IV.ÚS 624/06 ze dne 13. 11. 2007
N 191/47 SbNU 527
K výkladu pojmu globálního zajištění celního dluhu (globální celní záruky)
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 13. listopadu 2007 sp. zn. IV. ÚS 624/06 ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Komerční banka, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2006 č. j. 11 Ca 111/2006-79, jímž byla zamítnuta správní žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí celních orgánů, jimiž jí byla stanovena povinnost zaplatit celní dluh z titulu globální celní záruky.

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2006 č. j. 11 Ca 111/2006-79 bylo porušeno základní právo stěžovatelky vlastnit majetek, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Uvedený rozsudek se proto ruší.

III. V ostatním se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění

I.

1. Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny. Dále měla být zkrácena v právu vlastnit majetek, zaručeném v čl. 11 Listiny, kdy jí měl být vyměřen celní dluh, čili daň a poplatek ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny, bez zákonného důvodu.

2. Celní úřad Beroun vydal dne 15. dubna 2004 celkem 55 rozhodnutí (č. j. R/400009/2004 - R/400063/2004), kterými stěžovatelce uložil zaplatit částku v celkové výši 12 499 645 Kč. Celní ředitelství Praha (dále též "celní ředitelství") rozhodlo dne 25. února 2005 o opravném prostředku stěžovatelky proti všem rozhodnutím celního úřadu tak, že všechna odvolání zamítlo. Stěžovatelka napadla všechna rozhodnutí odvolacího orgánu správními žalobami k Městskému soudu v Praze.

3. V projednávané věci rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. listopadu 2005 č. j. 11 Ca 143/2004-41, kterým napadené rozhodnutí Celního ředitelství Praha zrušil pro nezákonnost a věc vrátil k dalšímu projednání. Tento rozsudek napadlo celní ředitelství kasační stížností, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. dubna 2006 č. j. 7 Afs 47/2006-69, jímž zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k novému projednání.

4. Městský soud v Praze ve věci znovu rozhodl, byv vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 27. července 2006 č. j. 11 Ca 111/2006-79. Tímto rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha.

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle popsala, v čem spatřuje pochybení orgánů veřejné moci. Ve svém podání podrobně zrekapitulovala průběh řízení před správními i soudním orgány a namítla extenzivní výklad ustanovení § 256 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, provedený Nejvyšším správním soudem. Podstata jejích námitek spočívá ve skutečnosti, že vystavila tzv. globální celní záruku záruční listinou ze dne 29. března 1996 na nejvyšší částku 300 000 Kč. Na jejím základě, po výzvě Celního úřadu Beroun ze dne ze dne 2. června 1997 č. j. PS-R-1090/97, ji plně uhradila. Přesto jí byla výše popsanými rozhodnutími stanovena povinnost na základě záruční listiny provést další platby v celkové výši 12 499 645 Kč.

6. V uvedeném postupu shledala stěžovatelka zkrácení ve svých základních právech a s ohledem na uvedené okolnosti se domáhala, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil, a současně navrhla, aby Ústavní soud stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

7. Za účastníka řízení, Městský soud v Praze, se vyjádřila předsedkyně senátu 5 Ca. Ta uvedla, že ústavní stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo založeno na závazném právním názoru Nejvyššího správního soudu.

8. Vyjádření účastníka řízení neobsahovalo žádné skutečnosti mající vliv na rozhodování soudu, a proto nebylo stěžovatelce k případné replice zasíláno.

9. Ústavní soud vyzval k vyjádření žalované Celní ředitelství Praha jakožto vedlejšího účastníka řízení. Ačkoliv celní ředitelství požádalo o prodloužení lhůty k vyjádření, své vyjádření Ústavnímu soudu zaslalo teprve po jejím uplynutí. Ve vyjádření zopakovalo závěry Nejvyššího správního soudu k dané problematice a současně vyjádřilo svůj nesouhlas s rozhodnutím Ústavního soudu v nálezu ze dne 13. září 2007 sp. zn. I. ÚS 643/06 (N 142/46 SbNU 373). Uvedené vyjádření však nepřineslo novou argumentaci ani důkazy, a proto je Ústavní soud stěžovatelce k případné replice nezasílal.


II.

10. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)].

11. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou, podle čl. 4 Ústavy České republiky, rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. V daném případě však Ústavní soud stěžovatelkou namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 11 odst. 1 Listiny shledal.

III.

12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka podala ústavní stížnost i v dalších shodných případech týkajících se postupu Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Celního ředitelství Praha a Celního úřadu Beroun, majících původ v rozhodnutích Celního úřadu Beroun ze dne 15. září 2004. V současné době je tedy mezi týmiž účastníky jako v nyní projednávané věci rozhodnuto o ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 643/06 zmíněným nálezem ze dne 13. září 2007. Nad rámec dále uvedeného proto Ústavní soud na tento judikát odkazuje.

14. Nejvyšší správní soud, shodně jako celní orgány, tedy při své činnosti provedl extenzivní výklad celního zákona. Tím došlo k nepředvídatelné kumulaci z hlediska množství dotčených případů i z hlediska doby, kdy došlo k sepsání záruční listiny, kterou stěžovatelka nemohla ovlivnit. Jako nepřijatelná se rovněž jeví separace jednotlivých případů, která vedla k samostatnému posouzení a následně i samostatnému uplatnění záruky. V důsledku tohoto postupu tak celní úřad provedl a Nejvyšší správní soud legalizoval, opakování aplikace celní záruky současně. V daném případě tak byla celní záruka aplikována dne 15. dubna 2004 v 55 případech.

15. Takový přístup státu, byť vedoucí k zajištění prostředků státního rozpočtu, ale není možné akceptovat. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že výklad globální celní záruky, ke kterému dospěl Nejvyšší správní soud v rozhodnutí, jímž věc vrátil zpět Městskému soudu v Praze a současně mu závazně stanovil následný postup, byl v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka tím byla zkrácena ve svém právu zaručeném v čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť tím byla přinucena zaplatit z ručení vyšší částku, než jakou mohla při vystavení záruky očekávat, a to i vzhledem k tehdejší praxi a tehdy platným právním předpisům.

16. K požadavku stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod. Majetkové poměry stěžovatelky (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) takový postup neodůvodňují. Ani případný postup podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 142 občanského soudního řádu není případný. Orgán veřejné moci, jehož rozhodnutí stěžovatelka napadla, byl při vydání napadeného rozhodnutí vázán předchozím rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Nelze mu proto klást za vinu vydání rozhodnutí, které bylo pro stěžovatelku nepříznivé.

17. V projednávané věci tedy shledal čtvrtý senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzené pochybení soudu, a proto v souladu s ustanovením § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu napadený rozsudek zrušil.