IV.ÚS 4002/13 ze dne 9. 6. 2014
N 117/73 SbNU 811
Placení povinného ručení u neprovozovaného vozidla vedeného v centrální evidenci
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 9. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 4002/13 ve věci ústavní stížnosti BALCAR vzduchotechnika, s. r. o., se sídlem v Trutnově, Petříkovická 488, zastoupené JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Hellichova 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24 Co 234/2013-146 ze dne 3. října 2013, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit částku 10 250 Kč s příslušenstvím za nepojištěné vozidlo a náklady nalézacího i odvolacího řízení, za účasti vedlejšího účastníka České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupeného Mgr. Zuzanou Tučkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24 Co 234/2013-146 ze dne 3. října 2013 bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24 Co 234/2013-146 ze dne 3. října 2013 se ruší.


Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odkazem na porušení zásad stanovených v čl. 1 a v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

2. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 109 EC 180/2012 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se na stěžovatelce domáhal zaplacení částky 11 264 Kč s příslušenstvím coby příspěvku za nepojištěné vozidlo podle § 24c zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o pojištění odpovědnosti"), a to za dobu ode dne 2. června 2010 do dne 17. srpna 2010 (dále též jen "rozhodná doba"), tj. za 77 dní v denní sazbě 130 Kč, spolu s náklady na uplatnění a vymáhání tohoto příspěvku (dále jen "příspěvek nepojištěných"), když stěžovatelka je vlastníkem blíže specifikovaného automobilu tov. zn. Škoda (dále jen "vozidlo stěžovatelky"), které bylo v předmětném období evidováno v Centrálním registru vozidel (dále jen "registr" nebo "registr vozidel") a nebylo k němu uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále též jen "pojištění odpovědnosti").

3. Okresní soud rozsudkem č. j. 109 EC 180/2012-89 ze dne 15. února 2013 žalobu zamítl (výrok I) a uložil vedlejšímu účastníkovi nahradit stěžovatelce náklady řízení (výrok II). Uzavřel, že stěžovatelce povinnost platit příspěvek nevznikla, jelikož prokázala, že v rozhodné době nebylo vozidlo stěžovatelky provozováno na veřejné komunikaci a že vznik povinnosti k placení příspěvku nepojištěných nelze dovozovat ani z porušení povinnosti stěžovatelky po zániku pojištění odevzdat příslušnému orgánu evidence tabulku s registrační značkou a osvědčení o registraci vozidla v souladu s § 15 odst. 5 zákona o pojištění odpovědnosti, a navíc ve třicetidenní lhůtě stanovené § 24 c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti vedlejšímu účastníkovi oznámila, že vozidlo stěžovatelky na veřejné komunikaci provozováno není.

4. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I v části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1 014 Kč s příslušenstvím (tedy stran nákladů na vymáhání příspěvku nepojištěných), potvrdil (výrok I), ve zbylém rozsahu rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 10 250 Kč s příslušenstvím (výrok II), a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady nalézacího a odvolacího řízení (výroky III a IV). V odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné uvedl, že povinnost uzavřít pojistnou smlouvu má zásadně každý vlastník provozovaného tuzemského vozidla, nejde-li o některou z výjimek pojištění, přičemž žádná na posuzovaný případ podle krajského soudu nedopadá. Zákon podle odůvodnění tohoto rozhodnutí předpokládá, že provozovaným vozidlem je vozidlo takto registrované v registru. V případě zániku pojištění má být povinností vlastníka, jenž nehodlá vozidlo provozovat, a neuzavřel proto novou pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti, odevzdat tabulku s registrační značkou a osvědčení o registraci nebo osvědčení o technickém průkazu tohoto vozidla příslušnému orgánu evidence (§ 15 odst. 5 zákona o pojištění odpovědnosti). Z uvedeného podle odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že vlastník tuzemského silničního vozidla, registrovaného v registru, se nezbaví své povinnosti uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti toliko tvrzením, že vozidlo fakticky neprovozoval na veřejné komunikaci, a prokázání takové negativní skutečnosti je podle tohoto odůvodnění ostatně prakticky vyloučeno. Závěr formulovaný obecnými soudy, že "neprovozování vozidla ve smyslu zákona o pojištění odpovědnosti nerozumí se toliko jeho nepoužívání" a že "vlastník vozidla musel by po rozhodnou dobu vozidlo formálně vyřadit z evidence motorových vozidel", byl podle tohoto odůvodnění aprobován i Ústavním soudem, jenž při posouzení jeho ústavní konformity neshledal důvod pro jeho "přehodnocení" a krajský soud v této souvislosti odkázal příkladmo na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3411/12 ze dne 27. září 2012.

II.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že porušení zásady vyjádřené v čl. 4 odst. 1 Listiny spatřuje v tom, že krajský soud akceptoval v napadeném rozhodnutí argumentaci vedlejšího účastníka, který spojuje vznik povinnosti platit jím vymáhaný příspěvek nepojištěných s nevrácením tabulky s registrační značkou v případě neprovozování vozidla. Tuto argumentaci však podle stěžovatelky vedlejší účastník používá pouze v rámci podání ve sporných řízeních před soudem, přičemž na straně druhé v dopisech zasílaných adresátům výzev k zaplacení zákonného příspěvku nepojištěných uvádí, že v případě, není-li vozidlo provozováno na veřejně přístupné pozemní komunikaci, pak není nutné platit povinné ručení. Sám vedlejší účastník tedy podle ústavní stížnosti uznává správnost argumentace používané stěžovatelkou (resp. správnost výkladu zaujatého v této věci okresním soudem) a konstatuje, že není-li vozidlo provozováno, nevzniká povinnost platit povinné ručení. V dopisech zasílaných adresátům výzev k zaplacení zákonného příspěvku nepojištěných zároveň podle stěžovatelky vedlejší účastník uvádí, že pro prokázání neprovozování vozidla jsou dostatečné důkazy např. doklad o opravě, fotodokumentace, 2 svědecké výpovědi apod.

6. Odůvodnění rozsudku krajského soudu se stěžovatelce jeví jako nesprávné a odporující legitimnímu očekávání vlastníků a provozovatelů motorových vozidel. Výklad podmínek vzniku povinnosti platit zákonný příspěvek zaujatý odvolacím soudem je podle ústavní stížnosti extenzivně vybočující z mezí daných vzájemnou souvislostí § 1 odst. 2 a § 24c zákona o pojištění odpovědnosti. Stěžovatelka je ve shodě s rozsudkem okresního soudu toho názoru, že s nesplněním evidenční povinnosti dle § 15 odst. 5 zákona o pojištění odpovědnosti nelze spojovat vznik povinnosti platit příspěvek nepojištěných a že krajský soud nerozlišil správně hmotněprávní podmínky vzniku nároku podle § 24c ve spojení s § 1 odst. 2 zmíněného zákona a uložil platební povinnosti de facto jako sankci za nesplnění evidenční povinnosti, byť je nesplnění této povinnosti sankcionováno pokutou ve správním řízení.

7. Stěžovatelka uvádí, že pokud je v rozsudku krajského soudu uváděno, že vozidlo bylo v rozhodném období v registru vedeno jako provozované, je nutno uvést, že předmětem zapisovaných skutečností v registru není údaj o tom, jestli registrované vozidlo je anebo není provozované. Podle stěžovatelky tedy se skutečností, že vozidlo je zapsáno v registru, nelze spojovat závěr, že vozidlo provozované je.

8. Porušení zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 Listiny spatřuje stěžovatelka v tom, že vůči ní jsou veřejnou mocí vymáhány povinnosti, které jiným účastníkům právních vztahů v obdobné situaci (vlastníkům vozidel, která nejsou provozována, přestože jsou formálně vedena v registru vozidel) ukládány nejsou, a dokonce je jim sdělováno (i na webových stránkách vedlejšího účastníka), že v případě, není-li vozidlo provozováno na veřejně přístupné pozemní komunikaci, není nutné platit povinné ručení, a že takovou skutečnost lze prokázat např. fotodokumentací, dokladem o opravě nebo čestnými prohlášeními svědků.

9. Stěžovatelka uvádí, že ze zásady jednotného rozhodování v právním státě vyplývá, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. Byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Stěžovatelka v souvislosti s výše uvedeným poukazuje na rozsudky šesti soudů, které na rozdíl od krajského soudu vycházejí z názoru, že rozhodující je stav faktického užívání, tedy skutečného provozování vozidla na veřejných komunikacích, nikoli formální stav uvedený v registru (protože - jak výše uvedeno - registr provozování vozidel neeviduje) a uvádí jejich spisové značky. Výklad zákona, podle kterého rozhodující je stav formální, a nikoli stav skutečný, stěžovatelka považuje za mylný, vedoucí k ukládání povinnosti k platbě příspěvku nepojištěných těm, kteří ze zákona k tomu nejsou povinni, jelikož vozidlo vůbec neprovozovali. K tomu stěžovatelka uvádí, že pokud v řadě případů soudy rozhodují podle skutečného, a nikoli formálního stavu, přičemž i vedlejší účastník veřejně deklaruje, že prokázáním neprovozování (skutečného stavu) lze vyvrátit povinnost platit zákonný příspěvek nepojištěných, dochází k porušení legitimního očekávání stěžovatelky, že její případ bude jako jiné obdobné případy posouzen stejně.

III.

10. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření krajského soudu a vedlejšího účastníka řízení.

11. Za krajský soud vyjádření zaslal předseda senátu 24 Co Mgr. Zdeněk Sajdl. Krajský soud setrval na svých závěrech uvedených v jeho napadeném rozhodnutí a v podrobnostech odkázal na odůvodnění tohoto rozsudku. K námitkám stěžovatelky krajský soud dodal, že napadeným rozhodnutím stěžovatelčina práva chráněná ústavním pořádkem porušena nebyla, když v rozhodnutí bylo vysvětleno, že povinnost uhradit příspěvek nepojištěných za nepojištěné vozidlo, registrované v registru, i pro případ, že není fakticky provozováno, vyplývá ze zákona. Uvedený závěr podle krajského soudu tudíž nekoliduje s ustanovením čl. 4 odst. 1 Listiny. Ve vztahu ke stěžovatelce pak podle vyjádření rozhodnutím odvolacího soudu nebyla porušena ani zásada rovnosti vyjádřená v čl. 1 Listiny. Krajský soud proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost jako zjevně bezdůvodnou odmítl, eventuálně ji zamítl.

12. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti předně uvádí, že ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Napadené rozhodnutí se podle vyjádření týká částky 11 264 Kč s příslušenstvím, tedy téměř dosahující hranice pro bagatelní spory. Dle názoru vedlejšího účastníka by se tak na danou věc měly aplikovat závěry Ústavního soudu ohledně projednání ústavních stížností ohledně bagatelních věcí.

13. Vedlejší účastník dále uvádí, že Ústavní soud již v obdobně podané ústavní stížnosti stejným právním zástupcem stěžovatelky pod sp. zn. IV. ÚS 2325/13 (usnesení ze dne 5. 11. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž přijatým závěrům (obdobným jako v projednávané věci) nelze z ústavního hlediska nic vytknout.

14. Podle vyjádření vedlejšího účastníka účelem zákona o pojištění odpovědnosti je, aby nebyla ani provozována, ani ponechána vozidla bez pojištění odpovědnosti na veřejně přístupné pozemní komunikaci, a to bez ohledu na jejich technický stav. Smysl a účel tohoto zákona a obsah jím uváděného pojmu provoz, provozování je podle vyjádření patrný z důvodové zprávy k novelizaci zákona o pojištění odpovědnosti provedené zákonem č. 137/2008 Sb. (zejm. k § 24c). Vedlejší účastník akcentuje smysl a cíl právní úpravy povinně sjednávaného pojištění, kterému je potřeba přizpůsobit i výklad pojmu provozování vozidla. Tímto cílem je podle vyjádření ochrana práv a oprávněných zájmů třetích osob, kterým hrozí škoda z provozu vozidel. Smyslem právní úpravy pak má být minimalizovat riziko, že tyto škody nebudou kryty. Vedlejší účastník v této souvislosti poukazuje na opakovaně traktovanou rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž je při hledání ústavně konformního výkladu práva neudržitelným momentem aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu, a uvádí, že výklad všech institutů tohoto předpisu, včetně rozsahu povinnosti pojistit vozidlo, by se měl dít v duchu tohoto cíle - co možná nejširší ochrany osob ohrožených či dotčených provozem dopravních prostředků.

15. Připuštěním interpretace, že vlastník vozidla se zbaví své povinnosti uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti toliko tvrzením (když navíc prokázání takové negativní skutečnosti je prakticky vyloučeno, neboť relevance důkazů typu čestného prohlášení či svědecké výpovědi je krajně pochybná), že s vozidlem fakticky na veřejné komunikaci nejezdil, by podle vedlejšího účastníka zcela popřelo základní smysl úpravy, tedy chránit poškozené provozní činností.

16. Podle vedlejšího účastníka je nutné též zmínit, že vedlejší účastník nemá žádné možnosti zjišťovat, zda bylo či nebylo vozidlo bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla fakticky použito k jízdě nebo fakticky ponecháno na veřejně přístupné pozemní komunikaci, naopak je dle § 24c odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti vázán tím, co se podle § 15 odst. 3 téhož zákona dozví tímto zákonem určeným postupem od registru. Pokud by Ústavní soud připustil, že zápis v registru vozidel nemá pro vznik povinnosti hradit příspěvek dle § 24c zákona o pojištění odpovědnosti žádný význam, nastala by podle vyjádření absurdní situace, neboť vedlejší účastník nemá rozhodovací pravomoc při hodnocení důkazů, a tudíž není v jeho kompetenci, aby určoval, který důkaz má či nemá být pro prokázání neprovozování akceptován.

17. Vedlejší účastník dále uvádí, že sám Ústavní soud se k této problematice v minulosti již několikráte vyjadřovat v odůvodněních odmítnutých ústavních stížností, a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, v níž byly obdobné ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné odmítnuty a v níž Ústavní soud prostřednictvím různých senátů dospěl k odlišnému závěru než IV. senát v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. března 2014 (N 48/72 SbNU 543), přičemž dokonce samotný IV. senát podle vyjádření vydal několik opačných rozhodnutí než nález IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. března 2014, a to navíc i dva dny po tomto nálezu - usnesení sp. zn. IV. ÚS 775/14 ze dne 2. dubna 2014 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jestliže tedy IV. senát v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěl k právnímu názoru odchylnému od právního názoru vysloveného v nálezu, navrhuje vedlejší účastník, aby senát předložil otázku k posouzení plénu dle § 23 zákona o Ústavním soudu.

18. Pokud pak jde o rozhodnutí prvoinstančních soudů, které předkládá stěžovatelka, uvádí vedlejší účastník, že se jedná o excesy v rozhodovací praxi prvoinstančních soudů, když již existují sjednocující rozsudky druhoinstančních soudů, např. rozsudek krajského soudu sp. zn. 19 Co 43/2013 a rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 21 Co 514/2013. Tato rozhodnutí podle vedlejšího účastníka nelze považovat za excesy, když byla ovlivněna právě výše uvedenou logickou judikaturou Ústavního soudu. Stejně tak je podle vyjádření ovlivněna řada rozsudků prvoinstančních, kde soudy svou rozhodovací praxi sjednotily právě pod vlivem názorů Ústavního soudu.

19. Vyjádření soudu a vedlejšího účastníka bylo zasláno k replice stěžovatelce.

20. V replice k vyjádření krajského soudu stěžovatelka uvádí, že jeho názor je projevem rozšiřujícího výkladu zákona, prostřednictvím kterého implikoval vznik povinnosti zaplatit příspěvek nepojištěných podle § 24c zákona o pojištění odpovědnosti tam, kde ze zákona tato povinnost nevyplývá, a to pouze na základě faktu, že vozidlo bylo vedeno v registru, nehledě na skutečnost, zda bylo nebo nebylo provozované. Tento rozšiřující výklad je podle repliky v kontradikci s odůvodněním nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. března 2014.

21. K vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatelka uvádí, že zákon nespojuje vznik povinnosti zaplatit příspěvek nepojištěných pouze s tím faktem, že vozidlo je vedeno v registru a nebylo z něj vyřazeno, ale spojuje tuto povinnost s provozováním vozidla. Podle stěžovatelky tedy není možné výkladem dovodit povinnost tam, kde ze zákona neplyne, byť by to bylo pro vedlejšího účastníka (z hlediska prokazování) jednodušší. Aplikace účelového výkladu vedlejšího účastníka se podle repliky dostává do rozporu se zákonem zcela zjevně za situace, kdy stěžovatelka prokázala, že vozidlo stěžovatelky provozováno nebylo, na základě čehož okresní soud žalobu zamítl. Až právní názor krajského soudu, který je podle stěžovatelky ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. března 2014 protiústavní, zamítnutí žaloby podle repliky zvrátil a postavil uložení povinnosti pouze na rozšiřujícím nesprávném výkladu zákona, podle kterého postačuje, že vozidlo stěžovatelky bylo evidováno v registru.

22. Ústavní soud rozhodoval v souladu s § 44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť od tohoto jednání nebylo lze očekávat další objasnění věci a Ústavní soud neprováděl dokazování.

IV.

23. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

24. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a že postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů. Proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. K tomu však v projednávaném případě podle náhledu Ústavního soudu došlo. Ústavní soud shledal, že ač jde o svého druhu relativně bagatelní spor, nebylo lze přehlédnout, že stěžovatelkou napadené rozhodnutí v otázce posouzení povinnosti hradit vedlejšímu účastníkovi požadovaný příspěvek je po právní stránce založeno na ústavně nekonformní interpretaci a aplikaci § 24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti, kterýžto postup vede ve svém posledku k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

25. Krajský soud opřel napadené rozhodnutí o závěr, že zákon o pojištění odpovědnosti předpokládá, že provozovaným vozidlem je vozidlo takto registrované v registru a že vlastník vozidla registrovaného v registru se nezbaví své povinnosti uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti toliko tvrzením, že vozidlo fakticky neprovozoval na veřejné komunikaci, a prokázání takové negativní skutečnosti je podle tohoto odůvodnění prakticky vyloučeno. Závěr formulovaný obecnými soudy, že "neprovozování vozidla ve smyslu zákona o pojištění odpovědnosti nerozumí se toliko jeho nepoužívání" a že "vlastník vozidla musel by po rozhodnou dobu vozidlo formálně vyřadit z evidence motorových vozidel", byl podle tohoto odůvodnění aprobován i Ústavním soudem, jenž při posouzení jeho ústavní konformity neshledal důvod pro jeho "přehodnocení" (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3411/12 ze dne 27. září 2012; dostupné na http://nalus.usoud.cz).

26. Ústavní soud v nálezech sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. března 2014 a sp. zn. II. ÚS 1413/13 ze dne 7. května 2014 (N 77/73 SbNU 373), přijatých ve srovnatelných případech jako je projednávaná věc, mimo jiné uvedl, že "přestože stěžovatel v řízení relevantními důkazy prokazoval, že vozidlo stěžovatele nebylo provozováno, soud dospěl k závěru, že provozováno bylo, a to pouze na základě toho (nebylo to prokázáno jinak), že vozidlo stěžovatele bylo v rozhodném období vedeno v registru. Přitom, jak správně namítá též stěžovatel, registr údaj o tom, zda je vozidlo provozováno, neobsahuje a tento závěr není založen ani na žádném zákonném ustanovení, které by obsahovalo nějakou fikci provozování vozidla v případě jeho vedení v registru, a žádné takové ustanovení neexistuje. Je sice pravda, že podle § 15 odst. 5 zákona o pojištění odpovědnosti pokud pojištění odpovědnosti zaniklo a nebyla-li ve lhůtě 14 dnů ode dne tohoto zániku pojištění uzavřena nová pojistná smlouva týkající vozidla, byl stěžovatel povinen nejpozději ve stejné lhůtě vrátit registrační značku a osvědčení o registraci nebo osvědčení o technickém průkazu vozidla stěžovatele příslušnému orgánu evidence, což stěžovatel neučinil. Nicméně, jak též správně namítá stěžovatel, porušení této povinnosti zakládá pouze odpovědnost za přestupek, a opět nikoli fikci či alespoň domněnku provozování vozidla (a ani povinnost hradit příspěvek za nepojištěné vozidlo vedlejšímu účastníkovi). Povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti je navíc podle § 1 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti spojena s provozováním vozidla, resp. ponecháním vozidla na pozemní komunikaci, nikoli však s pouhým držením vozidla, které provozováno, resp. ponecháno na pozemní komunikaci, není".

27. K tomu Ústavní soud v obou citovaných nálezech doplnil, že "Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že vedlejší účastník nemá možnost zjišťovat, zda bylo či nebylo vozidlo bez pojištění odpovědnosti fakticky použito k jízdě nebo ponecháno na veřejně přístupné pozemní komunikaci, a disponuje pouze informací podle § 15 odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti." A dále k tomu uvedl, že "již ze samotné skutečnosti, že vozidlo je vedeno v registru, je samozřejmě možno dovozovat, že vozidlo je provozováno (zpravidla tomu tak bude), to nicméně pouze za situace, kdy nebude jeho vlastníkem (provozovatelem) dostatečně prokázán opak".

28. Výše citované závěry plně dopadají i na nyní posuzovaný případ, kdy se v podstatné části shodují i jejich skutkové okolnosti. Stěžovatelka též v nyní hodnocené věci nepochybně byla povinna vrátit registrační značku a osvědčení o registraci nebo osvědčení o technickém průkazu vozidla stěžovatelky příslušnému orgánu evidence, což stěžovatelka neučinila, avšak s tím, že porušení této povinnosti zakládá pouze odpovědnost za přestupek, a nikoli fikci či domněnku provozování vozidla. I v nyní souzené věci bylo vozidlo stěžovatelky ponecháno, řečeno terminologií zákona o silničním provozu, na "místě ležícím mimo pozemní komunikaci", nikoli tedy na dálnici, silnici, místní komunikaci a (veřejně přístupné) účelové komunikaci, s nimiž zákon o pojištění odpovědnosti spojuje provozování vozidla, a tím i vznik povinnosti uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti.

29. Je samozřejmě na obecných soudech, aby vyhodnotily, zda vlastník vozidla relevantně prokázal nebo neprokázal, že vozidlo neprovozoval a není povinen příspěvek nepojištěných vedlejšímu účastníku hradit. V projednávané věci okresní soud uzavřel, že stěžovatelka unesla důkazní břemeno, že vozidlo bylo v rozhodné době umístěno v hale stěžovatelky a uzavřel, že nebylo v rozhodném období ve smyslu zákona o pojištění odpovědnosti provozováno. Krajský soud pak rozsudek okresního soudu změnil, aniž by se důkazy stěžovatelky o neprovozování vozidla jakkoli zabýval a vypořádal a povinnost hradit příspěvek nepojištěných zavázal stěžovatelku pouze na základě toho, že vozidlo stěžovatelky bylo v rozhodném období vedeno v registru. Takový postup je v rozporu s výše citovanými nálezy Ústavního soudu a krajský soud se podle náhledu Ústavního soudu dopustil ústavně nekonformní interpretace § 24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti. Ústavní soud k tomu dále podotýká, že okresní soud nezamítl žalobu toliko na základě tvrzení stěžovatelky o neprovozování vozidla, nýbrž na základě toho, že stěžovatelka unesla v tomto směru též důkazní břemeno.

30. V dalších podrobnostech Ústavní soud již pouze odkazuje na své závěry vyslovené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. března 2014, od kterých neshledal ani na základě vyjádření krajského soudu a vedlejšího účastníka důvod se odchýlit.

31. IV. senát Ústavního soudu si je vědom toho, že ve srovnatelných věcech byla v několika případech ústavní stížnost stěžovatelů odmítnuta, avšak neměl důvod předložit věc k posouzení plénu Ústavního soudu dle § 23 zákona o Ústavním soudu, když v projednávané věci nedospěl k právnímu názoru odchylnému od právního názoru vyslovenému v nálezu, nýbrž k právnímu názoru s názorem vysloveným v nálezu (nálezech) souladnému.

32. Ústavní soud uzavírá, že v záhlaví citovaným rozhodnutím obecného soudu bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto Ústavní soud toto rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu vázány všechny orgány i osoby.