IV.ÚS 626/06 ze dne 8. 2. 2008
N 34/48 SbNU 429
K výkladu pojmu globálního zajištění celního dluhu (globální celní záruka)
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Vlasty Formánkové - ze dne 8. února 2008 sp. zn. IV. ÚS 626/06 ve věci ústavní stížnosti Komerční banky, a. s., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2006 č. j. 11 Ca 135/2006-77, jímž bylo rozhodováno ve věci tzv. globální celní záruky vystavené stěžovatelkou.

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2006 č. j. 11 Ca 135/2006-77 se ruší.

II. Návrh na náhradu nákladů řízení se odmítá.


Odůvodnění



I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 27. 9. 2006 doručen v elektronické formě návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jímž se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku obecného soudu. Dne 29. 9. 2006 byl návrh doplněn písemnou formou. Své podání spojila stěžovatelka s návrhem na náhradu nákladů řízení.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.



II.

3. Dne 29. 3. 1996 vystavila stěžovatelka ve prospěch Celního úřadu Beroun globální celní záruku, jíž se zavázala za určitého celního deklaranta zaplatit celní dluh, pokud nebude splněn v zákonné lhůtě, a to až do částky 300 000 Kč. Rozhodnutím Celního úřadu Beroun (dále též "celní úřad") č. j. PR - 1090/97 ze dne 2. 6. 1997 byla stěžovatelka vyzvána, aby zaplatila státní pokladně částku 300 000 Kč, a to právě z titulu poskytnuté globální celní záruky. Navzdory řádnému zaplacení částky 300 000 Kč vydal Celní úřad Beroun dne 15. 4. 2004 celkem 55 rozhodnutí, přičemž v dotčeném případě je relevantní rozhodnutí výše citovaného správního orgánu ze dne 15. 4. 2004 č. j. R/00025/2004, kterými uložil stěžovatelce zaplacení částek v celkovém souhrnu mnohonásobně převyšujícím částku 300 000 Kč. Rozhodnutí celního úřadu bylo dne 25. 2. 2005 potvrzeno rozhodnutím Celního ředitelství Praha. V následně vyvolaném soudním řízení rozhodoval naposledy Městský soud v Praze, který, jsa vázán právním názorem vysloveným ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího správního soudu podle ustanovení § 110 odst. 3 soudního řádu správního, rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 27. 7. 2006 tak, že žalobu proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha zamítl.

4. S ohledem na prakticky shodná rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných věcech téže stěžovatelky lze její právní argumentaci shrnout následovně.

5. Ochranu garantovanou čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") měly soudy stěžovatelce odepřít užitím rozšiřujícího a účelového výkladu § 256 zákona č. 13/1993, celní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Celní úřad závazek stěžovatelky vyložil tak, že omezení 300 000 Kč se vztahuje na každý jednotlivý dluh (z neomezené řady dluhů), a nikoli na souhrn všech dluhů celního dlužníka. Stěžovatelka však byla vždy přesvědčena, že v záruční listině uvedená nejvyšší částka představuje nejvyšší nepřekročitelnou hranici plnění. Tzv. nejvyšší částka nemá při výkladu zastávaném soudy žádnou funkci a je nadbytečná. Výše závazku ručitele by nebyla vůbec závislá na projevu jeho vůle a záruční listina by byla neplatná pro neurčitost (srov. i právní normy týkající se jednání v omylu). Ručitel by byl nositelem závazku k neomezenému a nekontrolovatelnému plnění, jehož výše výlučně závisí na počtu učiněných celních deklarací, který však ručiteli není předem znám a jehož výši nemůže ovlivnit, což je v rozporu s principem právní jistoty, resp. předvídatelnosti práva [nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499)].

6. Porušení práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny) spatřovala stěžovatelka v tom, že jí byl nepřípustně a nezákonně "uložen celní dluh", neboť byla hrozbou exekuce donucena k zaplacení více než 12 miliónů Kč z vlastního majetku. Stěžovatelka odkázala na právní názor Ústavního soudu [nález sp. zn. IV. ÚS 666/02 ze dne 15. 12. 2003 (N 145/31 SbNU 291)], podle něhož při ukládání a vymáhání daní, tedy při odnětí části nabytého majetku, umožněném čl. 11 odst. 5 Listiny, je třeba v případě dvojího možného výkladu zákona (s ohledem na čl. 4 odst. 4 Listiny) dodržovat princip v pochybnostech mírněji (in dubio mitius). Zvolený výklad byl výkladem přísnějším (pokud ne svévolným).

7. Stěžovatelka je toho názoru, že v rámci proběhlého správního a soudního řízení došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou jí garantována čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stejně tak mělo dojít k popření jejího vlastnického práva, jež je jí zajištěno čl. 11 Listiny.



III.

8. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při posuzování předmětného případu byl vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který jeho předchozí rozhodnutí ve věci zrušil a vrátil k dalšímu projednání. Stěžovatelka v replice k vyjádření Městského soudu v Praze odkázala na předchozí rozhodnutí tohoto soudu ve věci a judikaturu Ústavního soudu svědčící její právní argumentaci.



IV.

9. Čtvrtý senát Ústavního soudu konstatuje, že obdobnými návrhy stěžovatelky se v minulosti již zabýval [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 666/06 ze dne 21. 11. 2007 (N 203/47 SbNU 623) či nález sp. zn. IV. ÚS 669/06 ze dne 13. 11. 2007 (N 192/47 SbNU 533)], přičemž dospěl k závěru, že ze strany státní moci došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Všechny výše citované nálezy přitom vycházejí z nálezu sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373).

10. Stěžovatelka i Městský soud v Praze v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasili s upuštěním od ústního jednání.

11. Ústavní soud konstatuje, že pro rozhodnutí o předložené ústavní stížnosti je rozhodující posouzení interpretace pojmu globální záruky celního dluhu. K této otázce se Ústavní soud autoritativně vyjádřil v nálezu sp. zn. I. ÚS 643/06, přičemž právní závěry vyslovené v uvedeném nálezu plně dopadají i na daný případ.

12. Pojem globálního celního zajištění celního dluhu nebyl relativně dlouhou dobu na zákonné úrovni blíže definován a jak vyplývá z již uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 643/06, globální celní záruka vystavená před 1. 7. 1998 představuje jiný závazek než záruka vystavená po 1. 7. 1998 a po 1. 7. 1999. Teprve zákon č. 1/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, změnou § 259 odst. 2 celního zákona (s účinností od 1. 7. 2002) nově stanovil, že: "lze použít globální záruku k zajištění celního dluhu nebo dluhů ... až do výše zaručené částky. Uživatel globální záruky odpovídá za to, že celní dluh nebo součet celních dluhů ... nepřekročí zaručenou částku. Dojde-li k překročení ... je uživatel ... povinen ... neprodleně informovat celní orgán". Tato zákonná definice jednoznačně limitující globální ručení za součet celních dluhů nejvyšší zaručenou částkou a stanovící povinnost uživateli záruky platí dosud. Pro posouzení věci je tedy důležité důsledně rozlišovat jednotlivé časové úseky, vymezené platností té které právní úpravy globálního zajištění celního dluhu. Stěžovatelka záruku vystavila v březnu 1996, přičemž správním orgánem byla povolena v dubnu téhož roku a tento správní akt je nutno posuzovat podle tehdy platných a ústavně konformně interpretovaných právních pravidel. Tato zásada respektována nebyla.

13. Z příkazu vnitřní souladnosti a nerozpornosti právního řádu plyne požadavek, aby tentýž právní institut (zde ručení) znamenal totéž, bez ohledu na to, v jakém odvětví práva je zrovna aplikován, což se nestalo [srov. nález sp. zn. III. ÚS 358/99 ze dne 12. 10. 2000 (N 147/20 SbNU 53) nebo i rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 81/2004-54 ze dne 26. 10. 2005].

14. Celní orgány a stejně tak obecné soudy při své činnosti provedly extenzivní výklad celního zákona, v jehož důsledku došlo k nepředvídatelné kumulaci z hlediska množství dotčených případů i z hlediska doby, kdy došlo k sepsání záruční listiny, a právní závěr, ke kterému dospěl Nejvyšší správní soud v rozhodnutí, jímž věc vrátil zpět Městskému soudu v Praze a současně mu závazně stanovil následný postup, byl v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka tím byla zkrácena ve svém právu zaručeném v čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť byla přinucena zaplatit z ručení vyšší částku, než jakou mohla při vystavení záruky očekávat, a to i vzhledem k tehdejší praxi a tehdy platným právním předpisům.

15. Ústavní soud dále konstatuje, že Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím [s odvoláním na usnesení sp. zn. Pl. ÚS 54/2000 ze dne 23. 1. 2001 (U 2/21 SbNU 463)], zasáhl do stěžovatelčina práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny), neboť stěžovatelka byla nucena zaplatit z titulu ručení více, než mohla v době vystavení záruky s ohledem na znění tehdy platných právních předpisů a tehdejší praxi důvodně očekávat.

16. Snaha státu maximalizovat fiskální výnosy je legitimní a ústavním pořádkem aprobovaná, avšak pro takové jednání musí respektovat vymezený zákonný rámec. Veřejná moc nemůže využívat nejasnost právní úpravy, kterou sama vyvolala.

17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2006 č. j. 11 Ca 135/2006-77 zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

18. Co se týče návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení, Ústavní soud interpretuje § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v tom smyslu, že úhrada nákladů řízení dle daného zákonného ustanovení není automatická a lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [nález sp. zn. II. ÚS 53/97 ze dne 17. 2. 1999 (N 26/13 SbNU 195]. Jelikož v posuzované věci Ústavní soud takové důvody neshledal, předmětný návrh pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].