováním stěžovatelky, a to minimálně tak, že jejich postup od 7. 9. 2000, kdy podaly návrh na přivolení k přistoupení dalšího účastníka do řízení, do 13. 12. 2004, kdy vzaly ve vztahu k tomuto účastníkovi žaloby zpět, se ukázal z hlediska toho, co v řízení sledovaly, jako zcela nefunkční.

Je věcí účastníka řízení, jakou procesní taktiku či strategii v řízení zvolí. Jak však již Ústavní soud v minulosti uvedl, žádný systém, a tím méně soudní proces v civilním řízení, nemůže být zcela imunní vůči obstrukčním či jinak dysfunkčním návrhům účastníků řízení, ať už jsou při podávání takových návrhů motivováni i dobře míněnou snahou zajistit skutečnou ochranu svého práva v co nejvyšší možné míře (srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 315/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, usn. č. 36). Takový účastník řízení se pak ovšem nemůže dovolávat porušení práva na přiměřenou délku řízení, pokud svými návrhy sám k délce řízení přispěl. V dané věci proto Ústavní soud dospěl k závěru, že celkovou délku řízení lze přičítat i chování stěžovatelek.

Pokud jde o plynulost procesních úkonů krajského soudu, lze konstatovat, že reagoval na procesní návrhy účastníků kontinuálně. Jedinou výjimkou, kterou Ústavní soud ze spisu zjistil, je období od 8. 4. 1998 do 4. 7. 2001, v němž krajský soud neučinil ani jediný procesní úkon. Toto období trvající déle než 3 roky považuje Ústavní soud za jediný průtah v řízení způsobený výlučně jednáním, resp. nejednáním obecného soudu. Toto období, v němž obecný soud nekonal, se pak bezpochyby projevilo v celkové délce řízení. Nečinnost soudu v tomto období ostatně připustila i rozhodující soudkyně Krajského soudu v Ostravě, podle níž se jednalo o dobu, kdy příslušný senát projednával věci napadlé dříve.

Jak uvedeno shora, z hlediska průtahů v řízení, a tedy i z hlediska porušení základního práva stěžovatelek na vyřízení věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není podstatné, zda k průtahům přispěl příslušný soudce svým subjektivním jednáním v posuzované věci nebo jsou průtahy vyvolávány objektivně s ohledem na jiné skutečnosti nezávisející bezprostředně na konkrétním jednání soudce v projednávané věci. S ohledem na jinak kontinuální vedení řízení má Ústavní soud za to, že tato prodleva v řízení na jeho samotném počátku byla skutečně, tak jak uvedla rozhodující soudkyně, vyvolána objektivními faktory, nikoliv jejím subjektivním jednáním.

Ústavní soud se rovněž zabýval napadeným postupem Vrchního soudu v Olomouci v odvolacím řízení vedeném pod sp. zn. 1 Cmo 52/2005. V postupu vrchního soudu v tomto řízení však Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelek neshledal.

S ohledem na to Ústavní soud částečně vyhověl návrhu stěžovatelek a konstatoval ve vztahu k postupu Krajského soudu v Ostravě v řízení sp. zn. 16 Cm 501/97 porušení ústavně zaručených základních práv. Jak již Ústavní soud v minulosti uvedl, jako soudní orgán ochrany ústavnosti nemůže tolerovat zásahy do základních práv a svobod jednotlivce odkazem na objektivní stav obecné justice. Je si však vědom, že jeho rozhodování ve věcech, kdy dochází k průtahům v soudních řízeních, je rozhodováním nesystémovým a do jisté míry neefektivním. Ústavní soud však současně nemá jiného nástroje k zajištění ochrany základních práv jednotlivců než rozhodnutí v individuální věci, jímž současně může toliko apelovat na příslušné orgány reprezentující státní moc, aby zásahy do základních práv byly odstraněny a eliminovány, a to zvláště tehdy, pokud jsou takové zásahy vyvolány nikoliv individuálním jednáním rozhodujícího soudce, ale objektivním stavem soudnictví. Vzhledem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Hartman vs. Česká republika ze dne 10. 7. 2003 a rozsudek ve věci Schmidtová vs. Česká republika ze dne 22. 7. 2003) je na Ústavním soudu, aby případně vyloučil či eliminoval mezinárodněprávní odpovědnost České republiky za porušení závazků vyplývajících z Úmluvy.

Ústavní soud pro úplnost uvádí, že není nadán pravomocí přiznávat stěžovatelům za porušení jejich základních práv náhradu škody či spravedlivé zadostiučinění, jak ve svém původním návrhu požadovaly stěžovatelky. Je proto nyní na stěžovatelkách, jakou další právní cestu k uplatnění svých nároků vůči státu zvolí.

Ústavní soud pak současně nevyhověl návrhu stěžovatelek na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") proti účastníkovi řízení, tj. Krajskému soudu v Ostravě, neboť dospěl k závěru, že okolnosti případu přiznání náhrady neodůvodňují. Ústavní soud byl při tom veden úvahou, že za situace, kdy porušení základního práva nespočívalo v subjektivním jednání soudkyně Krajského soudu v Ostravě, by bylo nespravedlivým, pokud by náhradu nákladů měl hradit tento soud ze svého rozpočtu.

Ústavní soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl, neboť shledal v postupu Krajského soudu v Ostravě porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Vzhledem k tomu, že řízení před obecnými soudy bylo v době rozhodování Ústavního soudu již pravomocně skončeno, Ústavní soud nezakázal Krajskému soudu v Ostravě podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, aby v porušování základních práv pokračoval, tedy aby ve věci neprodleně jednal.