IV.ÚS 488/99 ze dne 29. 3. 2000
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
IV. ÚS 488/99









Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Servis jeřábů S., s.r.o., právně zastoupeného JUDr. V. L., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 29 Co 278/99, ze dne 22. 7. 1999,

takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


O d ů v o d n ě n í:



Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o potvrzení rozhodnutí o nařízení předběžného opatření.

V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Krajský soud v Praze svým usnesením, sp. zn. 29 Co 278/99, ze dne 22. 7. 1999, potvrdil v právní věci návrhu na vydání předběžného opatření žalobkyně JUDr. T. Z., správkyně konkurzní podstaty úpadce ČKD S., a.s., proti stěžovateli usnesení soudu I. stupně, jímž tento soud nařídil předběžné opatření, kterým zakázal stěžovateli zcizit pozemek p.č. 986/21 s průmyslovým objektem, zapsaným na LV č. 3749 pro obec a k.ú. S. u Katastrálního úřadu v Kladně, a to ve vazbě na odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy č. 512479/6, z 25. 3. 1997, a dále zakázal stěžovateli zatěžovat tyto nemovitosti věcnými břemeny a jinými právy ve prospěch třetích stran. Oba obecné soudy přitom vzaly za prokázané, že žalobkyně jako správkyně konkurzní podstaty odstoupila od kupní smlouvy týkající se předmětných nemovitostí dne 3. 4. 1998 pro nezaplacení kupní ceny stěžovatelem, a podala určovací žalobu, o které dosud nebylo rozhodnuto.

Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že předběžné opatření bylo Okresním soudem v Kladně vydáno, aniž by byly pro takový postup splněny zákonné podmínky, přičemž odvolací soud právní názor prvoinstančního soudu převzal. Stěžovatel považuje postup Krajského soudu v Praze za zcela nesprávný, neboť předběžné opatření mohlo být v dané věci nařízeno pouze tehdy, jestliže existovala obava, že by výkon soudního rozhodnutí mohl být ohrožen. Taková obava tu však podle stěžovatelova názoru není a oba obecné soudy bez jakýchkoliv důkazů, které musí být před vydáním předběžného opatření provedeny, dospěly k závěru, že stěžovatel, jenž nezaplatil kupní cenu, hodlá mařit činnost správce konkurzní podstaty převodem shora popsaných nemovitostí na jiného a eventuálně se i obohatit na úkor konkurzní podstaty. Pro takový závěr však podle stěžovatelova názoru nic nesvědčí a správkyně konkurzní podstaty tyto skutečnosti pouze tvrdí, aniž by je mohla čímkoliv prokázat. Sama okolnost, že stěžovatel nezaplatil kupní cenu nemovitostí, jež byla podle kupní smlouvy rozložena do splátek a stala se splatnou prohlášením konkurzu, nemůže být důkazem o tom, že stěžovatel hodlá nemovitosti převádět na jiného nebo mařit činnost správce konkurzní podstaty. Stěžovatel ostatně nabídl správkyni konkurzní podstaty určitou část kupní ceny, avšak správkyně takové plnění nepřijala. Jestliže by tedy byla skutečně dána potřeba upravit v předmětné věci poměry účastníků před vydáním rozhodnutí nebo existovala obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, pak by takovou skutečnost navrhovatel vydání předběžného opatření musel přesvědčivě doložit a nestačí samotné tvrzení správkyně konkurzní podstaty. Stěžovatel proto dovozuje, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho Ústavou ČR zaručené právo na soudní ochranu, neboť byl ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny zkrácen ve svých právech, když napadené rozhodnutí odporuje ustanovení § 74 odst. 1 o.s.ř. Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Po zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud konstatoval, že meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova námitka, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako jím potvrzené rozhodnutí prvoinstančního soudu, odporuje ustanovení § 74 odst. 1 o.s.ř., neboť bez jakýchkoliv důkazů svědčících pro obavu, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, nařídilo předběžné opatření, jímž zakázalo stěžovateli zcizit předmětné nemovitosti nebo je zatěžovat věcnými břemeny a jinými právy ve prospěch třetích stran. Stěžovatel v tomto postupu spatřuje dotčení jeho základního práva na soudní ochranu, když napadené rozhodnutí bylo vydáno bez toho, aby pro takový postup existovaly zákonné předpoklady, jimiž v dané věci jsou důkazy o nezbytnosti uvedeného postupu.

Ke stěžovatelovým námitkám Ústavní soud nejprve obecně konstatoval, že možnost vydávat předběžná opatření obdobného charakteru jako v posuzovaném případě nezasahuje do práva na soudní ochranu, neboť již z povahy věci jde o rozhodnutí pouze předběžná a dočasná, kterými není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta, zajišťuje však, aby takové konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam. Tento smysl předběžného opatření nelze přehlédnout ani v posuzované věci, kdy ochrana poskytovaná z titulu napadeného rozhodnutí tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, nedosahuje takové intenzity, aby mohla prakticky znemožnit ochranu práv stěžovatele.

Učiněný obecný závěr však neznamená, že na vydání předběžných opatření nejsou kladeny požadavky, které jsou vyjádřením ústavního práva na soudní ochranu. Tyto požadavky spočívají zejména v dodržení zákonného podkladu u konkrétních rozhodnutí o těchto opatřeních, tak jak ho stanoví zejména ustanovení § 74 o.s.ř. Zákonná úprava postupu při vydávání předběžných opatření v odst. 1 citovaného paragrafu ukládá, aby navrhovatel soudu prokázal a soud zvážil, zda zde je obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Navrhovatel přitom nemusí prokázat, že výkon soudního rozhodnutí bude skutečně ohrožen, nýbrž pouze osvědčit skutečnosti, které dosvědčují takovou obavu. Soud musí uvedené skutečnosti zvážit, což se, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, v posuzovaném případě stalo, kdy odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil. že vydání předběžného opatření je odůvodněno mimořádnými okolnostmi případu, když stěžovatel ve svém odvolání nikterak nezpochybnil tvrzení žalobce o tom, že nezaplatil kupní cenu v souvislosti s uzavřenou kupní smlouvou a za této situace měl za prokázané, že existuje reálné nebezpečí zcizení předmětných nemovitostí s cílem mařit činnost správce konkurzní podstaty. Odvolací soud se tak s námitkami vznesenými stěžovatelem v odvolání k podmínkám pro vydání předběžného opatření vypořádal, a to způsobem, v němž Ústavní soud neshledal protiústavnost. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti znovu opakuje své námitky vztahující se k bezpečnému a spolehlivému osvědčení skutečností svědčících o obavě z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí, pak staví v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nenáleží. Ústavní soud respektuje ve své činnosti zásadu, že mu nepřísluší přehodnocovat činnost orgánů veřejné moci potud, pokud jí nedošlo k porušení základních práv a svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Takové porušení ústavně zaručených základních práv z titulu stěžovatelem namítaného dotčení jeho práva na soudní ochranu, vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny však Ústavní soud v souvislosti s posuzovanou ústavní stížností neshledal.

Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci nezjistil v poměru k napadenému rozhodnutí obecného soudu nic, co by mu bylo možno z ústavněprávního pohledu vytýkat, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.




Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.



V Brně 29. března 2000



JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu