IV.ÚS 421/05 ze dne 23. 1. 2007
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 23. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti společnosti Mrazírny Brtnice, a.s., se sídlem v Brtnici 6, zastoupené JUDr. Ivanem Štanclem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Jihlavě, Farní 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2005, čj. 4 Afs 21/2003-95, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2005, čj. 30 Ca 58/2005-25, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 7. 2005 se Mrazírny Brtnice, a.s., se sídlem v Brtnici (dále též "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná ve věci dodatečného platebního výměru na daň z nemovitostí.

Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2005, čj. 30 Ca 58/2005-25, do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti, neboť je přesvědčena, že odložení vykonatelnosti není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a že neprodlený výkon rozhodnutí by pro ni znamenal značnou újmu.

II.

Finanční úřad v Jihlavě dodatečným platebním výměrem ze dne 31. 8. 1999 na daň z nemovitostí za zdaňovací období roku 1998 vyměřil stěžovatelce daň z nemovitostí (stavba vnitropodnikové komunikace) ve výši 62 591,- Kč.

Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 14. 8. 2000 zamítlo odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Jihlavě ze dne 31. 8. 1999.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 5. 2003 rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 14. 8. 2000 zrušil pro nezákonnost.

Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti Finančního ředitelství v Brně rozsudkem ze dne 22. 2. 2005 rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2003 zrušil.

Krajský soud v Brně, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, rozsudkem ze dne 5. 5. 2005 zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 14. 8. 2000.

Předmětem ústavní stížnosti jsou kasační rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a následné (v pořadí druhé) rozhodnutí Krajského soudu v Brně.

III.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na uložení povinnosti pouze na základě a v mezích zákona dle čl. 4 odst. 1 Listiny a článek 11 odst. 5 Listiny.

Stěžovatelka poukázala na ustanovení § 7 a § 8 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, a vyslovila názor, že Krajský soud v Brně, s odkazem na právní názor Nejvyššího správního soudu, rozhodl v rozporu s citovanými ustanoveními daňového zákona, čímž nerespektoval základní právo na vyměření daně na základě a v mezích zákona. Polemizovala s právními názory obecných soudů vyjádřenými v napadených rozhodnutích a uvedla, že tyto soudy pominuly jí uplatněnou námitku, že není vlastníkem stavby vnitropodnikové komunikace, která je pouze součástí věci jiného vlastníka. Dle jejího názoru se nejedná o samostatnou věc, neboť je funkčně a fyzicky spojena s pozemkem. Poukázala na nálezy Pl. ÚS 16/93 a IV. ÚS 42/01 a judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími jí bylo uloženo zaplatit daň ze stavby, kterou sama nevlastní, a není tedy dle zákona poplatníkem. Takto obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces a na uložení daně pouze na základě zákona.

IV.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

V.

Ústavní soud vyčkal rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti stěžovatelky, kterou stěžovatelka napadla i v pořadí druhé rozhodnutí krajského soudu a která byla usnesením ze dne 18. 7. 2006 odmítnuta, vyžádal spisy Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 484/2000 a sp. zn. 30 Ca 58/2005, a poté, co se seznámil s jejich obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh dílem nepřípustný a dílem zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.

Posouzením podmínek řízení Ústavní soud především dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části, jež navrhuje zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2005, (kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2003 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), je návrhem nepřípustným ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť se jedná o kasační (a tudíž nikoliv konečné) rozhodnutí ve věci.

K meritornímu ústavněprávnímu posouzení tak zůstává rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2005. Podstatou této části ústavní stížnosti je dle názoru Ústavního soudu nesouhlas stěžovatelky s konečným právním posouzením její věci správními soudy, které při posuzování otázky, zda předmětnou komunikaci je třeba zdanit jako stavbu či jako pozemek, vycházely z kolaudačního rozhodnutí ze dne 2. 2. 1989 a dospěly k závěru, že se jedná o stavbu. V tomto směru je však Ústavní soud nucen konstatovat, že právo na spravedlivý proces v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena správními soudy v souladu s právním názorem stěžovatelky. Jinak řečeno, ze samotné skutečnosti, že spor byl rozhodnut v neprospěch jedné ze stran a v rozporu s jejím právním názorem, nelze bez dalšího dovodit, že řízení bylo nespravedlivé ve smyslu čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv princip rovnosti zbraní, dle něhož je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků a který znamená, že soud je povinen zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění svých práv. Oběma stranám byla dle přesvědčení Ústavního soudu zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Naplněním tohoto principu zcela samozřejmě není (jak se stěžovatelka mylně domnívá), že by obecný soud byl povinen přisvědčit právě jejímu mínění, hodnotit důkazy tak, jak si ona představuje, a dospět k právním závěrům, které má ona za správné. To, že správní soudy v konečném rozhodnutí správní žalobu stěžovatelky zamítly, nelze označit za postup, jenž by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu, a to zvláště za situace, kdy nelze správním soudům vytknout, že by svá rozhodnutí řádně nezdůvodnily [srov. nález IV. ÚS 223/04 in Sb.n.u., sv. 36, str. 319 (325)].

Pokud obecné soudy vyložily a aplikovaly zákon o dani z nemovitostí v případě stěžovatelky tak, že předmětnou komunikaci je třeba zdanit jako stavbu a toto své zjištění ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily, což se ve věci stěžovatelky dle názoru Ústavního soudu stalo, není jeho úkolem toto zjištění znovu přehodnocovat. Jinak řečeno, pravomoc Ústavního soudu přezkoumávat správnost výkladu a aplikace právních předpisů obecnými soudy je omezená; jeho funkcí není nahrazovat obecné soudy, nýbrž ujistit se, že rozhodnutí těchto soudů nejsou poznamenána libovůlí nebo jsou jinak zřetelně nerozumná. Taková pochybení však zjištěna nebyla. Správní soudy rozhodly v projednávaném případě předvídatelným způsobem a v souladu se svojí ustálenou judikaturou, na kterou v odůvodnění Nejvyšší správní soud poukázal.

K poukazu stěžovatelky na nález Pl.ÚS 16/93 (Sb.n.u., sv. 1, str. 190) a nález IV.ÚS 42/01 (Sb.n.u., sv. 26, str. 39) Ústavní soud uvádí, že výklad právních pojmů obsažených v zákonech soukromoprávní či veřejnoprávní povahy je v konečné instanci především věcí nejvyšších soudů a nikoliv Ústavního soudu, jak bylo již výše konstatováno. Citované nálezy se navíc týkají "staveb" ve smyslu občanskoprávním, nikoliv z hlediska zákona o dani z nemovitostí.

K tvrzení o porušení čl. 90 Ústavy a čl. 4 odst. 1 Listiny Ústavní soud dodává, že články 90 a 95 Ústavy samy o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva stěžovatele nezakládají, neboť obsahují především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [nález IV.ÚS 285/02, Sb.n.u., sv. 30, str. 193 (195-6)], stejně jako článek 4 odst. 1 Listiny, obsahující fundamentální interpretační zásadu pro výklad zákonných ustanovení.

Ústavní soud neshledal ani namítané porušení článku 11 odst. 5 Listiny; je zřejmé, že v případě stěžovatelky byla daň z nemovitostí uložena na základě zákona.

Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2005, neboť pro to neshledal důvody.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh - pokud směřoval proti vpředu citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Brně - podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Následné usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2006, čj. 5 Afs 109/2005-48, jímž byla odmítnuta stěžovatelčina kasační stížnost proti rozsudku přezkoumávanému ústavní stížností, stěžovatelka ústavní stížností nenapadla, pročež toto rozhodnutí Ústavním soudem přezkoumáváno býti nemohlo. To však nevylučovalo přezkum jemu předcházejícího rozhodnutí krajského soudu, neboť nenapadené usnesení Nejvyššího správního soudu toliko deklarovalo, že ve věci není kasační stížnost přípustná, takže nešlo o případ, kdy by absence ústavní stížnosti proti poslednímu ve věci učiněnému rozhodnutí vylučovala ústavněprávní přezkum rozhodnutí předcházejícího.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2007

Miloslav Výborný
předseda senátu