Senát Ústavního soudu
rozhodl po ústním jednání ve věci
ústavní stížnosti navrhovatele Ing. J. V., zastoupeného advokátem
JUDr. L. R., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10.
1999, č.j. 7 To 371/99-121, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 1999, č.j. 7
To 371/99-121, se zrušuje.
Odůvodnění
Dne 16. 11. 1999 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze
dne 8. 11. 1999, jímž stěžovatel, zastoupený advokátem, brojil
proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 1999, č.j.
7 To 371/99-121.
Z důvodů níže uvedených má za to, že napadeným rozhodnutím
obecného soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo
na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky, č.
1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústava"),
jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, č.
2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Listina").
I.
Stěžovateli bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 5.
10. 1999, č.j. 7 To 371/99-121, zamítnuto jeho odvolání proti
rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 29. 3. 1999,
č.j. 2 T 70/98-101, jímž byl odsouzen pro trestný čin zanedbání
povinné výživy podle § 213 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní
zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), za což
mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož
výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
Uvedeného trestného činu se měl podle skutkových zjištění
prvostupňového soudu dopustit tím, že v období od června 1997 do
konce května 1998 úmyslně neplnil svoji vyživovací povinnost ke
své dceři, na kterou je povinen přispívat měsíčně částkou 2 500,-
Kč k rukám matky, a to podle rozsudku Okresního soudu Plzeň-město
ze dne 7. 9. 1994, sp. zn. 21 C 419/93, přičemž za uvedené období
dlužil na výživném celkem 7 500,- Kč. Současně však v březnu 1998
uhradil část výživného ve výši 2. 500,-Kč, dále dne 28. 11. 1997
ve výši 5. 000,-Kč a dne 8. 12. 1998 ve výši 15.000,- Kč.
Rozsudek z března 1999 byl v té věci již druhým rozhodnutím
nalézacího soudu, když poprvé stěžovatele zprostil obžaloby podle
§ 226 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Soud prvního
stupně tehdy vycházel z toho, že dlužné výživné ke dni prohlášení
konkurzu na firmu stěžovatele, tedy k 26. 1. 1998, bylo dodatečně
uhrazeno obžalovaným a jeho družkou. Ve sledovaném období zůstala
neuhrazena částka 7500,- Kč za měsíce únor, duben a květen 1998,
tj. po prohlášení konkurzu. V tomto případě šlo o tak krátké
období neplnění vyživovací povinnosti, že je nebylo možné
považovat za trestný čin. Zprošťující rozsudek tehdy napadl
odvoláním okresní státní zástupce v Rokycanech, na jehož základě
Krajský soud v Plzni, jakožto odvolací, svým usnesením ze dne 9.
2. 1999, sp. zn. 7 To 37/99, napadené rozhodnutí soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání
a rozhodnutí. Ten tak učinil v březnu 1999.
Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel včas podaným
odvoláním, o němž Krajský soud v Plzni rozhodl ústavní stížností
napadaným usnesením ze dne 5. 10. 1999, č.j. 7 To 371/99-121
a sice tak, že je jako věcně nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
Činnost za vinu mu kladenou stěžovatel nepovažuje za
trestnou, neboť podle jeho názoru úpadce - fyzická osoba, po
prohlášení konkurzu nemá vyživovací povinnost. Z tohoto důvodu se
úpadce nemůže dopustit trestného činu zanedbání povinné výživy
podle § 213 tr. zák., jestliže v období po prohlášení konkurzu
výživné neplatí.
Tento svůj názor dovozuje zejména z ustanovení § 32 odst. 2
písm. a) a § 31 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu
a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon
o konkurzu"), jakož i z obecných zásad a z ducha tohoto zákona.
Zákon o konkurzu problém úpadce - fyzické osoby, jakožto subjektu
odpovědnosti za výživné, výslovně neřeší. Současně však je
v právnické veřejnosti obecně sdílen závěr, že výčet pohledávek za
podstatou, uvedený v § 31 odst. 2 zákona o konkurzu, není úplný.
Podle názoru stěžovatele pohledávky zákonného výživného, tj.
i nárok na výživné dětí vzniklý po prohlášení konkurzu, je
pohledávkou za podstatou. To znamená, že jde o pohledávku
uspokojovanou z konkurzní podstaty, bez toho, aniž by musela být
přihlašována jako běžná pohledávka. Nepřímo to vyplývá z výčtu
nároků, jež se uspokojují v pořadí stanoveném v § 32 odst. 2 písm.
a) zákona o konkurzu, kde jsou též uvedeny pohledávky výživného ze
zákona (viz též např. Maršíková - Zelenka: Zákon o konkurzu
a vyrovnání. Praha, Linde 1998, s. 333, kteréhožto pramene se
stěžovatel dovolával). Vzhledem k rozsahu majetku, spadajícího do
konkurzní podstaty ve smyslu § 6 odst. 2 zákona o konkurzu, může
úpadce disponovat pro vlastní potřebu jen se základní
neopomenutelnou částkou. Veškeré ostatní příjmy, lhostejno
z jakých zdrojů je úpadce získal, spadají do konkurzní podstaty
a úpadce není s nimi oprávněn jakkoliv disponovat. Nemá tedy
z čeho výživné platit. Proto je podle názoru stěžovatele logické,
aby nároky na výživné dětí, vzniklé po prohlášení konkurzu, byly
uspokojovány z konkurzní podstaty.
Podle názoru stěžovatele porušil Krajský soud v Plzni
napadaným svým usnesením čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1
Listiny. Proto navrhuje zrušení předmětného usnesení.
Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42
odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníků
a vedlejších účastníků.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Plzni, jakožto zástupce
účastníka, nesouhlasí s názorem, jenž je podstatou podané ústavní
stížnosti. V podrobnostech proto odkazuje na obsah usnesení ze dne
9. 2. 1999, sp. zn. 7 To 37/99, s tím, že z § 31 odst. 2 zákona
o konkurzu nevyplývá, že by pohledávka zákonného výživného byla
pohledávkou za podstatou, neboť ty jsou v citovaném zákonném
ustanovení uvedeny taxativně. Vyživovací povinnost
k nezajištěnému dítěti je osobní povinností rodičů dítěte,
vyplývající ze zákona, nezaniká prohlášením konkurzu, nepřechází
na správce konkurzní podstaty, je pouze otázkou výše této
povinnosti po prohlášení konkurzu, když podle § 278 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen "o.s.ř."), může úpadce disponovat jen neopomenutelnou
částkou ze svého výdělku (zbytek patří do podstaty). Účastník své
vyjádření uzavírá konstatováním, že stěžovatel již v minulosti
před prohlášením konkurzu výživné řádně neplnil, dvakrát byl
trestně stíhán a v době rozhodování ve věci byl bez pracovního
poměru, nebyl registrován jako uchazeč o zaměstnání u příslušného
úřadu práce, a to z důvodů, které jsou zřejmé z jeho výpovědi
v hlavním líčení. Vyloučil tak možnost výživné platit alespoň
v minimální částce.
V podrobném vyjádření vedlejší účastnice, poškozené
odsouzenou trestnou činností stěžovatele, podaném jejím právním
zástupcem, se konstatuje, že z § 31 odst. 2 zákona o konkurzu
nevyplývá, že pohledávkou za podstatou je též placení výživného na
děti za dobu po prohlášení konkurzního řízení. Placení běžného
výživného ze zákona, které je splatné za konkurzního řízení, je
osobním závazkem úpadce, který tento závazek musí zaplatit ze
svého příjmu a nelze tento nárok řadit ani mezi konkurzní
pohledávky, ani mezi pohledávky první třídy. Pouze zákonné
výživné, splatné do prohlášení konkurzu, je konkurzní pohledávkou
podle § 32 odst. 2 písm. a) zákona o konkurzu. Nárok na výživné
splatné po vyhlášení konkurzu trvá, pokud vzhledem ke změněným
poměrům nebyl znovu určen rozhodnutím soudu. Proto se navrhuje,
aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl.
Krajské státní zastupitelství v Plzni využilo svého práva
daného mu v § 28 odst. 2 zákona a postavení vedlejšího účastníka
se vzdalo.
Replika stěžovatele došla Ústavnímu soudu dne 23. 6. 2000.
V ní zaujímá následující stanovisko:
Pohledávka zákonného výživného nebyla uvedena v § 31 odst.
2 zákona o konkurzu (ve znění před novelou, provedenou zákonem č.
105/2000 Sb.) jako pohledávka za podstatou. I přesto se stěžovatel
domnívá, že výživné ze zákona, vzniklé po prohlášení konkurzu,
bylo i podle tehdejšího znění zákona o konkurzu třeba považovat za
pohledávku za podstatou, a to z důvodů uvedených v ústavní
stížnosti. Je skutečností, že vyživovací povinnost
k nezajištěnému dítěti je osobní povinností rodičů, která nezaniká
prohlášením konkurzu. Stěžovatel má však za to, že plnění této
povinnosti přecházelo i podle dřívější právní úpravy dnem
prohlášení konkurzu na správce konkurzní podstaty. V této
souvislosti stěžovatel nesouhlasí s argumentací krajského soudu.
Stěžovatel dále považuje tvrzení krajského soudu o tom, že již
v minulosti před prohlášením konkurzu výživné řádně neplnil, že
byl dvakrát trestně stíhán, že byl v době vydání napadeného
rozhodnutí bez pracovního poměru, když nebyl registrován jako
uchazeč o zaměstnání, pro rozhodnutí za právně irelevantní.
Stěžovatel též podal v říjnu 1999 k Okresnímu soudu v Rokycanech
návrh na snížení výživného z původní částky 2 500,- Kč na 500,-
Kč. Návrh byl zamítnut s tím, že úpadce není povinen výživné
platit po prohlášení konkurzu, neboť se jedná o pohledávku, kterou
má hradit správce konkurzní podstaty z konkurzní podstaty. Ze
stanoviska stěžovatele rovněž plyne, že dne 22. 6. 2000 rozhodl
v rozvrhovém řízení Krajský soud v Plzni usnesením tak, že dlužné
výživné vedlejší účastnice za dobu po prohlášení konkurzu bude
hrazeno z konkurzní podstaty jako pohledávka za podstatou.
I z těchto důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní soud jeho
návrhu vyhověl a napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.
II.
Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými
dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3
zákona vyžádal, zejména vyšetřovací a soudní spis (ČVS:
OVV-215/98, sp. zn. 2 T 70/98), a dospěl k následujícím závěrům.
Podaná ústavní stížnost je důvodná.
Stěžovatel byl odsouzen podle § 213 odst. 2 tr. zák. za
trestný čin zanedbání povinné výživy, který páchal v době od
měsíce června 1997 do konce měsíce května 1998. Dne 26. 1. 1998
byl na firmu stěžovatele prohlášen Krajským soudem v Plzni
konkurz. Na nezaplaceném výživném po prohlášení konkurzu, tedy za
měsíce únor, duben a květen 1998, dlužil celkovou částku 7
500,-Kč.
Podle názoru Ústavního soudu je třeba vyjít v prvé řadě
z právní podstaty vyživovací povinnosti rodiče vůči nezaopatřenému
dítěti ve smyslu zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen zákon o rodině), jakož i z časového
vymezení jejího trvání.
Podle § 85 odst. 1 zákona o rodině vyživovací povinnost
rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se
živit.
Z uvedeného především vyplývá osobní charakter vyživovací
povinnosti rodiče vůči dítěti, neboť subjektem této právní
povinnosti je právě a jen rodič oprávněného dítěte (Hrušáková, M.
a kol.: Rodinné právo. Brno, Doplněk 1993. s. 136.).
Moment zániku vyživovací povinnosti, necháme-li stranou zánik
absolutní, je vázán na míru schopnosti dítěte se živit samo. Podle
uvedeného pramene: "Povinnost rodiče vyživovat dítě, které studuje
a připravuje se na své budoucí povolání, trvá do té doby, pokud
dítě neukončí úspěšně studium. Myslí se tím středoškolské,
nadstavbové nebo vysokoškolské studium denního směru. Neplatí to
však už pro studium na dalším typu školy stejné úrovně.Nabytí
zletilosti . je v souvislosti s rodičovským výživným bezvýznamné."
Zákon o rodině spojuje zánik rodičovské vyživovací povinnosti
ještě např. s uzavřením manželství vyživovaným dítětem, to za
předpokladu, že manžel dítěte je schopen dostát své vyživovací
povinnosti, dále např. s osvojením dítěte. Naproti tomu např.
zbavení rodiče rodičovské zodpovědnosti ve smyslu § 44 odst. 3
zákona o rodině neznamená, že jeho vyživovací povinnost tímto
zaniká (Sb. rozh. tr. č. 10/77, Hrušáková, M. a kol.: Zákon
o rodině, komentář. Praha, C. H. Beck 1998. s. 291, Radvanová, S.,
Zuklínová, M.: Kurs občanského práva. Instituty rodinného práva.
Praha. C. H. Beck 1999. s. 174). Studuje-li proto dcera
stěžovatele střední školu, byť starší 18ti let, není tu dán žádný
z možných důvodů zániku zákonné vyživovací povinnosti stěžovatele
vůči ní, a to bez ohledu na prohlášený konkurz.
Významné je dále zodpovězení otázky, zda pohledávky na
výživném spadaly do pohledávek za konkurzní podstatou, jestliže
vznikly po prohlášení konkurzu, a pokud ano, jaký dopad má tato
skutečnost na případnou odpovědnost podle citovaného ustanovení
trestního zákona, jestliže po prohlášení konkurzu na firmu
stěžovatele tento svoji vyživovací povinnost následně neplnil.
Výčet "pohledávek za podstatou", pokud vznikly po prohlášení
konkurzu, podával taxativním způsobem § 31 odst. 2 zákona
o konkurzu. Pohledávky výživného zde uvedeny nebyly. Z hlediska
rozvrhu uspokojení pohledávek se ve smyslu § 32 odst. 1 citovaného
zákona uspokojily nejprve pohledávky za podstatou (§ 31 odst. 2),
jakož i další v § 32 odst. 1 zákona o konkurzu uvedené pohledávky
a nároky. Mezi nimi však pohledávky výživného uvedeny rovněž
chyběly. Ty se objevují pouze ve výčtu "ostatních nároků", které
se uspokojují až po úplném uspokojení pohledávek za podstatou,
a dalších, uvedených v § 32 odst. 1 zákona o konkurzu. Z toho, že
pohledávky výživného ze zákona uváděl zákon o konkurzu jakožto
ostatní nároky až v § 32 odst. 2 písm. a) zákona o konkurzu, pak
logicky plyne, že tyto pohledávky nebyly a nemohly být
pohledávkami za podstatou vzniklými po prohlášení konkurzu.
Nelze proto akceptovat tehdejší závěr stěžovatele, podle
něhož naopak citované ustanovení zákona o konkurzu nepřímo
odůvodňovalo tu skutečnost, že mezi pohledávky za podstatou bylo
a je třeba zařazovat také placení výživného na děti za dobu po
prohlášení konkurzního řízení. Sám zákon o konkurzu rozlišoval
i terminologicky "pohledávky za podstatou" a "ostatní nároky"
a tím rovněž potvrzoval, že již tehdejší názor stěžovatele nebyl
správný.
Nebyly-li podle dřívějšího názoru Ústavního soudu pohledávky
výživného z doby po prohlášení konkurzu pohledávkami za konkurzní
podstatou, musely být a byly osobními pohledávkami věřitele, tj.
nezaopatřené dcery stěžovatele vůči stěžovateli. Ten, pokud je,
byť ani v míře omezené v průběhu konkurzního řízení, nevyrovnal,
naplňoval tak alespoň po formální stránce znaky skutkové podstaty
trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák., a to
znaky objektivní.
Z hlediska zavinění naproti tomu stěžovatel předpokládal,
vzhledem k mylnému výkladu § 31 a § 32 zákona o konkurzu, že po
prohlášení konkurzu pozbyl povinnost plnit svou zákonnou povinnost
vyživovat nebo zaopatřovat jiného. A pokud tak skutečně nečinil,
nevěděl, že se dopouští trestného činu. Takovýto negativní omyl
o normativním znaku skutkové podstaty trestného činu zanedbání
povinné výživy se posuzuje stejně, jako negativní omyl skutkový,
stran podmínek trestní odpovědnosti za něj. Vylučuje tedy úmysl
a nedbalost vědomou, nikoliv však nedbalost nevědomou (viz
citovaná Sb. rozh. tr. č. 10/77). V případě stěžovatele by tedy
byla namístě právní kvalifikace nikoliv podle § 213 odst. 2,
předpokládající výlučně úmyslnou formu zavinění, nýbrž kvalifikace
pouze podle § 213 odst. 1 tr. zák., kde postačí zavinění jen
z nedbalosti, tedy i nevědomé. V té souvislosti ústavní stížností
napadené usnesení uvádí, že tato obhajoba stěžovatele je zcela
nevěrohodná a až dodatečně vykonstruovaná, když ani v přípravném
řízení, ani ve své výpovědi v hlavním líčení konaném dne 30. 11.
1998 nic podobného stěžovatel neuváděl, naopak byl si své
vyživovací povinnosti vědom. Aniž by Ústavní soud dále hodnotil
zmíněné vypořádání se obecného soudu s obhajobou stěžovatele,
neboť to v daném případě nemá pro věc samu význam, závěr
o formálním naplnění skutkové podstaty podle § 213 odst. 1 nebo
2 tr. zák. musí být opřen ještě o zjištění, že zmíněný trestný čin
vykazoval potřebný stupeň konkrétní společenské jeho nebezpečnosti
pro společnost, tj. vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.).
Soud prvního stupně původně stěžovatele obžaloby pro trestný
čin zanedbání povinné výživy podle § 226 písm. e) tr. ř. (§ 214
tr. zák.) zprostil, když vycházel z toho, že dlužné výživné ke dni
prohlášení konkursu, tedy k 26. 1. 1998, bylo dodatečně uhrazeno
a kdy ve sledovaném období (tj. červen 1997 - květen 1998) zůstal
pouze dluh na výživném ve výši 7 500 Kč, tj. po 2 500 Kč za měsíce
únor, duben a květen 1998.
Soud odvolací v usnesení, jímž původní rozsudek zrušil a věc
vracel soudu nalézacímu k novému projednání a rozhodnutí, uložil
tomuto soudu, aby po doplnění dokazování znovu posoudil, zda za
situace, kdy stěžovatel je pachatelem, který ani v minulosti
vyživovací povinnost řádně neplnil a dlužné výživné opakovaně
zaplatil vždy až v průběhu trestního řízení, aby dosáhl uplatnění
účinné lítosti podle § 214 tr. zák., i období tří měsíců neplnění
vyživovací povinnosti není dostatečné pro to, aby obžalovaný mohl
být uznán vinným žalovaným trestným činem, byť převážnou část
dlužného výživného za sledované období zaplatil sám nebo
prostřednictvím další osoby. Prvostupňový soud ve svém druhém
rozhodnutí věc takto skutečně posoudil, pokud konstatoval, že
obžalovaný je osobou, která dlouhodobě vykazovala zcela liknavý
poměr k zákonné vyživovací povinnosti vůči jeho dcerám, a proto
v jeho případě i neplnění této povinnosti po poměrně krátkou dobu
zakládá znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné
výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák.
Jak patrno, oba obecné soudy opřely svůj závěr o naplnění
skutkové podstaty předmětného trestného činu po materiální stránce
o skutečnosti, s nimiž trestní zákon jako se znaky v zákoně
uvedenými nepočítá. "Záporný (liknavý) vztah k plnění vyživovací
povinnosti", popř. "snaha obžalovaného využít dobrodiní zvláštní
účinné lítosti" není a v druhém případě ani nemůže být znakem
žádné ze skutkových podstat trestného činu zanedbání povinné
výživy ve smyslu § 213 tr. zák. Proto jsou-li v konkrétním případě
takovéto skutečnosti přesto zjištěny, mohou mít význam jen při
úvaze o trestu, byla-li jinak vina pachatele tímto trestným činem
spolehlivě dovozena. Trestněprávně bezvýznamnými však zůstávají
při úvaze o samotné vině pachatele, byť by se to v konkrétní věci
jevilo účelné a přiměřené. Tento závěr plyne z ustanovení § 31
odst. 3 tr. zák. vyloženého důkazem z opaku: "K okolnosti, která
není zákonným znakem trestného činu, lze přihlédnout (pouze) jako
k okolnosti polehčující nebo přitěžující."
Spatřoval-li stěžovatel podstatu beztrestnosti svého činu
zanedbání povinné výživy v době po prohlášení konkurzu na jeho
firmu v tom, že okamžikem zmíněného prohlášení zanikla jeho
zákonná povinnost vyživovat jiného ve smyslu § 213 tr. zák., vidí
Ústavní soud důvod této beztrestnosti naopak v nedostatečné
konkrétní materiální stránce spáchaného činu stěžovatele, to
vzhledem k době, po kterou neplatil na svoji nezaopatřenou dceru
soudem stanovené výživné. Vycházel tu i z konstantní judikatury
obecných soudů, podle níž je trestný čin zanedbání povinné výživy
deliktem v zásadě trvajícím (Sb. rozh. tr. č. 27/69), jehož
trestnost je podmíněna určitou dobou trvání. Ta zpravidla činí
alespoň šest měsíců, i když není vyloučeno, že v závislosti na
okolnostech případu budou znaky tohoto trestného činu naplněny
i v době kratší, která by se však době šesti měsíců měla blížit
(Sb. rozh. tr. č. 49/92).
Zmíněné okolnosti případu, které by i ve spojení s kratší
dobou trvání neplnění zákonné vyživovací povinnosti vedly
k tomuto trestnému činu, ovšem nemohou být podle názoru Ústavního
soudu představovány tzv. ".všemi okolnostmi případu.". Tedy jak
okolnostmi, s nimiž počítá § 213 tr. zák. jako se znaky skutkové
podstaty tohoto trestného činu, tak i všemi ostatními okolnostmi,
dané mimo hranice skutkové podstaty zmíněného trestného činu.
Takové chápání materiálního pojetí nejen konkrétně trestného činu
podle § 213 tr. zák., ale vůbec, směřuje proti principu legality
trestního práva hmotného (nullum crimen, nulla poena sine lege).
Nedostatek příslušných znaků skutkové podstaty trestného činu
nelze zhojit ani případným odkazem na § 3 odst. 4 tr. zák., jak
činí někdy i judikatura obecných soudů (Sb. rozh. tr. č. 13/73,
pokud se chápe a aplikuje způsobem uvedeným např. v komentáři:
Šámal/Púry/Rizman: Trestní zákon, komentář. 3. vyd. Praha, C. H.
Beck 1994, s. 37, bod 43., dále např. Sb. rozh. tr. č. 33/62,
11/98 a další). Jde totiž o to, že citované ustanovení obecné
části trestního zákona nelze aplikovat nezávisle na obsahu
příslušného ustanovení části zvláštní, a tím popřípadě suplovat
nedostatečnost či neúplnost konkrétního ustanovení, tj. skutkové
podstaty trestného činu ve zvláštní části uvedené. Některé
judikáty obecných soudů však naopak naznačují správný posun od
uvedeného, tj. jistého volného chápání materiálního pojetí
trestného činu k pojetí užšímu, které legalitu trestního práva
důsledně respektuje (např. Sb. rozh. tr. č. 19/94, 20/98).
III.
Ústavním soudem zjištěná a popsaná pochybení obecných soudů,
zejména soudu odvolacího, jehož usnesení je předmětem ústavní
stížnosti, dosahují podle jeho názoru do ústavní roviny.
Pokud obecný soud opřel vinu trestným činem zanedbání povinné
výživy stěžovatele o konkrétní okolnosti případu, které zvyšují
konkrétní stupeň materiální stránky jeho činu, a uvedeným postupem
tak nahrazoval nedostatek stránky formální, tj. absenci
příslušného znaku skutkové podstaty trestného činu, a dospěl tudíž
k závěru o vině pachatele, porušil tím čl. 39 Listiny, neboť
".jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem." Orgán moci
soudní nic takového, případ od případu, stanovit nemůže. Je
neústavní, jestliže jiný subjekt než subjekt moci zákonodárné
doplňuje podmínky trestnosti, chybějící v trestním zákoně, byť by
to bylo v souladu s konkrétní materiální stránkou spáchaného činu,
jíž ale nekoresponduje příslušný znak skutkové podstaty uvedené ve
zvláštní části trestního zákona.
V této souvislosti je potřebné zdůraznit, že Ústavní soud zde
nemá na mysli interpretaci trestněprávní normy, její ústavnost či
neústavnost a dotváření zákona touto cestou. Jak již řečeno,
v dané věci šlo o původní dotvoření zákona obecným soudem
v rozporu s ústavní koncepcí dělby moci (viz Hl. II., III. a IV.
Ústavy), kdy moc soudní suplovala moc zákonodárnou.
Podobný případ řešil Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn.
IV. ÚS 173/94. Obecný soud tehdy konkrétní stupeň materiální
stránky činu stěžovatele, coby mladistvého, z hlediska § 3 odst.
4, § 75 a § 242 odst. 1 tr. zák v podstatě z hlediska viny vůbec
nezhodnotil a na základě jen formálního naplnění skutkové podstaty
trestného činu pohlavního zneužívání uznal stěžovatele trestně
odpovědným. Čtvrtý senát Ústavního soudu svůj zrušovací nález
odůvodnil mimo jiné také jen obecným odkazem na kritéria
materiální stránky trestného činu uvedená v § 3 odst. 4 tr. zák.,
to ve spojení s § 75 tr. zák. Dále však zdůraznil, a to je
podstatné, že obecný soud měl vzít při hodnocení konkrétní
materiální stránky činu stěžovatele v úvahu i konkrétní věk
pachatele a poškozené, jakož i konkrétní způsob provedení činu
pachatelem samotným. Jinými slovy, obecnému soudu tak vytkl, že
nejen s ohledem na citovaná ustanovení obecné části trestního
zákona, nýbrž i v rámci, resp. na základě odpovídajících znaků
skutkové podstaty trestného činu, uvedené ve zvláštní části v §
242 odst. 1 tr. zák. ("kdo", tj. pachatel, "osoba mladší než 15
let", tj. poškozená, předmět útoku a "soulož nebo jiný způsob
pohlavního zneužití", tj. jednání) nezhodnotil konkrétní
intenzitu, s jakou byly činem stěžovatele tyto znaky naplněny.
V důsledku toho neustálil obecný soud ani konkrétní stupeň
společenské nebezpečnosti předmětného deliktu. Zákonitě potom bylo
rozhodnuto v neprospěch stěžovatele.
Týž senát Ústavního soudu, aniž by se podstatným způsobem
odchyloval od svého předchozího nálezu, v nálezu nynější problém
posuzování konkrétní materiální stránky spáchaného trestného činu,
a to z hlediska viny, nikoliv ukládání trestu, posouvá výslovně
směrem k jeho užšímu chápání (viz bod II. odůvodnění).
Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již mnohokrát konstatoval (např.
sp. zn. IV. ÚS 360/97), že není vůči soudům obecným třetí či
čtvrtou instancí. Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost
či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů bez dalšího. To
však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda
napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených
základních práv a svobod.
Ústavní soud se proto musel i v tomto případě zabývat
správností, resp. zákonností právního hodnocení trestní věci
stěžovatele provedeného soudem obecným, neboť vznikla v tomto
směru pochybnost. Přitom zjistil taková pochybení, která dopadají
do ústavní roviny, nakolik se dotkla v čl. 39 Listiny ústavně
zaručeného práva na jinou právní ochranu občana, a to v podobě
stanovení podmínek trestnosti činu výlučně zákonem, tudíž pouze
a jen zákonodárcem. Dodatečně pro každý jednotlivý případ tak
nemůže činit ani orgán moci soudní, ani jiný orgán činný
v trestním řízení, tedy orgán moci výkonné.
Pokud ústavní stížnost namítala porušení Ústavy v čl. 90
a Listiny v jejím čl. 36 odst. 1, jež zaručují podle názoru
stěžovatele právo na spravedlivý proces, nelze jí přisvědčit.
Ústavní soud v postupu soudů obecných, kromě výše uvedené
nezákonnosti hmotněprávního charakteru, totiž nezjistil žádná
další, zejména procesní pochybení, směřující vůči právu na řádný
zákonný proces (čl. 90 Ústavy) nebo na soudní ochranu (čl. 36
odst. 1 Listiny).
K již vzpomínané změně zákona o konkurzu došlo v průběhu
řízení o této ústavní stížnosti. Stalo se tak zákonem č. 105/2000
Sb., účinným od 1. 5. 2000. Podle bodu č. 74 této novely se v §
31 odst. 2 za písmeno f) doplňuje písmeno g) tohoto znění: "g)
pohledávky výživného ze zákona." Důvodová zpráva uvedený krok
osvětluje zejména takto: ". Doplnění taxativního výčtu pohledávek
za podstatou o pohledávky zákonného výživného, které vznikají po
prohlášení konkurzu a ke kterým je úpadce povinen, je zcela
nezbytné, když nelze nechávat zejména nezletilé děti po dobu
trvání konkurzu bez potřebného výživného. Novela tak doplňuje
nedostatek dosavadního znění zákona o konkurzu a vyrovnání."
Formulace důvodové zprávy: "... a ke kterým je úpadce povinen."
vyjadřuje podle názoru Ústavního soudu tu skutečnost, že tyto
pohledávky jdou sice k tíži konkurzní podstaty, ovšem úpadce sám
je a zůstává nadále subjektem zákonné povinnosti vyživovat nebo
zaopatřovat jiného (viz bod II. odůvodnění nálezu). Tuto právní
povinnost jako celek její subjekt obvykle realizuje právě
uhrazováním příslušných pohledávek zákonného výživného. Pokud pak
zákonodárce přesunul z určitých důvodů dílčí povinnost hradit
předmětné pohledávky z úpadce na konkurzní podstatu, neuhrazování
těchto pohledávek po stanovenou dobu úpadcem, tedy neplnění oné
zákonné povinnosti vyživovat jiného ze strany úpadce, by nemuselo
být neplněním této povinnosti ve smyslu § 213 tr. zák.
Zařazením pohledávek výživného ze zákona, tedy pohledávek
jinak zatěžujících subjekt zákonné povinnosti vyživovat nebo
zaopatřovat jiného, mezi pohledávky za konkurzní podstatou, pokud
vznikly po prohlášení konkurzu, se tak mohou dosti podstatně měnit
podmínky odpovědnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy
podle § 213 tr. zák.
Tyto skutečnosti by měly obecné soudy rovněž zvážit, zejména
s ohledem na obsah ustanovení § 16 odst. 1 za středníkem tr. zák.,
čl. 40 odst. 6 Listiny, popř . i čl. 15 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech, č. 120/1976 Sb., jakož i čl.
7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, č.
209/1992 a č. 243/1998 Sb.
IV.
Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.)
dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti je nutno
v celém rozsahu podle § 82 odst. 1 zákona vyhovět.
Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu,
než podle § 82 odst. 3 písmeno a) zákona napadené usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 1999, č.j. 7 To 371/99-121,
zrušit.
V.
V rámci podané ústavní stížnosti navrhovatel také požadoval,
aby Ústavní soud postupoval ve smyslu § 39 zákona vzhledem
k tomu, že věc je naléhavá. Aniž přijal v tomto směru příslušné
usnesení, od samého počátku zahájení řízení před ním postupoval
tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2
zákona).
V Brně dne 28. června 2000
|
|