IV.ÚS 463/97 ze dne 23. 4. 1998
N 47/10 SbNU 313
Hlediska represe a prevence při ukládání trestu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dne 23. dubna 1998 v senátě ústavní
stížnosti B. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14.
10. 1997, čj. 3 To 51/97-477, za účasti Vrchního soudu v Praze,
jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání,

t a k t o :

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 1997, č. j.
3 To 51/97-477, se z r u š u j e .


O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7.
1997, čj. 5 T 5/97-435, stěžovatel tvrdí, že výše uvedeným
rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byla porušena jeho ústavně
zaručená práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků před
soudem. Uloženou výši trestu odnětí svobody ve výši čtyř let třeba
považovat za nepřiměřeně vysokou, neboť trest byl vyměřen při
horní hranici zákonné sazby, ačkoliv stupeň nebezpečnosti
spáchaných trestných činů se nijak nevymyká typové nebezpečnosti
a navíc i okolnosti spáchání trestných činů maření výkonu úředního
rozhodnutí vykazují znaky spíše nižší společenské nebezpečnosti,
přičemž právě trestní sazba za tyto trestné činy byla pro
konkrétní výměru trestu určující. Podle názoru stěžovatele byl mu
tak přísný trest uložen hlavně proto, že je v České republice
cizincem. Vyvozuje tak zejména z odůvodnění rozhodnutí vrchního
soudu, nekompromisně zdůrazňujícího hledisko ochrany společnosti
před kriminalitou plynoucí z ilegální či legální migrace a potřebu
maximálního využití hlediska generální prevence při úvaze
o uložení druhu a výše trestu.

Stěžovatel tvrdí, že tak eminentní důraz na moment generální
prevence ve svém důsledku znamená porušení rovnosti účastníků,
neboť je znevýhodněn před českými soudy jen proto, že je cizinec.
Za takové situace stěžovatel nepovažuje proces proti němu vedený
za spravedlivý a žádá, aby Ústavní soud z důvodu porušení jeho
práv, zakotvených v Listině základních práv a svobod (dále jen
"Listina"), usnesení vrchního soudu zrušil. Vrchní soud v Praze ve
svém vyjádření ze dne 15. 4. 1998 uvedl, že princip rovnosti stran
v jejich procesním postavení plynoucí z ustanovení § 2 odst. 8
trestního řádu nijak porušen nebyl. Vrchní soud v Praze ostatně
trest neukládal, ale zamítl obě podaná odvolání a v odůvodnění
svého usnesení podrobně uvedl, kterými hledisky se řídil a z čeho
vycházel, přičemž podrobil kritice i některé úvahy soudu prvého
stupně, obsažené v odůvodnění výroku o trestu, které však na
výsledně uložený trest vliv neměly.

Vrchní státní zastupitelství v Praze se přípisem ze dne 9.
4. 1998 postavení vedlejšího účastníka vzdalo.



Z obsahu spisu 5 T 5/97 Krajského soudu v Plzni Ústavní soud
zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 29. 7. 1997, čj. 5
T 5/97-435, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání
a pozměňování veřejné listiny podle ustanovení § 176 odst. 1
trestního zákona a dvěma trestnými činy maření výkonu úředního
rozhodnutí podle ustanovení § 171 odst. 2 písm. b) trestního
zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř
let a k trestu vyhoštění. Zároveň byl stěžovatel zproštěn obžaloby
pro trestný čin padělání a pozměňování peněz podle ustanovení §
140 odst 2 trestního zákona, neboť nebylo prokázáno, že by se
tohoto činu dopustil. Krajský soud v Plzni vzal v citovaném
rozsudku za prokázáno, že stěžovatel se na území České republiky
v průběhu let 1994 až 1996 nejméně třikrát prokazoval cestovními
pasy Holandského království, Itálie a Chorvatska, ze kterých byla
odstraněna původní fotografie a nahrazena jeho vlastní, a ve dvou
případech, když byl zadržen pod falešným příjmením, uprchl
policejní či vězeňské eskortě a při rozhodování o výši a druhu
trestu dospěl k závěru, že pokud se "...osoby typu obžalovaného
bez problémů dostanou na území České republiky, pak v případě
jejich trestné činnosti je zapotřebí co nejdůrazněji při ukládání
trestu zvýraznit hledisko ochrany společnosti a generální
prevence".

Obdobně uvažoval v napadeném rozhodnutí i Vrchní soud
v Praze, který zamítl odvolání stěžovatele, co se týče hodnocení
jednotlivých přitěžujících či polehčujících okolností, zkorigoval
některé výroky a nelogické argumenty Krajského soudu v Plzni,
nicméně při úvaze o druhu a výměře trestu projevil se závěry
tohoto soudu souhlas. Vrchní soud navíc zdůraznil, že růst
ilegální migrace a z ní plynoucí trestná činnost nabývá v České
republice na závažnosti, a že proto s "ohledem na rostoucí
rozšířenost trestné činnosti ve věcech obdobného typu je pak třeba
v případech, kdy se podaří pachatele dopadnout, maximálně využít
hledisko generální prevence".

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není
soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy,
a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad
jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve
shodě s obsahem hlavy páté Listiny .

Podle ustanovení § 23 odst. 1 trestního zákona účelem trestu
je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit
odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej
k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní
členy společnosti. Podle ustanovení § 31 odst. 1 věty první při
stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud ke stupni
nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§ 3 odst. 4),
k možnosti nápravy a poměrům pachatele.

Smyslem a účelem trestu v nejobecnějším smyslu je ochrana
společnosti před kriminalitou. Žádné jiné cíle trestem sledovat
nelze, což znamená, že trest nesmí být prostředkem řešení jiných
společenských problémů. Účel trestu, vymezený v ustanovení § 23
trestního zákona, je koncipován jako struktura dílčích cílů
a konečného cíle, jež spolu vytvářejí jeden celek. Trest ukládaný
pachateli v sobě spojuje jak moment trestní represe a prevence ve
vztahu k němu samotnému (individuální represe a individuální
prevence), tak i moment výchovného působení na ostatní členy
společnosti (generální prevence). Prevenci i represi je třeba
chápat v každém individuálním případě vyváženě, neboť jenom potom
individuální prevence působí jako prostředek prevence generální.
Jde totiž o to, že generální prevence, která vychází z prevence
individuální, má zajistit ochranný efekt ve vztahu k ostatním
potenciálním pachatelům - platná právní úprava tak výslovně
zdůrazňuje závislost generální prevence na prevenci individuální
-, a dále že individuální prevence je chápána jako nástroj
generální prevence. Uvedený poměr individuální a generální
prevence nelze obracet. Pokud by se tak stalo, byla by narušena
jednota, resp. vyváženost prevence a represe a generální prevence,
opřená především o odstrašení přísnou represí, by se stala
prostředkem prevence individuální. Povýšení momentu trestní
represe by ve skutečnosti znamenalo exemplární trestání, které je
v rozporu s ustanovením § 23 trestního zákona.

O takový, a to extrémní, rozpor s ustanovením § 23 trestního
zákona jde podle názoru Ústavního soudu i v projednávané věci, kdy
obecné soudy bez dalšího posunuly konkrétní věc, totiž
individuální případ trestné činnosti, spočívající v prvé řadě
v maření výkonu úředního rozhodnutí, a to opětovným útěkem
policejní a vězeňské eskortě, do obecné roviny společenské situace
s jejím současným závažný problémem, totiž trestnou činností
plynoucí z ilegální migrace. Důraz kladený obecnými soudy na to,
že jde o trestnou činnost opakovanou, páchanou cizincem, nelze
považovat za nic jiného než za neúměrné narušení vyváženosti
represe a prevence. Tím, že míru individuálního trestu zdůvodnily
obecné soudy spíše než podle ustanovení § 31 odst. 1 trestního
zákona potřebou "maximálně využít hledisko generální prevence"
a přísným trestem odstrašit širší veřejnost, sledovaly ve
skutečnosti uložení zmíněného exemplárního trestu. Stalo se tak
tedy v příkrém rozporu s ustanovením § 23 trestního zákona, tedy
již s konstatovanou základní zásadou vyváženosti prevence
a represe. Exemplární trest nelze totiž považovat za nic jiného
než projev důrazu na prioritu trestní represe. Přitom zůstává,
obecnými soudy blížeji vůbec nezkoumanou, otázkou, co vlastně
třeba považovat za kriminalitu plynoucí z ilegální migrace, neboť
sice může dojít ke spáchání trestného činu trestnou činností
cizince, lze si však představit, že jeho povaha či typ stojí zcela
stranou fenoménu migrace. V projednávané věci se může na první
pohled zdát, že trestné činnosti plynoucí z ilegální migrace spíše
odpovídá trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny než
trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení §
176 odst. 2 trestního zákona, za který byl stěžovatel za použití
§ 35 odst. 1 trestního zákona odsouzen.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro
porušení článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny podle
ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí Vrchního soudu
v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona
zrušil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 23. dubna 1998