IV.ÚS 4267/18 ze dne 26. 3. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Haliny Valáškové, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Metodějova 450/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2018, č. j. 25 Cdo 2999/2018-211, a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2018, č. j. 70 Co 461/2017-174, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. října 2017, č. j. 26 C 199/2014-141, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a JUDr. Igora Ivanka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 10, se sídlem v Praze 6, Dědinská 893/29, jako vedlejšího účastníka řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále též "nalézací soud" nebo "soud prvního stupně") vyhověl žalobě dcery stěžovatelky o 24 111,50 Kč (výrok I), zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení 189 100 Kč (výrok II), výrokem III nepřiznal vedlejšímu účastníkovi (žalovanému) náhradu nákladů řízení ve vztahu ke stěžovatelce a uložil dceři stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 18 117,40 Kč (výrok IV). Proti rozsudku nalézacího soudu podali odvolání stěžovatelka i vedlejší účastník a Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v konečném důsledku zamítl žaloby stěžovatelky i její dcery v celém rozsahu; uložil dále stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 63 438 Kč a před odvolacím soudem 21 780 Kč. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.

Právně zastoupená stěžovatelka ve své ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), především popisuje okolnosti vzniku svého tvrzeného nároku. Na základě zmocnění od své dcery, pobývající dlouhodobě mimo území republiky, převzala a otevřela zásilku od vedlejšího účastníka, v níž byla její dcera označena jako povinná v exekuci; na základě telefonického dotazu jí měl vedlejší účastník sdělit, že dluhů má její dcera více, což ovlivnilo zdravotní stav stěžovatelky. Následně bylo zjištěno, že exekuční příkazy zaslal vedlejší účastník dceři stěžovatelky v důsledku softwarové chyby omylem.

Žalobou se následně stěžovatelka domáhala odčinění imateriální újmy za vzniklé zdravotní obtíže; odmítá závěry obecných soudů, které sice konstatovaly pochybení vedlejšího účastníka, ale její žalobu zamítly, neboť mezi pochybením vedlejšího účastníka a jejími zdravotními obtížemi neshledaly příčinnou souvislost. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadená rozhodnutí odporují principu spravedlnosti, jsou přepjatě formalistická, zasahující do jejích práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod - viz nález Ústavního soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. IV. ÚS 3377/12 (N 86/69 SbNU 373, všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz], a proto navrhuje jejich zrušení.

Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka není spokojena se závěry obecných soudů, které odmítly její konstrukci příčinné souvislosti mezi jednáním vedlejšího účastníka a dopadem tohoto jednání na její zdravotní stav. Ačkoliv nalézací soud deklaroval vady v postupu vedlejšího účastníka, který porušil povinnosti exekutora, nezjistil soud prvního stupně, že by takové porušení povinností souviselo se zdravotním stavem stěžovatelky. Odvolací soud se podrobně zabýval námitkami stěžovatelky a odpovědností za škodu na základě teorie adekvátní příčinné souvislosti mezi zaviněným protiprávním jednáním a vzniklou škodou [viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05 (N 177/47 SbNU 353)], aniž by zjistil, že by jednání vedlejšího účastníka mělo vliv na zdravotní stav stěžovatelky. Tyto rozsudky nalézací i odvolací soud řádné a srozumitelně odůvodnily.

Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu pak stěžovatelka jen opakuje argumentaci užitou v předcházejícím řízení. Napadené usnesení Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za dostačující a srozumitelné, a tedy nezpůsobilé porušit stěžovatelkou tvrzená základní práva nebo svobody. Nejvyšší soud v napadeném usnesení podrobně vysvětlil, že odvolací soud postupoval zcela v intencích ustálené (a konkrétně uvedené) judikatury vztahující se k otázce příčinné souvislosti jako k jednomu z nezbytných předpokladů pro povinnost k náhradě škody nebo odčinění nemateriální újmy.

Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků proto usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl návrh jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. 3. 2019


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu