IV.ÚS 601/03 ze dne 23. 2. 2005
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
IV.ÚS 601/03




Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu




Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ořechovka, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Glinkova 14, IČ 61508829, zastoupené JUDr. V. J., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. února 2001 č. j. 5C 37/2000-99 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2003 č. j. 19 Co 237/2003-218, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, t a k t o:


Ústavní stížnost s e o d m í t á.


O d ů v o d n ě n í :


Stěžovatelka se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 24. listopadu 2003, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o žalobě o určení povinnosti zdržet se zásahů do práv vlastníka. Prvním z napadených rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 6 nařídil předběžné opatření, kterým se:
- výrokem sub. I. Bytovému družstvu "69" (1. žalovaná), stěžovatelce (2. žalovaná) a Z. B. (8. žalovaná) zakazuje uzavírat, měnit nebo rušit nájemní a podnájemní smlouvy týkající se nebytových prostorů v domě č. p. 250 na pozemku p. č. 1404 v k. ú. S., jakož i jinak s těmito nebytovými prostory nakládat,
- výrokem sub II. ukládá povinnost společnosti C + A KOVO, spol. s r. o. (3. žalovaná), J. K. (4. žalovaný), P. T. (5. žalovaný), společnosti Multikino 93, spol. s r. o. (7. žalovaná) a Z. B. (8. žalovaná) skládat podnájemné za užívání nebytových prostorů ve shora uvedené nemovitosti do úschovy soudu,
- výrokem sub. III. ukládá stěžovatelce (2. žalované) povinnost skládat nájemné za užívání označených nebytových prostor dle smlouvy ze dne 15. září 1994 ve výši 120.000,- Kč ročně do úschovy soudu, a to ve splátkách po 30.000,- Kč vždy do 15. února, 15. května, 15. srpna a 15. listopadu.
- výrokem sub IV. zamítá návrh na vydání předběžného opatření proti J. T.

K odvolání 1. žalované a stěžovatelky (2. žalované) Městský soud v Praze rovněž ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ve výroku sub. I. potvrdil, ve výroku sub. II. a III. změnil tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl.

Stěžovatelka má za to, že vydáním obou napadených rozhodnutí byla dotčena na svých základních právech zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, odst. 3 a 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a konečně v ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka využívá předmětné nebytové prostory ke svému podnikání na základě nájemní smlouvy, kterou má uzavřenu s první žalovanou - Bytovým družstvem 69, část těchto nebytových prostor poskytuje do podnájmu dalším osobám a část z nich využívá sama. Tato nájemní smlouva byla uzavřena ještě v době, kdy žalobce - Bytové družstvo Na Ořechovce 250 - ještě neexistoval a nepochybným vlastníkem byla první žalovaná (probíhá i samostatné řízení o určení vlastnického práva, otázku vlastnictví k předmětné nemovitosti si bude soud v tomto řízení vyřešit jako otázku předběžnou). Soudy tak ve svém důsledku dle stěžovatelky učinily rozhodnutí, kterým by měly rozhodnout až ve věci samé, neboť předběžným opatřením vyloučily stěžovatelku z možnosti využívání těchto prostor, a to zejména těch, u kterých z nějakého důvodu skončil podnájemní vztah nebo během probíhajícího řízení takový vztah skončí. Fakticky je tak umožněno, aby s těmito prostory nakládal žalobce, neboť žádný jiný subjekt, který by po vydání předběžného opatření mohl s těmito prostory nakládat, již nepřichází do úvahy. Soudy tak již v průběhu řízení vyloučily z užívání těchto prostor jednu stranu a umožnily tyto prostory užívat straně druhé. Navíc tak učinily procesním postupem, který vylučuje procesní aktivitu protistrany. V takovém řízení, kdy je postavení jedné ze stran sporu značným způsobem omezeno, nemůže být dle stěžovatelky vydáno rozhodnutí, které svým obsahem nahrazuje rozhodnutí o meritu věci a bude fakticky plnit jeho funkci až do konečného rozhodnutí ve věci samé, což může trvat i několik let (v době podání stížnosti běží řízení již osmý rok a bylo v únoru 2004 přerušeno do skončení řízení, v němž je řešena otázka určení vlastnictví žalobce k nemovitosti, jakož i řízení, v němž je řešena otázka existence žalobce jako právnické osoby). Napadená rozhodnutí tak ve svém důsledku zakládají nerovnost stran pro další vedení sporu a přináší žalobci neoprávněné výhody, čímž se dotýkají práva na spravedlivý proces stěžovatelky i její podnikatelské činnosti.

Stěžovatelka navíc namítá, že předběžné opatření bylo vydáno, aniž by byly splněny zákonem stanovené podmínky a jeho výrok je neurčitý. Stěžovatelka neučinila nic, čím by mohla zavdat jakoukoliv příčinu k obavám z možného ohrožení výkonu rozhodnutí. Zákaz, který vůči ní směřuje, pak je velmi obecný a přináší značnou nejistotu do postavení stěžovatelky, neboť z něj není zřejmé, jakým jednáním by jej stěžovatelka porušila a jakým nikoliv. A v poslední řadě poukazuje na nepřiměřenou délku řízení, neboť o odvolání podaném stěžovatelkou bylo rozhodnuto po 23 měsících, a to i přes to, že stěžovatelka svým podáním již dne 14. dubna 2003 žádala soud prvního stupně, aby věc předložil odvolacímu soudu k rozhodnutí.

Stěžovatelka tedy dovozuje, že oba soudy porušily její práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků v řízení a vydaly rozhodnutí, které nemá zákonný podklad, založily tak jejich protiústavnost. Proto navrhuje, aby je Ústavní soud svým nálezem zrušil.

Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal stanoviska účastníků řízení. Městský soud v Praze se ke stížnosti vyjádřil prostřednictvím JUDr. E. I., předsedkyně senátu 19 Co, která popřela, že by došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že soudy o předběžném opatření rozhodovaly příliš dlouho. Pokud jde o odvolací řízení, věc napadla k odvolacímu soudu dne 13. června 2003 a rozhodnuto bylo dne 30. června 2003. V ostatním odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Obvodní soud pro Prahu 6 se ve svém vyjádření ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu vysloveným v napadeném rozhodnutí. Jak vyplývá z předložených listin (kopie titulního listu žaloby, jíž Ústavnímu soudu zaslal spolu s vyjádřením), vystřídalo se v nemovitosti několik uživatelů. Osoba, která tvrdí vlastnictví k nemovitosti a předkládá jako jeho doklad výpis z katastru nemovitostí, nemá jinou možnost zabránit novým osobám v užívání nemovitosti a nemá jinou právní možnost, aby vůbec zjistila, kdo takové nemovitosti užívá. Navíc řízení o vyklizení by podle něj nebylo možné nikdy skončit, pokud by bylo žalovanému umožněno prostory dále podnajímat. Popřel, že by bylo možné napadené rozhodnutí považovat za konečné rozhodnutí, neboť je žalováno na vyklizení a zdržení se zásahů, nikoli na možnosti dispozice s nemovitostí. Způsobené zpoždění v předložení věci odvolacímu soudu bylo způsobeno změnou v obsazení senátu (2x za sebou) a dále nutností vypořádat se s existující procesní situací (předložení spisu se starším odvoláním ve věci opatrovníka, oprava vad žaloby, doručení odvolání všem účastníkům řízení, atd.). Popírá zároveň, že by došlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že se nemohla k předběžnému opatření vyjádřit a své vyjádření uvedla až v odvolání.

Stěžovatelka napadá ústavní stížností všechny výroky obou rozhodnutí. Ústavní soud se však z hlediska svých kompetencí mohl zabývat pouze těmi, které před podáním stížnosti nabyly právní moci, a u kterých byly splněny podmínky ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dle nějž je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jak Ústavní soud zjistil, výroky sub. II. a sub. III. usnesení soudu prvního stupně nikdy nenabyly právní moci, neboť byly rozhodnutím odvolacího soudu zrušeny. Ústavní stížnost směřující proti nim je tedy třeba odmítnout jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.]. Výrok IV. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 a v tomto ohledu i potvrzující výrok usnesení Městského soudu v Praze pak sice nabyly právní moci a byly vydány v řízení, jehož je stěžovatelka účastníkem, stěžovatelka však není subjektem, kterého se tento výrok týká a vůči němuž směřuje, nelze tedy dovodit ani možnost dotčení jejích základních práv a svobod, a z toho důvodu ani aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti. Výrok Městského soudu v Praze, jímž byly k odvolání stěžovatelky zrušeny výroky sub. II. a sub. III usnesení soudu prvního stupně, vzhledem ke skutečnosti, že jím bylo stěžovatelce zcela vyhověno, sdílejí stejný osud, neboť ani v tomto případě není možné dovodit možnost dotčení jejích základních práv. V této části je stížnost třeba posuzovat jako podanou osobou zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.].

Pokud však jde o napadený výrok sub. I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ve znění potvrzujícího výroku Městského soudu v Praze Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelky přezkoumal.

K vysloveným námitkám Ústavní soud nejprve považuje za nutné konstatovat, že možnost vydávat předběžná opatření obdobného charakteru jako v posuzovaném případě nezasahuje do práva na soudní ochranu, neboť již z povahy věci jde o rozhodnutí pouze předběžná a dočasná, kterými není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta, zajišťuje však, aby takové konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam. Tento smysl předběžného opatření nelze přehlédnout ani v posuzované věci, kdy ochrana poskytovaná z titulu napadeného rozhodnutí tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, nedosahuje takové intenzity, aby mohla prakticky znemožnit ochranu práv stěžovatelky vyplývajících pro ni z tvrzeného nájemního vztahu.

Učiněný obecný závěr však neznamená, že na vydání předběžných opatření nejsou kladeny požadavky, které jsou vyjádřením ústavního práva na soudní ochranu. Tyto požadavky spočívají zejména v dodržení zákonného podkladu u konkrétních rozhodnutí o těchto opatřeních, tak jak ho stanoví zejména ustanovení § 102 odst. 1 o. s. ř. Zákonná úprava postupu při vydávání předběžných opatření v odst. 1 citovaného paragrafu ukládá, aby žalobce soudu prokázal a soud zvážil, zda zde je obava, že by výkon rozhodnutí mohl být ohrožen. Navrhovatel přitom nemusí prokázat, že výkon soudního rozhodnutí bude skutečně ohrožen, nýbrž pouze osvědčit skutečnosti, které dosvědčují takovou obavu. Soud musí uvedené skutečnosti zvážit, což se, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, v posuzovaném případě stalo, dovodil-li že "za předpokladu úspěšnosti žaloby na vyklizení této nemovitosti by mohlo dojít s ohledem na přesně vymezený okruh účastníků řízení k ohrožení výkonu rozhodnutí. Uvedený zákonný předpoklad považuje odvolací soud za dostatečně prokázaný právě výpisem z katastru nemovitostí, který je veřejnou listinou, a opak zápisu vlastnického práva v prospěch žalobce nebyl dosud prokázán." Ač je uvedené odůvodnění jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího velmi kusé, Ústavní soud v něm neshledal protiústavnost. Za dané situace je přitom více než zřejmé, že pokud by v konečném důsledku byla žalobkyně v řízení úspěšná, rozhodnutí ve věci samé směřuje pouze proti účastníkům tohoto řízení, nikoliv osobám třetím, které se uživateli stát mohou nebylo-li by oprávnění žalovaných (tedy i stěžovatelky) ke zřízení podnájemního práva či jiného práva umožňujícího užívání sporných nebytových prostor třetími osobami omezeno. Takto vymezený zákaz (jak připomněl odvolací soud, vhodnější by byla zákonu odpovídající povinnost "zdržet se") z hlediska požadavků na ochranu práv žalobkyně však není neurčitý, nakládá-li stěžovatelka nebytovými prostory na základě nájemního práva (které samo o sobě žádnou informativní povinnost vůči vlastníku nemovitosti neobsahuje) a nelze v něm ani spatřovat zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny). Toto právo znamená právo každého svobodně se rozhodnout, že svou pracovní schopnost bude využívat samostatně. To však neznamená, že při této činnosti není subjekt nijak omezen, naopak své právo svobodného podnikání může realizovat jen v hranicích daných právním řádem. (srv. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 363/96, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 7, usn. č. 7. C. H. Beck, Praha 1996.) Hranicí vymezující prosto pro svobodné podnikání je i právní úprava ochrany vlastnických práv a jejich procesní uplatnění v řízení podle občanského soudního řádu, včetně její aplikace na konkrétní situace. Nelze dovodit, že by vydané předběžné opatření stěžovatelce znemožňovalo podnikání, neboť nebrání stěžovatelce, aby prostory sama užívala a provozovala v nich podnikatelskou činnost, pouze ji limituje tak, aby tohoto práva odvozeně od ní nemohly nabývat další osoby, vůči nimž by budoucí rozhodnutí ve věci nemohlo nabýt žalobou zamýšlených účinků.

Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti znovu opakuje své námitky vztahující se k osvědčení skutečností svědčících o obavě z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí, pak staví v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nenáleží. Ústavní soud respektuje ve své činnosti zásadu, že mu nepřísluší přehodnocovat činnost orgánů veřejné moci potud, pokud jí nedošlo k porušení základních práv a svobod, zaručených ústavním pořádkem České republiky. Takové porušení ústavně zaručených základních práv z titulu stěžovatelem namítaného dotčení jeho práva na soudní ochranu, vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny, ani práva rovnosti účastníků řízení zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny však Ústavní soud v souvislosti s posuzovanou ústavní stížností neshledal.

Ústavní soud však mimo těžiště namítané ústavní stížnosti musí konstatovat, že dobu, která uplynula mezi podáním odvolání proti napadenému usnesení soudu prvního stupně a rozhodnutím o tomto odvolání, nelze objektivně považovat za adekvátní. Na rozhodování o předběžném opatření jsou kladeny požadavky zejména pokud se týče jeho rychlosti a tento požadavek se plně uplatňuje i při rozhodování o odvolání proti němu. Ačkoliv však délka řízení zjevně překročila dobu, kterou je možno označit za přiměřenou, tato skutečnost sama o sobě by nemohla být důvodem pro zrušení pravomocného rozhodnutí, neboť by to vedlo zejména k prodloužení kritizované délky řízení a prohlubování zásahu do práv účastníků řízení. Porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů může mít za následek kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavního principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných práv (srv. nález Ústavního soud sp. zn. III. ÚS 70/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, n. č. 96, sv. 8, C. H. Beck, Praha 1997). Ústavní soud má za to, že k takovému ovlivnění však v posuzovaném případě nedošlo.

Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci nezjistil v poměru k napadenému rozhodnutí obecného soudu nic, co by mu bylo možno z ústavněprávního pohledu vytýkat, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. c), písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.



P o u č e n í:Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. února 2005




JUDr. Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu