IV.ÚS 42/01 ze dne 17. 4. 2002
N 48/26 SbNU 39
Restituce pozemku se zpevněnou asfaltovou plochou
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez
nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti V. B-cké
a Ing. V. Š-ové, proti rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového
úřadu v Jindřichově Hradci, čj. Poz 1671-2000 H, ze dne 14. 4.
2000, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 10 Ca
206/2000-11, ze dne 1. 11. 2000, za účasti Krajského soudu
v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:

Rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Jindřichově
Hradci, čj. Poz 1671-2000 H, ze dne 14. 4. 2000, a rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 10 Ca 206/2000-11, ze
dne 1. 11. 2000, se zrušují.


Odůvodnění

Stěžovatelky se svou včas podanou ústavní stížností domáhají
s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora
označených rozhodnutí obecných soudů.



Jak stěžovatelky uvádí v ústavní stížnosti bylo rozhodnutím
Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci, čj. Poz
1671-2000 H, ze dne 14. 4. 2000, stanoveno, že stěžovatelky nejsou
vlastníky pozemků uvedených ve výroku pod body a) a b). K
opravnému prostředku podanému stěžovatelkami proti výroku tohoto
rozhodnutí uvedenému pod písmenem b) pak Krajský soud v Českých
Budějovicích rozsudkem, čj. 10 Ca 206/2000-11, ze dne 1. 11.
2000, napadené správní rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelky v tomto
opravném prostředku namítaly, že na pozemku označeném ve výroku
pod písmenem b) jako nemovitost v k.ú. Jindřichův Hradec dle KN
jako parcela č. 4372/2 ostatní plocha o výměře 402 m2 žádná stavba
nikdy nebyla a není, kdy správní orgán své rozhodnutí opřel
o vyjádření stavebního úřadu, že se na pozemku nachází asfaltová
plocha, kterou označil jako parkoviště, přičemž dle stavebních
předpisů jsou parkoviště považována za stavby trvalé, nemovité,
nikoliv drobné. Stěžovatelky se proti takovému stanovisku
stavebního úřadu ohradily, neboť podle jejich názoru neodpovídá
faktickému stavu, když na pozemku žádné parkoviště nebylo a není.
Jde o zcela nezastavěný pozemek, kolem něhož jsou vedeny
komunikace a od areálů jednotlivých firem je oddělen dalšími
pozemky. Krajský soud však ve svém rozhodnutí pokládal daná
skutková zjištění za dostatečná, uvěřil správnosti stavebního
úřadu a napadené rozhodnutí bez jednání a bez odstranění rozporů
potvrdil.

Stěžovatelky dále v ústavní stížnosti považují za
neobjektivní, když v restituční věci oba orgány vzaly za
rozhodující stanovisko Městského úřadu, resp. stavebního odboru
tohoto úřadu, když tento je orgánem města Jindřichova Hradce,
které je v postavení povinné osoby k částem pozemků a v postavení
účastníka řízení se zcela opačným zájmem na výsledku. Pokud
správní orgán pokládal stanovisko stavebního úřadu za dostatečné,
pak měl dále zjistit, kdy tvrzená stavba parkoviště vznikla, neboť
se nevydávají jen ty pozemky, které byly zastavěny po jejich
přechodu do vlastnictví státu či jiné právnické osoby, přitom
pozemek uvedený ve výroku b) napadeného rozhodnutí přešel na stát,
jak uvádějí stěžovatelky, až dnem 30. 11. 1963. Správní orgán měl
též zjišťovat, kterému subjektu předmětná stavba vlastnicky
náleží, když pozemek je rozparcelován a jeho části náleží podle
názoru stěžovatelek různým vlastníkům či držitelům. Správní orgán
se dopustil pochybení i v tom, že nesprávně zjistil okruh
povinných osob a účastníků řízení, neboť předmětný pozemek byl ke
dni účinnosti zákona o půdě v držení Strojní a traktorové stanice
Jindřichův Hradec, s. p., a pozemek byl zapsán na jeho listu
vlastnictví č. 136. Pozemek však nebyl předmětem privatizace
a nepřešel tedy podle stěžovatelek do vlastnictví STS, s.r.o.,
a právním nástupcem podniku STS, s. p., zrušeného bez likvidace,
je Statek Nové Hrady, s. p., který je povinnou osobou. Správní
orgán však tento podnik jako účastníka řízení zcela pominul
a nevyžádal si jeho stanovisko k uplatněnému nároku. Za situace,
kdy Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud neexistuje, se
stěžovatelky obracejí na Ústavní soud s návrhem, aby pro výše
uvedené nedostatky napadená rozhodnutí zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis
Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 206/2000
a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu
v Českých Budějovicích.

Ve svém vyjádření Krajský soud v Českých Budějovicích uvádí,
že skutečně vycházel z vyjádření místně a věcně příslušného
stavebního úřadu a jeho doplňku, z něhož vyplynulo, že požadovaný
pozemek je dotčen parkovištěm, které je z hlediska stavebních
předpisů stavbou nikoliv drobnou či jednoduchou, a která je
součástí konkrétního průmyslového areálu, jemuž slouží jako
odstavná plocha. Soud neměl důvod pochybovat o správnosti
a objektivnosti onoho stanoviska, když bylo vydáno orgánem státní
správy na úseku výstavby. Okolnost, že se jedná o plochu zpevněnou
asfaltem, byla zřejmá rovněž z protokolu o místním šetření,
v jehož průběhu stěžovatelka Ing. Š-ová poukazovala na špatný stav
místy se drolícího asfaltu. Pokud je v ústavní stížnosti vytýkáno,
že mělo být zjišťováno, kdy stavba parkoviště vznikla, pak krajský
soud připomíná, že pozemek byl původně v katastru evidován
v kultuře role. Úvaha stěžovatelek, že pokud by byly části
dotčeného pozemku ve vlastnictví několika subjektů, bylo by jej
možno vydat, nemá oporu v zákoně. Soud jednání nenařizoval
v souladu s ustanovením § 250f odst. 1 písm. b), odst. 2 o.s.ř.,
když účastníci, včetně stěžovatelek, vyjádřili souhlas s takovým
procesním způsobem. Pokud jde o okruh povinných osob vycházel soud
z podkladů katastrálního úřadu a účastníky nebyl zpochybňován.
V závěru svého vyjádření krajský soud vyslovuje přesvědčení, že
k namítanému porušení základních práv stěžovatelek nedošlo. Věc
byla soudem řádně projednána a restituční nárok byl v řízení
akceptován, dotčený pozemek pak nebyl vydán pouze pro překážku
zastavěnosti s tím, že stěžovatelky mají ze zákona právo na
náhradu. Navrhuje proto ústavní stížnost zamítnout.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného
spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní
stížnost je důvodná.

Základní námitku, vztahující se k meritu ústavní stížnosti,
stěžovatelky uplatnily již v řízení o opravném prostředku před
Krajským soudem v Českých Budějovicích (č.l. 3-4). Jde o námitku,
že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav pokud jde o zastavěnost
předmětného pozemku stavbou, kdy na daném pozemku, jak tvrdí
stěžovatelky, žádné parkoviště nebylo a není. Jak vyplývá
z obsahu spisového materiálu zabýval se krajský soud v této
restituční věci otázkou zastavěnosti předmětného pozemku již ve
svém rozhodnutí ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. 10 Ca 7/2000, jímž
zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 9. 11. 1999, čj. Poz
4778/1999 H, týkající se mimo jiné nevydání předmětného pozemku
jako nepřezkoumatelného pro stručné a málo konkrétní vyjádření
stavebního úřadu. Krajský soud v tomto rozhodnutí pozemkový úřad
zavázal k doplnění řízení o místní šetření za účasti stavebního
úřadu, jehož následné vyjádření se mělo zabývat otázkou, zda
a jakou stavbou je předmětná pozemková parcela dotčena, popřípadě
zda se jedná o pozemek nezbytně nutný k provozu staveb a jakých,
event. zda dotváří průmyslový areál. V zápise z provedeného
místního šetření ze dne 21. 3. 2000, svolaného pozemkovým úřadem,
je v písemném stanovisku stavebního úřadu Městského úřadu
v Jindřichově Hradci ve vztahu k předmětnému pozemku konstatováno,
že pozemek je dotčen zpevněnou asfaltovou plochou - parkovištěm
a jedná se o stavbu nemovitou, obecnou nikoliv drobnou nebo
jednoduchou, která je nezbytnou součástí průmyslového areálu při
J. ulici. Místnímu šetření byla přítomna i stěžovatelka Ing.
Š-ová, která se vyjádřila v podstatě shodně jako v opravném
prostředku, přičemž poukázala na špatný stav kdysi zpevněné
plochy. Na základě vyjádření místně a věcně příslušného stavebního
úřadu pak vydal pozemkový úřad napadené rozhodnutí, ve kterém
shledal, že předmětný pozemek nelze s odvoláním na ustanovení §
11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vydat, neboť byl po přechodu na
stát zastavěn a jeho vydání brání překážky uvedené v tomto
ustanovení zákona o půdě. Krajský soud v Českých Budějovicích se
v řízení o opravném prostředku námitkou stěžovatelek, že předmětný
pozemek není zastaven stavbou odstavného parkoviště, podrobně
zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí a této námitce stěžovatelek
nepřisvědčil.

Stěžovatelky v podané ústavní stížnosti namítají dotčení
jejich ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu ve
smyslu čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se
z tohoto pohledu zabýval napadenými rozhodnutími. Především
k výtce stěžovatelek, že krajský soud rozhodl bez jednání, uvádí,
že jak vyplývá ze spisového materiálu, požádal krajský soud před
jednáním účastníky řízení, včetně stěžovatelek, zda s odkazem na
ustanovení § 250f odst. 1 o.s.ř. souhlasí s projednáním věci bez
jednání s tím, že nevyjádří-li ve lhůtě 15 dnů od doručení
nesouhlas, udělují tak souhlas k takovému procesnímu postupu
(č.l. 5). Účastníci tak tímto způsobem vyjádřili svůj souhlas
s projednáním věci bez jednání, a v tomto směru tedy postupu soudu
nelze ničeho vytknout.
Pokud jde o další námitku stěžovatelek, totiž, že považují za
neobjektivní, když v dané restituční věci bylo správním orgánem
a obecným soudem vzato za rozhodující stanovisko stavebního úřadu
jako stavebního odboru Městského úřadu Jindřichova Hradce, kdy
město Jindřichův Hradec je v postavení povinné osoby k částem
restituovaných pozemků, pak touto námitkou se Ústavní soud zabývat
nemohl, neboť stěžovatelky tuto námitku neuplatnily v opravném
prostředku vzneseném proti rozhodnutí pozemkového úřadu, a krajský
soud se tedy touto námitkou ani nemohl zabývat. Rovněž dvě
zbývající námitky, že měl pozemkový úřad zjistit, kdy tvrzená
stavba parkoviště vznikla, a že nesprávně zjistil okruh povinných
osob, stěžovatelky neuplatnily v podaném opravném prostředku
a krajský soud se tedy jimi nemohl zabývat. Ústavní soud se proto
rovněž těmito, teprve v ústavní stížnosti uplatněnými námitkami,
při posuzování ústavní stížnosti nezabýval.

Pozemkový úřad a krajský soud v napadených rozhodnutích
dospěly k závěru, že vydání předmětného pozemku brání ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě fakt, že tento
pozemek je dotčen stavbou parkoviště, která je z hlediska
stavebních předpisů stavbou nikoliv drobnou nebo jednoduchou.
V důsledku tohoto právního názoru pak rozhodly uplatněnému nároku
na vydání pozemku nevyhovět. Základní otázkou je tedy v daném
případě posouzení povahy parkoviště na pozemku, jehož vydání se
stěžovatelky domáhají. V tomto směru nelze pominout závěry,
vyslovené ve věci vedené pod sp. zn. 2 Cdon 1414/97 Nejvyšším
soudem ČR, jemuž v systému obecného soudnictví náleží sjednocování
výkladu zákonů a jiných obecně závazných právních předpisů.
Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí vyslovil jako soud dovolací
právní názor, který Ústavní soud sdílí, podle něhož řeší-li
restituční zákon vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou
vztahy občanskoprávní, pak pojem "stavba" v něm uvedený je třeba
vykládat staticky jako jedinečný výsledek určité stavební
činnosti. Parkoviště, představované pozemkem, jehož povrch byl
zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů, není
proto podle tohoto názoru z hlediska občanskoprávního stavbou
a samotná skutečnost zpracování povrchu pozemku několika vrstvami
stavebního materiálu tak nebrání, aby byl takový pozemek vydán.
V nyní posuzovaném případě se na předmětném pozemku nachází, jak
vyplývá z vyjádření příslušného stavebního úřadu, zpevněná
asfaltová plocha - parkoviště. Toto parkoviště však z hlediska
občanskoprávního, jak shora uvedeno, nemá povahu stavby, a tento
důvod tedy nemůže být překážkou vydání pozemku ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jak vyslovily
v napadených rozhodnutích pozemkový úřad a krajský soud.
V návaznosti na to Ústavní soud uvádí, že za neexistence Ústavou
ČR předpokládaného Nejvyššího správního soudu je sám nucen ve
věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět
v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak
příslušela tomuto soudu, a proto z uvedených důvodů rozhodnutí
krajského soudu zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů], když dospěl k závěru, že
v řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, nebyla
právům stěžovatelek poskytnuta dostatečná ochrana (čl. 36 odst.
1 Listiny).

Jelikož důvody zrušení rozsudku krajského soudu byly založeny
již rozhodnutím Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Jindřichově
Hradci, čj. Poz 1671-2000 H, ze dne 14. 4. 2000, jakož i z důvodu
procesní ekonomie, rozhodl Ústavní soud i o zrušení tohoto
rozhodnutí.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 17. dubna 2002