IV.ÚS 526/02 ze dne 17. 4. 2003
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
IV. ÚS 526/02


















Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti F.K., zastoupeného JUDr. V. A., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 10 Ca 104/2002-23, ze dne 29. 5. 2002, rozhodnutí Policie ČR, Správy Jihočeského kraje České Budějovice, čj. PJC-126/ZŘ-Sč-2001, ze dne 15. 2. 2002, a rozhodnutí Policie ČR, Okresního ředitelství Český Krumlov, čj. ORCK-1919/ZBR-2001, ze dne 18. 12. 2001, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení,

t a k t o :


Ústavní stížnost se odmítá.


O d ů v o d n ě n í:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí správních orgánů a správního soudu.

Jak uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, dne 18. 12. 2001 vydala Služba správních činností Okresního ředitelství Policie ČR v Českém Krumlově rozhodnutí, čj. ORCK-1919/ZBR-2001, o odnětí jeho zbrojního průkazu podle § 45 odst. 2 písm. b) oddíl 3 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o střelných zbraních), s odůvodněním, že stěžovatel nesplňuje požadavky spolehlivosti uvedené ve zmíněném ustanovení, neboť byl pravomocně uznán vinným z přestupku pro porušení povinnosti na úseku zbraní a střeliva, spočívající v nerespektování § 46 odst. 1 písm. f) zákona o střelných zbraních, podle něhož měl požádat do pěti dnů příslušné okresní ředitelství policie o vydání nového zbrojního průkazu a průkazů zbraní z důvodu změny trvalého pobytu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém vyslovil názor, že správní orgán aplikoval zákon o střelných zbraních vadně v důsledku neodpovídající interpretace ustanovení § 45 odst. 2 písm. b) oddíl 3 zákona o střelných zbraních, a to z pohledu jazykového - gramatického, systematického a logického, neboť podle stěžovatelova přesvědčení je ve smyslu uvedeného ustanovení předpokladem pro odnětí zbrojního průkazu porušení více povinností držitele zbrojního průkazu a nikoliv pouze jedné povinnosti. Stěžovatel se dopustil přestupku porušením pouze jedné povinnosti, a neměl být tedy považován za nespolehlivého z pohledu § 45 odst. 2 písm. b) oddíl 3 zákona o střelných zbraních. Podané odvolání však Správa Jihočeského kraje Policie ČR České Budějovice svým rozhodnutím, čj. PJC-126/ZŘ-Sč-2001, ze dne 15. 2. 2002, zamítla s tím, že se neztotožňuje se stěžovatelovým výkladem předmětného ustanovení zákona o střelných zbraních uvedeným v jeho odvolání a takový výklad překračuje znění ustanovení zákona. Stěžovatel s tímto názorem odvolacího správního orgánu nesouhlasil, a podal proto ve správním soudnictví u Krajského soudu v Českých Budějovicích žalobu, kterou však krajský soud zamítl svým rozsudkem, čj. 10 Ca 104/2002-23, ze dne 29. 5. 2002.

Stěžovatel s právním závěrem učiněným Krajským soudem v Českých Budějovicích nesouhlasí, neboť podle jeho názoru se ustanovení § 45 odst. 2 písm. b) oddíl 3 zákona o střelných zbraních vztahuje jen na takový přestupek, který byl spáchán porušením více povinností nebo nedodržením jednoho zákazu. Neměl být tedy z pohledu uvedeného ustanovení považován za nespolehlivého. Nesouhlasí rovněž s výkladem ustanovení § 49 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, který krajský soud vyslovil k jeho argumentaci uvedené v žalobním návrhu, kdy tvrdil, že při shora zmíněné interpretaci ustanovení § 45 odst. 2 písm. b) oddíl 3 zákona o střelných zbraních správními orgány jeví se existence tohoto ustanovení nadbytečná. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel vyjádřil názor, že krajský soud v rozsudku neřešil argumentačně meritum věci, tj. zda přestupek spáchaný porušením jedné povinnosti může být důvodem k postupu Policie ČR, spočívajícím v odnětí zbrojního průkazu v návaznosti na ustanovení § 45 odst. 2 písm. b) oddíl 3 zákona o střelných zbraních. V této souvislosti stěžovatel připomíná, že od 1. 1. 2003 nabývá účinnosti nový zákon o zbraních a střelivu č. 119/2002 Sb., jehož text vylučuje aplikování premisy ztráty spolehlivosti na jeho případ. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí správních orgánů a správního soudu nerespektují podle stěžovatelova názoru čl. 2 odst. 2 Listiny, základní pravidla správního řízení a ustanovení § 46 správního řádu, podle něhož musí být rozhodnutí v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, navrhuje stěžovatel, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 104/2002, a vyžádal si k ústavní stížnosti jeho vyjádření.

Ve svém vyjádření Krajský soud v Českých Budějovicích uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje obsah odvolání, právní názor odvolacího orgánu a vyjadřuje nesouhlas s právním zjištěním soudu, jímž mělo být zasaženo do ústavního práva, že státní moc lze vykonávat na základě zákona a v jeho mezích. V důsledku toho je ústavní stížnost svým obsahem opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu, který však není přípustný. Právní názor stěžovatele, že občan nesplňuje podmínku spolehlivosti podle zákona o střelných zbraních tehdy, poruší-li více jak jednu povinnost na úseku zbraní a střeliva, není správný. Uvedený zákon obsahuje legální definici spolehlivosti žadatele (držitele) o zbrojní průkaz. Je-li zákonem výslovně stanoveno, že spolehlivou osobou není ten, kdo byl ve stanovené lhůtě pravomocně uznán vinným z přestupku pro porušení povinností na úseku zbraní a střeliva, je zcela nerozhodné, zda se občan přestupku dopustil porušením jedné či více povinností. Pro posouzení spolehlivosti držitele zbrojního průkazu je rozhodné pouze to, dopustil-li se takový občan přestupku na úseku zbraní a střeliva a byl-li pro své jednání pravomocně postižen. Jiný výklad by byl v rozporu s účelem zákona o střelných zbraních se zřetelem k zájmům, které zákon úpravou podmínek držení zbraní a střeliva chrání. Jestliže zákon umožňuje správnímu orgánu odejmout oprávnění držet zbraň pozbyl-li občan spolehlivosti, pak státní moc byla uplatněna na základě zákona a v jeho mezích. Do základního práva, kterého se stěžovatel dovolává, proto zasaženo nebylo. Soud v přezkumném řízení rovněž neshledal, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se základními zásadami správního řízení, na základě neúplných skutkových zjištění a v rozporu se zákonem. Proto krajský soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatoval, že meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova výhrada k interpretaci ustanovení § 45 odst. 2 písm. b) oddíl 3 zákona o střelných zbraních, z níž vycházejí ústavní stížností napadená rozhodnutí. K této jeho výhradě se pak váží i ostatní stěžovatelovy námitky vztahující se k názoru krajského soudu stran ustanovení § 49 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, k nerespektování základních pravidel správního řízení a k porušení ustanovení § 46 správního řádu. Stěžovatel uvedenou výhradu vyslovil již v obsáhlém odůvodnění svého odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí správního orgánu o odnětí zbrojního průkazu (č.l. 8-12) a v žalobě podané ve správním soudnictví. Odvolací správní orgán i správní soud se touto stěžovatelovou výhradou k výkladu ustanovení § 45 odst. 2 písm. b) oddíl 3 zákona o střelných zbraních zabývaly, ale se stěžovatelovým názorem se neztotožnily. Správní orgán v rozhodnutí o odvolání uvedl, že v tomto směru není relevantní, zda pachatel přestupku porušil jednu nebo více povinností stanovených právními předpisy na úseku zbraní a střeliva (č.l. 15). Správní soud se stěžovatelovým tvrzením podrobně zabýval a shledal, že užitím interpretačních pravidel, jichž se stěžovatel dovolává, nelze dojít k jinému konformnímu výkladu uvedeného předpisu než k tomu, že každý, kdo se dopustí byť i jediného přestupku proti pořádku ve státní správě na úseku střelných zbraní a střeliva, není spolehlivou osobou, a jiný výklad pojmu spolehlivost v uvedené souvislosti by byl v rozporu s účelem daného zákona. Z jeho výslovného znění je tak podle správního soudu zcela jednoznačně zřejmé, že pro hodnocení spolehlivosti občana má význam již jednotlivé postižení pro přestupek na daném úseku a není přitom rozhodné, zda občan svým počínáním porušil jednu či více právních povinností (č.l. 25-27).

Jak plyne z výše uvedené rekapitulace, jsou stěžovatelovy námitky uvedené v ústavní stížnosti opakováním námitek, které stěžovatel uplatňoval již v rámci správního řízení a zejména v žalobě podané ve správním soudnictví. Odvolací správní orgán a správní soud se těmito jeho námitkami ve svých rozhodnutích zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto své námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší potud, pokud napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod. Z tohoto pohledu je třeba nahlížet i na stěžovatelem v ústavní stížnosti namítané nerespektování některých zákonných ustanovení, kdy Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti neposuzuje zákonnost či správnost napadených rozhodnutí, nýbrž zda jimi byly dotčeny ústavně zaručená základní práva a svobody.

Ústavní soud se již v řadě svých rozhodnutí zabýval z ústavněprávního pohledu stanovením podmínek, za kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 74/02). V řízení o ústavních stížnostech tak lze vyčlenit jednak případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění. Posuzovanou věc lze zařadit mezi případy, kdy jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ posouzením ústavnosti interpretace daného ustanovení při jeho aplikaci. V tomto směru se však podle názoru Ústavního soudu provedená interpretace ustanovení § 45 odst. 2 písm. b) oddíl 3 zákona o střelných zbraních a příslušná argumentace správních orgánů a správního soudu neocitají v extrémním nesouladu s obsahem obvyklých výkladových metod, který by svědčil o svévolné aplikaci jednoduchého práva a vyžadoval si tak zásahu Ústavního soudu z titulu stěžovatelem namítaného nerespektování čl. 2 odst. 2 Listiny.

Ústavnímu soudu za tohoto stavu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.



Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2003


JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu