IV.ÚS 403/98 ze dne 21. 12. 1998
N 156/12 SbNU 431
Možnost domáhat se vrácení majetku jiným postupem, než podle restitučních zákonů
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dne 21. prosince 1998 v senátě ve věci
ústavní stížnosti P. P., bytem USA, zastoupené JUDr. V. V.,
advokátem AK, proti rozsudku Krajského soud v Plzni ze dne 16. 2.
1998, čj. 12 Co 854/97-34, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako
účastníka řízení, a vedlejšího účastníka města Plzně,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 1998, čj. 12
Co 854/97-34, se zrušuje.


Odůvodnění.

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Plzni stěžovatelka projevuje nesouhlas
se závěry obecných soudů, že její spoluvlastnický podíl přešel do
vlastnictví státu jako věc opuštěná podle § 453 odst. 2 občanského
zákoníku a následně pak do vlastnictví vedlejšího účastníka.
Hospodářská smlouva, kterou bývalý Národní výbor města Plzně
převedl jednu ideální čtvrtinu předmětných nemovitostí do správy
Bytového podniku města P., se vztahovala k ideální jedné čtvrtině
ve vlastnictví J. K., ačkoli jmenovaný byl již v této době mrtev
a dědictví po něm bylo řádně projednáno. Akt, kterým je odnímána
část nemovitosti jako opuštěná tomu, komu v této době již vůbec
nenáleží, není ničím jiným než aktem absolutně neplatným.
Stěžovatelka získala spoluvlastnický podíl k uvedeným nemovitostem
již jako občanka USA, kde trvale žila a žije, v rámci dědického
řízení a na této situaci, pokud se týče jejího občanství,
bydliště, jakož i dalších okolností, se nic nezměnilo. Navíc třeba
vzít v úvahu, že v projednávané věci nemohlo být postupováno podle
zákona č. 87/1991 Sb., neboť vůči stěžovatelce žádný protiprávní
akt nikdy nesměřoval. Stěžovatelka má proto ze všech těchto důvodů
za to, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni bylo
zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle
článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),
včetně toho, že dědění se zaručuje, a navrhuje proto zrušení
napadeného rozsudku.

Krajský soud v Plzni uvedl ve svém vyjádření ze dne 17. 11.
1998, že jeho postupem nebyla porušena žádná stěžovatelčina práva
a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Město Plzeň se
k podané ústavní stížnosti nevyjádřilo.

Z obsahu spisu 15 C 42/97
Okresního soudu Plzeň - město Ústavní soud zjistil, že
stěžovatelka uplatnila žalobou došlou tomuto soudu dne 13. 2.
1997 nárok na vydání, v žalobě blíže vyznačených, nemovitostí.
V této žalobě uvedla, že hospodářskou smlouvou ze dne 17. 3. 1983
byla správa jedné ideální čtvrtiny těchto nemovitostí převedena na
Bytový podnik města P. s odůvodněním, že jde o majetek opuštěný ve
smyslu § 453 odst. 2 občanského zákoníku, ačkoli šlo o majetek,
který byl předmětem dědického řízení, v jehož rámci stěžovatelka
získala jednu ideální šestnáctinu nemovitostí. Okresní soud Plzeň
- město rozsudkem ze dne 25. 9. 1997, čj. 15 C 42/97-20, žalobu
zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka sice nabyla dědictvím po
svém dědečkovi J. K. jednu šestnáctinu těchto nemovitostí, její
spoluvlastnický podíl však přešel do vlastnictví státu jako věc
opuštěná podle § 453 odst. 2 občanského zákoníku, následně pak do
vlastnictví vedlejšího účastníka podle zákona č. 172/1991
Sb.Takový přechod uznal zákon č. 87/1991 Sb. za majetkovou křivdu,
stěžovatelka nicméně restituční nárok podle tohoto zákona
neuplatnila. O odvolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku rozhodl
Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu
prvého stupně potvrdil, když v důvodech svého rozhodnutí se
v podstatě ztotožnil se závěry okresního soudu. Podle ustanovení
§ 126 odst. 1 občanského zákoníku má vlastník právo na ochranu
proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje;
zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem
zadržuje. Legitimován k takové žalobě je tedy vlastník, který se
domáhá věci do své moci, popř. spoluvlastník, žalovaným pak je
ten, kdo věc má fakticky ve své moci a odpírá ji bez právem
uznaného důvodu vlastníku vydat. Specifický postup je upraven
restitučními zákony, kdy nárok na vydání věci nelze uplatnit
obecnou reivindikační žalobou, ale pouze za podmínek a způsobem
v těchto zákonech uvedených. Obecné soudy dospěly na základě
provedených důkazů k závěru, že jde právě o posléze uvedený
případ, umožňující uspokojení nároku pouze podle zákona č.
87/1991 Sb., tento závěr je však v příkrém rozporu s tím, co
v projednávané věci vyšlo najevo. Obecné soudy měly totiž
k dispozici usnesení bývalého Státního notářství Plzeň - město ze
dne 9. 11. 1961, čj. D 1188/60-4, z něhož je patrno, že J. K.,
posledně bytem v P., zemřel a dědictví po něm, zahrnující rovněž
předmětné nemovitosti, nabyli dědicové, v tomto usnesení blíže
uvedení, a to rovněž stěžovatelka v rozsahu jedné ideální
šestnáctiny. Z uvedeného tedy plyne, že stěžovatelka již v době
nabytí dědictví byla státní občankou USA, kam se legálně
vystěhovala a kde také trvale žila. Podle ustanovení § 453 odst.
2 občanského zákoníku připadají věci opuštěné nebo skryté, jejichž
vlastník není znám, do vlastnictví státu. K základním znakům
citovaného ustanovení náleží tedy to, že jde o věc opuštěnou
a dále že jde o věc, jejíž vlastník není znám. Zákonem č.
131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník
a upravují některé další majetkové vztahy, bylo s účinností od 1.
4. 1983 za § 453 vloženo ustanovení § 453a, podle jehož odst. 1,
dopustil-li se vlastník věci takového protiprávního jednání, jímž
se trvale zbavil možnosti věc obvyklým způsobem užívat, připadá
věc do vlastnictví státu, pokud je v rozporu se zájmem
společnosti, aby vlastník s věcí dále nakládal. Tento způsob
přechodu věci na stát byl zařazen v ustanovení § 6 odst. 1 písm.
a) zákona č. 87/1991 Sb. jako jeden z restitučních důvodů.
K přechodu vlastnictví k věci na stát docházelo v těchto případech
ex lege, aniž by jeho podmínkou bylo vydání rozhodnutí, nicméně
podmínky tohoto přechodu, mělo-li k němu dojít, musely být
splněny. V projednávané věci, a to v době, kdy byla uzavírána
hospodářská smlouva ze dne 24. 3. 1983 o převodu správy jedné
ideální čtvrtiny předmětných nemovitostí na Bytový podnik města
P., nebyl však, jak již bylo konstatováno, vlastníkem převáděné
jedné ideální čtvrtiny J. K. - jehož vlastnického práva se
uzavíraná hospodářská smlouva výslovně dovolává a ve vztahu k němu
konstatuje, že jde o majetek opuštěný, a nacházející se proto ve
smyslu ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku ve vlastnictví
státu -, ale jiné fyzické osoby uvedené v již citovaném usnesení
státního notářství, mezi nimi i stěžovatelka. To však znamená, že
v projednávané věci nemohly být splněny podmínky derelikce, neboť
spoluvlastníci nemovitostí, kteří byli známi, neměli, a proto ani
neprojevili, vůli se jich vzdát (animus dereliquendi). Jinými
slovy, i své době poplatné, často svévolně uplatňované, ustanovení
§ 453 odst. 2 občanského zákoníku stanovilo určitá pravidla,
jejichž nedodržení nutně vedlo k tomu, že k přechodu vlastnictví
věci na stát nemohlo dojít. Došlo-li tedy k zabrání majetku státem
bez právního důvodu, neboť stěžovatelka nepozbyla svůj
spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem, nebránilo nic
tomu, aby se svého nároku domáhala žalobou, opírající se o obecné
předpisy občanskoprávní. Jinými slovy, existence speciálních
restitučních předpisů nevylučuje v takovém případě postup podle
obecného právního předpisu (obdobně IV. ÚS 100/98).



Z uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatelce opírající svůj
nárok o ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku obecné soudy
odepřely její ústavně zaručené a v článku 11 odst. 1 Listiny
zakotvené právo vlastnit majetek, jakož i to, že dědění se
zaručuje, a proto z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti podle
ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, vyhověno a napadený rozsudek byl podle
ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušen.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. prosince 1998