IV.ÚS 427/98 ze dne 4. 2. 1999
N 20/13 SbNU 147
Nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí, jež je založena absencí výroku
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dne 4. února 1999 v senátě ve věci
ústavní stížnosti J. S. R., zastoupeného
JUDr. Z. V., advokátkou AK, Prostorná 4, 709 00 Ostrava
- Mariánské Hory, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
13. 8. 1998, čj. 1 To 150/98-98, za účasti Vrchního soudu
v Olomouci, jako účastníka řízení, a Krajského státního
zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, za
souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 1998, čj.
1 To 150/98-98, se zrušuje .


Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše citovanému
usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo doplněno usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 1998, čj. 3 Nt 364/98-86,
o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do USA,
stěžovatel uvádí, že obecné soudy nepřípustně rozšiřujícím
výkladem článku II odst. 2 Smlouvy mezi republikou Československou
a Spojenými státy Severoamerickými o vzájemném vydávání zločinců,
publikované pod č. 48/1926 Sb. (dále jen "Smlouva"), zasáhly do
jeho ústavně chráněných práv. Podle názoru stěžovatele nelze
jednání, pro které má být vydán, podřadit pod skutkovou podstatu
žádného z trestných činů, uvedených v článku II odst. 2 Smlouvy,
neboť konkrétní jednání stěžovatele je podle české právní úpravy
možno kvalifikovat pouze jako trestný čin vydírání podle
ustanovení § 235 odst. 1 trestního zákona a takové jednání
nevykazuje znaky žádného z trestných činů, pro které je vydání dle
citované Smlouvy přípustné. Vrchní soud v Olomouci rozhodl podle
stěžovatele správně o jeho propuštění z předběžné vazby, nařízené
podle ustanovení § 381 odst. 1 trestního řádu, avšak téhož dne,
tj. 13. 8. 1998, rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením, čj. 3
Nt 364/98-108, o vzetí stěžovatele do vydávací vazby podle
ustanovení § 381 odst. 2 trestního řádu. Kontinuita vazby byla
přerušena okamžikem, kdy marně uplynula lhůta pro doručení žádosti
o vydání podle čl. XI Smlouvy a stěžovatel měl být propuštěn na
svobodu. Podle jeho názoru není v pravomoci Krajského soudu
v Ostravě ani Vrchního soudu v Olomouci, aby nezákonnost postupu
v předběžném šetření zhojily uvedeným způsobem. Postupem Vrchního
soudu v Olomouci se stěžovatel cítí dotčen ve svých právech
chráněných v čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 39 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina") a žádá, aby Ústavní soud napadené
usnesení zrušil ve výroku, kterým se potvrzuje usnesení Krajského
soudu v Ostravě o přípustnosti jeho vydání do USA.

Vrchní soud v Olomouci uvedl ve svém vyjádření ze dne 12. 1.
1999, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou. Řízení
o vydání do ciziny nelze považovat za řízení, při kterém dochází
k trestnímu stíhání stěžovatele obecným soudem působícím
v oblasti trestní jurisdikce na území České republiky. Již
z tohoto důvodu neexistuje zákonný podklad pro závěr, že namítaným
postupem soudu došlo k porušení článku 8 odst. 1 věty první
Listiny v části garantující, že nikdo nesmí být stíhán jinak než
ze zákonných důvodu a způsobem, který stanoví zákon. Z těchto,
jakož i z dalších, důvodů navrhuje vrchní soud zamítnutí ústavní
stížnosti.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě se v určené lhůtě
k podané ústavní stížnosti nevyjádřilo.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 Nt
364/98, Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě na návrh
Krajského státního zastupitelství v Ostravě rozhodl o tom, že
vydání polského státního občana J. S. R. k trestnímu stíhání do
USA, kde byl obžalován pro sexuální napadení a obscénní a nemravné
chování, je přípustné. Krajský soud zjistil, že podmínky pro
vydání byly splněny a co se týče jednotlivých skutků, vycházeje
z jejich popisu v extradičních materiálech státu Florida, dospěl
k závěru, že jednání popsané pod bodem dvě, tři a čtyři směřovalo
k dosažení stěžovatelova sexuálního uspokojení za použití násilí,
a mělo tedy charakter násilného smilstva, jak je uvedeno v čl. II
odst. 2 Smlouvy. Krajský soud nepřipustil vydání stěžovatele pro
skutky popsané pod bodem pět a šest, neboť popsané jednání by mělo
podle trestního zákona České republiky charakter výtržnického
jednání, které Smlouva ve svém článku II nepostihuje. K námitce
obhájkyně stěžovatele, že nebyly splněny podmínky článku XI odst.
4 Smlouvy, podle kterého "osoba prozatímně vzatá do vazby, bude
propuštěna na svobodu, nebude-li do dvou měsíců od jejího zatčení
v republice Československé .... podána diplomatickým zástupce
dožadující vlády ... řádně doložená žádost za vydání", Krajský
soud v Ostravě sice konstatoval, že lhůta byla zmeškána o jeden
den, neboť stěžovatel byl zatčen a vzat do předběžné vazby dne
28. 3. 1998 a žádost o jeho vydání byla doručena teprve dne 29.
5. 1998, avšak v daném stádiu řízení soud nemohl toto pochybení
napravit.

Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel stížnost,
ve které napadl jak důvody, pro které byla vyslovena přípustnost
jeho vydání do ciziny, tak i omezení osobní svobody vazbou.
Stížnostní soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, se
ztotožnil se závěry krajského soudu při aplikaci čl. II odst. 2
Smlouvy a považoval je za správné. Důvodnými však shledal výhrady,
které stěžovatel uplatnil v souvislosti s omezením osobní svobody.
Podle vrchního soudu kogentní úprava v čl. XI odst. 4 Smlouvy
vyžaduje, aby v případě, kdy extradiční materiály nejsou
stanoveným způsobem a ve stanovené lhůtě doručeny dožádané straně,
byla osoba, prozatímně vzatá do vazby, propuštěna na svobodu.
Marným uplynutím dvouměsíční lhůty předběžné vazby, t. j. dnem
28. 5. 1998, zanikl zákonný důvod pro trvání předběžné vazby podle
ustanovení § 381 odst. 1 trestního řádu a stěžovatel měl být
propuštěn na svobodu. Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že
za této situace měl být obligatorní součástí výroku
přezkoumávaného usnesení výrok o vzetí stěžovatele do vydávací
vazby podle ustanovení § 381 odst. 2 trestního řádu, a že napadené
usnesení krajského soudu je tedy neúplné. S ohledem na zákaz
reformace in peius proto vrchní soud podle ustanovení § 149 odst.
4 trestního řádu doplnil výrokovou část napadeného usnesení tak,
že se stěžovatel podle čl. XI Smlouvy propouští z vazby na
svobodu.

Ústavní soud, vědom si ústavního principu nezávislosti
soudů, přezkoumal ústavní stížnost z pohledu tvrzeného porušení
Listiny a dospěl k závěru, že je důvodná, byť z jiného důvodu, než
namítá stěžovatel.
Podle ustanovení § 147 a násl. trestního řádu při rozhodování
o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán správnost všech výroků
napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost,
a řízení předcházející napadenému usnesení. Není-li stížnost
důvodná, zamítne ji. Nezamítne-li nadřízený orgán stížnost, zruší
napadené usnesení a je-li podle povahy věci potřeba nového
rozhodnutí, buď rozhodne sám ve věci nebo uloží orgánu, proti
jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o věci znovu jednal
a rozhodl. Záleží-li vada v tom, že v napadeném usnesení některý
výrok chybí, nebo je neúplný, může nadřízený orgán, aniž vysloví
zrušení napadeného usnesení, je sám doplnit.

Jak vyplývá z odůvodnění usnesení napadeného ústavní
stížností, učinil stížnostní soud předmětem svého přezkumu otázku
přípustnosti extradice a omezení osobní svobody stěžovatele. Co se
týče přípustnosti extradice, ztotožnil se vrchní soud se závěry
krajského soudu a shledal je správnými. Při posuzování omezení
osobní svobody stěžovatele, shledal vrchní soud vadu v kvalifikaci
vazebního důvodu. Časově limitovaná vazba nařízená podle
ustanovení § 381 odst. 1 trestního řádu byla marným uplynutím
dvouměsíční lhůty stanovené ve Smlouvě ukončena a později doručené
extradiční materiály nemohly odůvodnit její transformaci na vazbu
vydávací. Podle názoru vrchního soudu měl být stěžovatel vzat do
vazby podle ustanovení § 381 odst. 2 trestního řádu, přičemž tento
výrok měl být obligatorní součástí výroku napadeného usnesení
krajského soudu. Tuto vadu vrchní soud nemohl sám zhojit, neboť by
zhoršil procesní postavení stěžovatele, což mu zakazuje zásada
zákazu reformace in peius, a proto s odvolání na ustanovení § 149
odst. 4 trestního řádu doplnil výrok krajského soudu
o přípustnosti extradice o výrok, kterým se stěžovatel propouští
z vazby na svobodu. Rozhodnutím vrchního soudu tedy bylo napraveno
nezákonné omezení osobní svobody stěžovatele a bylo rozhodnuto
o jeho propuštění na svobodu. Z výroku rozhodnutí vrchního soudu
však není patrno, jak tento druhoinstanční soud rozhodl
o stížnosti stěžovatele proti přípustnosti extradice. Výrok je
zásadní součástí soudního rozhodnutí, neboť v něm soud formuluje
svůj závazný názor v projednávané věci. Výrok má být formulován
tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť
jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným. Přestože
hodnocení a závěry vrchního soudu k otázce přípustnosti extradice
jsou obsažena v odůvodnění napadeného usnesení, výrok k této
otázce zde chybí. Tato absence výroku tedy zakládá
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, což odporuje principům
řádného a spravedlivého procesu zakotveným v čl. 36 odst. 1
Listiny.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podle ustanovení § 82
odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní
stížnosti vyhovět a napadené usnesení podle ustanovení § 82 odst.
3 písm. a) citovaného zákona zrušit.


Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. února 1999