IV.ÚS 502/99 ze dne 22. 12. 1999
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ


Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti P. M., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 1999, sp. zn. 9 To 84/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. února 1999, sp. zn. 2 T 101/98,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:
Dne 13. října 1999 byla Ústavnímu soudu doručena, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších zákonů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost brojící proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku soudu nalézacího, kterým byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 roků za pokusy trestných činů znásilnění dle ustanovení § 8 odst. 1 k § 241 odst. 1 trestního zákona, a vraždy podle ustanovení § 219 odst. 1, 2 lit. h) trestního zákona.
Stěžovatel konstatuje, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody a to právo na spravedlivé projednání věci dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv. Stěžovatel neupírá soudům obou stupňů právo na názor v hodnocení důkazů, poukazuje však na skutečnost, že jeho obhajoba nebyla dostatečná, neboť jej zastupoval obhájce, který souběžně zastupoval jeho manželku v rozvodovém řízení. Ta byla současně svědkyni v řízení trestním. S touto skutečností se soudy nevypořádaly. Stěžovatel svůj názor opírá o skutečnost, že stojí-li výsledek řízení na věrohodnosti jeho a poškozené, musí být vyčerpány veškeré možnosti k prověření jejich věrohodnosti vzhledem k projednávané věci a získání nezvratné jistoty o stěžovateli jakožto pachateli trestného činu. Stěžovatel spatřuje pochybení v tom, že soudy mu odmítly přiznat právo na další prošetření věci v úplném, reálně dostupném rozsahu. Odvolací soud se navíc o některých vytknutých rozporech ani nezmínil. Proto se stěžovatel domnívá, že tak bylo porušeno nejen ustanovení § 254 odst. 1 trestního řádu, ale i jeho právo na obhajobu a na spravedlivé projednání věci.

Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka - Vrchního soudu v Praze, za který se vyjádřil předseda senátu 9 To. Ve vyjádření se uvádí, že dle názoru účastníka obsahuje stížnost jen výhrady již uplatněné v odvolání, s nimiž se odvolací soud vypořádal a své stanovisko uvedl již v odůvodnění napadeného usnesení, kdy odkazuje na pasáž C příslušného odůvodnění. V ní se poukazuje na skutečnost, že nebylo úkolem odvolacího soudu posuzovat, zda jednání obhájce JUDr. E. je souladné s etikou advokáta. O tom je oprávněna rozhodnout jen Advokátní komora v rámci disciplinárního řízení. Na projednávanou věc by takové pochybení mohlo mít vliv pouze tehdy, kdyby uvedené skutečnosti negativně ovlivnily průběh a výsledek trestního řízení a vedly by k újmě na právech stěžovatele. Právní zástupce vykonával svou činnost na základě plné moci stěžovatelovy matky s vědomím stěžovatele, který si byl vědom též toho, že právní zástupce současně zastupuje i jeho manželku v rozvodovém řízení. Z rozvodového spisu je zřejmé, že návrh podávali oba manželé společně a po celou dobu projevovali naprosto shodná a nekonfliktní stanoviska. Kromě toho ze spisu nevyplývá, že by stěžovatelova manželka negativně ovlivňovala stěžovatelovu pozici v trestním řízení. Opakovaně vyvracela jeho agresivní chování či sexuální abnormalitu, několikrát dokonce vyjádřila pochybnost o vině stěžovatele. Stejně tak nebyla shledána v činnosti právního zástupce snaha poškodit stěžovatele či zneužít uvedené postavení. Z toho důvodu se účastník domnívá, že postup právního zástupce může zakládat dílčí porušení zákona o advokacii, nemá však žádný negativní dopad na výsledek trestního řízení ani na výkon práv stěžovatele.
Odvolací soud dále uvádí, že se zabýval i zpochybněním věrohodnosti poškozené a požadavkem na doplnění dokazování. V této souvislosti poukazuje na hodnocení důkazů nalézacím soudem v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu, kdy se s těmito závěry ztotožnil i soud odvolací, i když některé skutečnosti a aspekty hodnotil v jiných souvislostech. Přesto dospěl i odvolací soud ke shodnému stanovisku jako soud nalézací. Zde opět účastník odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení v pasáži D, ve které se uvádí jako stěžejní skutečnost, že výpověď poškozené o tom, že byla přepadena a jak byla přepadena, je zcela věrohodná. Potvrzují to jednak závěry znalkyně z oboru psychologie, hodnotící obecnou věrohodnost poškozené, i prakticky všechny opatřené důkazy. Pro předstírání přepadení poškozená neměla sebemenší důvod. Stopy na jejím těle, pobyt ve vodě 13o C teplé, poškození hodinek, jakož i chování po činu umožňují jednoznačně takovou verzi odmítnout. Také další zjištěné okolnosti doplňují celkový rámec přepadení a ve svém souhrnu jednoznačně potvrzují závěr o vině stěžovatele, ať již se jedná o stopy na místě zápasu, či skutečnost, že stěžovatel přicházel mokrý směrem od místa, odkud svědek slyšel ženský hlas volající o pomoc a následné stěžovatelovo chování. Ze všech uvedených důvodů proto účastník považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a jako takovou ji navrhuje zamítnout.

Ústavní soud si vyžádal též vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem, za který se vyjádřila předsedkyně senátu 2 T. V jejím vyjádření se uvádí, že co se týká řízení před soudem prvního stupně, byla důsledně dodržena veškerá ustanovení trestního řádu. Soud odkazuje na protokol o hlavním líčení a zdůrazňuje, že ani stěžovatel, ani jeho právní zástupce nevznesli jedinou námitku. Soud provedl všechny důkazy potřebné k rozhodnutí v trestní věci, když na návrh stěžovatele bylo dokazování rozšířeno o výslech další svědkyně. Námitkou o nedostatečnosti obhajoby, jak je v ústavní stížnosti předložena, se dle názoru Krajského soudu v Ústí nad Labem zabýval dostatečně Vrchní soud v Praze, s jehož závěry se krajský soud ztotožňuje.

K ústavní stížnosti bylo zasláno též vyjádření vedlejšího účastníka - Krajského státního zástupce v Ústí nad Labem, který považuje námitky v ústavní stížnosti za nedůvodné. Tento svůj názor odůvodňuje tím, že není pravda, že by se odvolací soud nezabýval námitkou porušení práva na obhajobu. Stěžovatel byl v řízení zastoupen na základě plné moci stěžovatelovy matky, s obhájcem spolupracoval a nebylo zjištěno nic, co by obhajobu zpochybňovalo. Neobstojí ani námitka neprovedení rekognice dle ustanovení § 93 odst. 2 trestního řádu, neboť nejde o obligatorní úkon v řízení a v daném řízení nebyl pro jeho provedení důvod. Poškozená sice při neočekávaném útoku spatřila obličej stěžovatele jen na krátký okamžik, mohla si jej však lehce ztotožnit, neboť ho viděla během celého dne na svatbě. Proto nebyla rekognice považována za nutnou. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhuje krajský státní zástupce ústavní stížnost zamítnout v plném rozsahu.

O podané ústavní stížnosti uvážil Ústavní soud takto.

Ústavní soud nemá oprávnění zasahovat do pravomocí obecných soudů, pokud se týká provádění dokazování a hodnocení skutkových zjištění, provedených těmito soudy, za situace, kdy obecné soudy dodržely v průběhu řízení procesní předpisy, které jim ukládají zjistit náležitě skutkový stav projednávané věci a vyvodit z něj odpovídající právní závěry. Podmínky a okolnosti za jakých lze do jurisdikční činnosti obecných soudů zasáhnout vyložil Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně dostupná.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzené porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel na těchto právech zkrácen. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než jaký předkládá stěžovatel a neuvádí další skutečnosti, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jen jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994)
K tvrzenému porušení práva na obhajobu (čl. 37 odst. 2 Listiny), je nutno poukázat na skutečnost, že stěžovateli byl soudem přidělen právní zástupce (čj. 40 Nt 767/98-3, str. 89 vyšetřovacího spisu sp. zn. 2 KZv 99/98 sp. zn. 2 T 101/98), který jej zastupoval při prvním výslechu (26. dubna 1998, str. 93 a násl. vyšetřovacího spisu), kdy stěžovatel uvedl, že svého právního zástupce si volit nebude a žádal, aby mu byl ustanoven. Přesto byl v následujícím řízení (výslech 17. června 1998, str. 97 a násl. vyšetřovacího spisu) zastupován právním zástupcem na základě plné moci, kterou udělila matka stěžovatele a v níž je doslovně uvedeno, že je uzavřena za účelem zastupování stěžovatele jako zvláštní plná moc ke všem úkonům spojeným s obviněním proti stěžovateli vzneseným (str. 90 uvedeného vyšetřovacího spisu). Stěžovatel proti této změně nic nenamítal a s právním zástupcem v průběhu vyšetřování spolupracoval. Právní zástupce navrhoval v řízení provést úkony (str. 92 uvedeného vyšetřovacího spisu), byl přítomen i většině výslechů a aktivně se do nich zapojoval. Taktéž z protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že právní zástupce stěžovatele se aktivně účastnil objasňování okolností projednávané věci.

Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem, Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 22. prosince 1999

JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu