IV.ÚS 55/94 ze dne 14. 9. 1994
N 42/2 SbNU 35
Hlediska přezkumu Ústavního soudu o rozhodnutí obecných soudů
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti proti
usnesení Krajského soudu v Brně z 29. 12. 1993, sp. zn. 16 Co
238/92, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení
a obce B. jako vedlejšího účastníka, t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Brně z 29. 12. 1993, sp. zn. 16 Co
238/92 s e z r u š u j e .


O d ů v o d n ě n í

Ústavní stížností ze dne 31. 3. 1994, která byla na výzvu
Ústavního soudu doplněna právní zástupkyní stěžovatele dne 6. 5.
1994, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 29. 12. 1993, sp. zn. 16 Co 238/92, kterým bylo zastaveno
řízení o jeho restitučním nároku. Jak uvádí stěžovatel, vyzval dne
1. 4. 1991 Obecní úřad v B. k vydání nemovitosti - pozemku, p. č.
XXXX o výměře 224 m2 v k. ú. B. Vzhledem k tomu, že obec jako
povinná osoba s ním odmítla uzavřít dohodu o vydání nemovitosti,
podal žalobu u Okresního soudu v Jihlavě a tento soud rozsudkem ze
dne 18. 12. 1991, sp. zn. 4 C 550/91 jeho návrhu vyhověl a uložil
obci povinnost uzavřít dohodu o vydání věci. Tento rozsudek
napadla obec odvoláním v lednu 1992. Od té doby se ve věci nic
nedělo, ačkoli, podle názoru stěžovatele, šlo o zcela jednoduchou
záležitost. Poněvadž nečinnost odvolacího soudu trvala více než
jeden rok, požádal v březnu 1993 o sdělení, kdy bude v jednání
pokračováno. Jeho dotaz zůstal bez odpovědi, a proto 3. 6. 1993
navštívil soudkyni, která věc vyřizovala. Ta mu přislíbila, že věc
vyřídí v nejkratším čase. Ke svému překvapení obdržel v únoru
1994 usnesení Krajského soudu v Brně s datem 29. 12. 1993, kterým
byl rozsudek Okresního soudu v Jihlavě zrušen, řízení bylo
zastaveno a věc byla postoupena k dalšímu řízení Pozemkovému úřadu
v Jihlavě. Tomuto usnesení nepředcházelo žádné jednání. Usnesení
je odůvodněno tím, že odvolací soud dospěl k závěru, že pokud
předmětná parcela je v evidenci nemovitostí vedena jako pastvina,
jedná se o zemědělskou půdu a není tedy dána pravomoc soudu, ale
pozemkového úřadu.

Stěžovatel vytýká postupu soudu především to, že bezdůvodným
prodlužováním soudního řízení byl postaven do situace, kdy mu
názor soudu byl sdělen až v době, kdy již nemohl své nároky
u pozemkového úřadu uplatnit. V postoji soudu spatřuje záměrně
negativní postoj k jeho restitučnímu nároku a způsob vyřízení
považuje za naprosto byrokratický a neodborný. Nesouhlasí tedy ani
s názorem, že zde byly důvody k zastavení řízení, neboť pozemek,
o který se jedná, nikdy nebyl a není využíván k zemědělské výrobě
a jde fakticky o parcelu stavební. Podle jeho názoru tedy soud
prvého stupně postupoval správně, když případ posoudil podle
zákona č. 87/1991 Sb. a v tomto směru odkazuje i na stanovisko
Nejvyššího soudu ČR. Za podstatu své ústavní stížnosti pak
považuje porušení základního práva zaručeného v článku 95 Ústavy
a článku 38 Listiny základních práv a svobod. Podle jeho názoru
postup soudu porušil jeho právo na to, aby věc byla projednána
veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl
vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně JUDr. V. P. uvedla
ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. 5. 1994, že podle
jejího názoru je třeba za zemědělskou půdu považovat i takovou,
která zemědělsky využívána není, ale je k takovému využití určena.
Pokud jde o údajné porušení čl. 38 Listiny základních práv
a svobod, je délka řízení před Krajským soudem dána vysokým
nápadem věcí, který není přiměřený počtu soudců vyřizujících
odvolání. Ponechává na posouzení Ústavního soudu, zda tento článek
byl porušen, vyslovuje však názor, že průtahy v řízení nemohly
ovlivnit jinak věcně správné rozhodnutí. Navrhuje proto zamítnutí
ústavní stížnosti.

Obec B. se k ústavní stížnosti vyjádřila prostřednictvím své
právní zástupkyně. Ve vyjádření, které bylo Ústavnímu soudu
doručeno 12. 8. 1994, se obec nevyjadřuje k průtahům v řízení, ale
zaměřuje se spíše na odbornou stránku věci. Okresnímu soudu
v Jihlavě je vytýkáno, že věc posuzoval podle zákona č. 87/1991
Sb., ač o tento zákon stěžovatel svůj nárok v návrhu neopíral, ale
vydání pozemku požadoval s odvoláním na zákon č. 229/1991 Sb., t.
j. zákon o půdě. Kromě toho neposoudil soud prvého stupně správně
otázku pasivní legitimace. Účastníkem řízení měla být obec
a nikoli Obecní úřad v B.. Dále je namítáno, že ústavní stížnost
by neměla být připuštěna proto, že stěžovatel nevyčerpal všechny
opravné prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje,
konkrétně tím, že neuplatnil právo dovolání ve smyslu ustanovení
§ 237 písm. f) OSŘ. Z těchto důvodů zastává vedlejší účastník
názor, že ústavní stížnost by měla být zamítnuta resp. odmítnuta.
Při jednání dne 14. 9. 1994 pak vedlejší účastník dále uvedl, že
je třeba vzít zřetel na ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991
Sb., podle kterého do vlastnictví obcí nepřešly věci z vlastnictví
České republiky k jejichž vydání uplatnila nárok osoba oprávněná
podle zvláštního přepisu. Dále pak doplnil své vyjádření v tom
směru, že v roce 1940 byla z iniciativy bývalého vlastníka
provedena v pozemkové knize změna, když bývalá stavební parcela
byla přepsána na pastvinu.

Kromě vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka požádal
Ústavní soud o stanovisko i Pozemkový úřad v Jihlavě. Ten ve
vyjádření z 20. 6. 1994, doplněném dne 27. 6. 1994, sdělil, že
stěžovatelův nárok nevede a že lhůta pro uplatnění nároku zanikla
31. 1. 1993. Kromě toho správní orgán uvádí, že nezastává právní
názor, že by byl příslušným orgánem k rozhodnutí o nároku. Zákon
č. 229/1991 Sb. představuje lex specialis, který vylučuje postup
podle lex generalis. Vzhledem k tomu, že oprávněná osoba nárok
neuplatnila ve lhůtě do 31. 1. 1993 podle § 9 citovaného zákona,
nepovažuje se správní orgán za příslušný k rozhodnutí.

Z výše uvedených písemností a ze spisu Okresního soudu
v Jihlavě, sp.zn. 4C 550/91, dospěl Ústavní soud k závěru, že
ústavní stížnost byla podána v zákonem předepsané lhůtě. Dále se
soud zabýval otázkou, zda stěžovatel vyčerpal všechny prostředky
k ochraně svých práv, které právní řád připouští. V tomto směru
soud nesdílí stanovisko vedlejšího účastníka, že ústavní stížnosti
mělo předcházet dovolání podle § 237 písm. f) OSŘ. Dovolání je
mimořádným opravným prostředkem, u kterého soud nejprve posuzuje
jeho přípustnost. Vzhledem k novosti tohoto institutu a zatím ne
příliš početné a ustálené judikatuře zastává senát Ústavního soudu
názor, že jako předčasná by mohla být odmítnuta pouze taková
stížnost, kde zcela nepochybně bylo dovolání přípustné. V případě,
že přípustnost takového dovolání není jednoznačná, nelze
stěžovateli nepodání dovolání vytknout. Stejně tak by senát
neodmítl stížnost jako opožděnou, pokud by dovolání (s výjimkou
dovolání zcela evidentně nepřípustného) podáno bylo, ale bylo
dovolacím soudem odmítnuto.

Jádro ústavní stížnosti spočívá v názoru stěžovatele, že
odvolací soud nepostupoval v souladu s principy, které Listina
základních práv a svobod (dále jen Listina) stanoví v hlavě páté.
Ústavní soud po posouzení všech důkazů, které byly provedeny
vesměs Okresním soudem v Jihlavě, dospěl k závěru, že stížnost je
důvodná.

Podle ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod má každý právo na to, aby jeho záležitost byla
spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým
a nestranným soudem. Tato Úmluva je ve smyslu čl. 10 Ústavy
bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Principy této
Úmluvy, pokud jde o právo na soudní ochranu, jsou pak upraveny též
v hlavě páté Listiny. Jak již Ústavní soud uvedl v řadě svých
dřívějších rozhodnutí, není soudem nadřízeným obecným soudům
a nepřísluší mu tedy posuzovat celkovou zákonnost vydaných
rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení soudů svým vlastním
hodnocením. Ústavnímu soudu však nepochybně přísluší posoudit, zda
řízení ve své komplexnosti bylo spravedlivé a zda v něm byly
respektovány principy uvedené ve výše zmíněných článcích Listiny
a Úmluvy. V daném případě je nesporné, že Krajský soud v Brně svým
postupem de facto odepřel stěžovateli poskytnutí práva na soudní
ochranu, když zastavil řízení, aniž by k tomu měl zcela jasné
a nepopiratelné důvody. Odvolací soud vůbec nezohlednil
skutečnost, že dokonce sama žalovaná strana ve svém vyjádření
k žalobě uvedla, že pozemek je v centru obce, nikdy zemědělsky
využíván nebyl a není, že se jedná ve skutečnosti o stavební
parcelu po demolici dvou starých domů a že tedy případné vydání se
řídí zákonem č. 87/1991 Sb. Námitky obce proti vydání spočívaly
v tom, že pozemek nelze vydat, neboť byl zastavěn. Zákon č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je obecnou restituční
normou, kterou nelze použít pouze v případech, kdy je zmírnění
křivd upraveno speciálním předpisem. Podle § 1 odst. 4 se tohoto
zákona nepoužije též tehdy, jestliže majetkové křivdy vznikly
převzetím zemědělské půdy využívané k zemědělské výrobě, včetně
souvisejících obytných a hospodářských budov, lesní půdy a vodních
ploch. Musí tedy jít nejen o půdu, která je jako zemědělská
vedena, ale musí být i splněna podmínka jejího zemědělského
využití. Využívání k zemědělským účelům v době odnětí vlastnického
práva je rovněž podmínkou pro případný postup podle § 30 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ve svém komplexu se
tedy postup odvolacího soudu jeví jako řízení, ve kterém nebylo
respektováno právo na spravedlivý proces. Rozhodnutí soudu nemá
oporu v provedených důkazech a ve svých důsledcích staví
stěžovatele do situace, kdy by svoje práva k předmětné
nemovitosti, která jsou jinak nepopiratelná, nemohl uplatnit.
Postup soudu tak budí dojem, že spíše než o spravedlivé rozhodnutí
věci šlo o nalezení formálního argumentu pro vyřízení starého
případu.

Stěžovateli lze rovněž přisvědčit v tom, že v řízení došlo ke
zcela zbytečným průtahům. Odvolání ve věci bylo podáno 22. 1.
1992 a odvolacímu soudu byl spis doručen 24. 2. 1992. Pomineme-li
úkon odvolacího soudu směřující k vydání doplňujícího rozsudku
z 8. 4. 1992, který se týkal nákladů řízení, odvolací soud ve věci
neučinil žádné úkony po dobu takřka dvou let, aby pak bez jednání
řízení zastavil. Námitky soudu, že k těmto průtahům došlo
v důsledku obecně známé přetíženosti soudů, je sice možné
připustit jako konstatování obecného stavu, těžko však ve věci
samé. Navíc pak je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak,
aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly
respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít
k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv
v přiměřené době.

Z výše uvedených důvodů proto dospěl soud k závěru, že
napadené usnesení a zejména pak řízení, které mu předcházelo, je
v rozporu s čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, jakož i s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny,
a proto napadené rozhodnutí zrušil.



P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze
odvolat.

V Brně dne 14. září 1994