IV.ÚS 628/01 ze dne 18. 7. 2002
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
IV ÚS 628/01










Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti města D., zastoupeného Mgr. M.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2001, čj. 30 Ca 60/2001-28, rozhodnutí FŘ ze dne 28. 11. 2000, čj. 11230/140/2000, ze dne 28. 11. 2000, čj. 11232/140/2000, ze dne 28. 11 .2000, čj. 11233/140/2000, ze dne 28.11.2000, čj. 11234/140/2000, ze dne 28. 11. 2000, čj. 11235/140/2000, ze dne 28. 11. 2000, čj. 11236/140/2000, ze dne 28. 11. 2000, čj. 11237/140/2000, platebnímu výměru F.ú., č. 990000839, ze dne 4. 1. 2000, čj. 231/00/140960, č. 990000845, ze dne 4. 1. 2000, čj. 248/00/140960, č.990000846, ze dne 4. 1. 2000, čj. 249/00/140960, č. 990000840, ze dne 4. 1. 2000, čj. 234/00/140960, č. 990000837, ze dne 4. 1. 2000, čj. 227/00/140960, č. 990000847, ze dne 4. 1. 2000, čj. 251/00/140960, č. 990000843, ze dne 4. 1. 2000, čj. 245/00/140960, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení výše citovaných rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho základních práv zakotvených v čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listina"), čl. 1 Ústavy ČR, poněvadž mu nebyla stanovena daňová povinnost na základě zákona a nebyla mu poskytnuta ochrana před nezákonným zásahem orgánu veřejné moci.

Stěžovatel má za to, že Krajský soud v Plzni, stejně jako správní orgány nesprávně vyložily ustanovení zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, když shodně zaujaly stanovisko, že pro určení základu daně z převodu nemovitosti je rozhodující právní režim stavby vzniklý dnem nabytí nemovitosti a trvající do budoucna. Naproti tomu stěžovatel je toho názoru, že všechny skutkové okolnosti je nutné vztáhnout k osobě poplatníka, tedy převodce, a z toho důvodu měla být daň vyměřena takzvanou kombinovanou metodou. Dále stěžovatel namítá, že při stanovení základu daně nebyla předmětem dokazování skutečnost, zda ke dni nabytí nemovitosti tato nebyla pronajata, případně darována. Je přesvědčen, že Krajský soud v Plzni vyložil zákon ve prospěch státu a tento výklad pak v konečném důsledku znamená jeho diskriminaci, neboť byl zatížen vyšší daňovou povinností.

Z připojených spisů správců daně, vedených k stížností napadeným rozhodnutím a spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 60/2001, Ústavní soud zjistil, že F.ú. vyměřil stěžovateli daň z převodu nemovitostí nákladovou metodou podle ustanovení § 3 vyhlášky Ministerstva financí č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Proti rozhodnutím podal stěžovatel odvolání a požadoval snížení daně z převodu nemovitostí a stanovení základu daně podle předloženého znaleckého posudku, z ceny stanovené kombinací výnosové a nákladové metody, neboť na základě kupních smluv byl realizován prodej nájemního dvojdomu s dvanácti bytovými jednotkami, kde ke dni ocenění i ke dni převodu vlastnického práva bylo pronajato více jak 80% podlahových ploch. FŘ pak ve svých rozhodnutích zaujalo, pokud se týká stanovení základu daně z převodu nemovitosti, stanovisko shodné se správním orgánem prvního stupně.

Z připojeného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 60/2001, Ústavní soud zjistil, že soud žaloby na přezkum zákonnosti výše citovaných rozhodnutí rozsudkem ze dne 31. 7. 2001, čj. 30 Ca 60/2001-28, zamítl. V odůvodnění pak k námitkám stěžovatele, týkajícím se stanovení základu daně, konstatoval, že základ daně z převodu nemovitostí je upraven v § 10 písm. a) zákona ČNR č. 357/1992 Sb., tak, že základem daně z převodu nemovitostí je cena zjištěná podle zvláštního předpisu, platná v den nabytí nemovitosti. Tímto zvláštním předpisem je zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve spojení s prováděcí vyhláškou Ministerstva financí č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení tohoto zákona, kde je v § 21 odst. 1 upraveno oceňování staveb kombinací výnosového a nákladového způsobu mimo jiné za podmínky, že ke dni ocenění je pronajato nejméně 80% jejich podlahových ploch. Z toho důvodu řešil soud otázku, zda ke dni ocenění stavby byla tato podmínka splněna. Konstatoval, že podle ustanovení § 10 písm. a) zákona ČNR č 357/1992 Sb., je základem daně cena zjištěná podle zvláštního předpisu, platná v den nabytí nemovitosti, přičemž podle ustanovení § 132 odst. 2 občanského zákoníku, převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí, právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálními úřadu (§ 2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem). Tato konstrukce nabytí vlastnictví k nemovitosti znamená, že v dané věci v jediném okamžiku dochází k zániku nájemního vztahu dosavadních nájemců bytu, kteří současně tím nabývají vlastnictví k nemovitosti, představované alikvotním podílem na nemovitosti. Za této situace dospěl soud k závěru, že podmínka spočívající ve skutečnosti, že ke dni ocenění je pronajato nejméně 80% podlahových ploch stavby, nebyla splněna, proto v daném případě byla pro základ daně správně použita cena nemovitosti zjištěná s použitím nákladového způsobu ocenění, platná v den nabytí nemovitosti. Pokud se týká námitky stěžovatele, že při stanovení základu daně nebyla předmětem dokazování skutečnost, zda ke dni nabytí nemovitosti tato byla pronajata, případně darována, zaujal soud stanovisko, že v průběhu období, od uzavření kupních smluv s jednotlivými nájemci do vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, nedošlo ke změně nabyvatelů podílu na prodávaných nemovitostech, stěžovatel neuvedl skutečnosti, které by tento stav vyvracely, a soud proto nemá důvod pochybovat, že správce daně postupoval při vyměření daně v souladu se zákonem.

Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí napadená ústavní stížností z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předesílá, jako již učinil v řadě svých předchozích rozhodnutí, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřazeným ve vztahu k obecným soudům a je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů je záležitostí obecných soudů.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika s právním názorem krajského soudu, kdy stěžovatel nesouhlasí s výkladem aplikovaného ustanovení § 10 písm. a) zákona ČNR č. 357/1992 Sb., a opakuje námitky, kterými argumentoval již v předchozích řízeních, se kterými se však soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu i odpovídajícím způsobem vypořádal.

K namítanému porušení základního práva zakotveného v čl. 4 odst. 1 Listiny, spočívajícího ve skutečnosti, že stěžovateli byla stanovena povinnost, nikoliv na základě zákona a v jeho mezích a současně porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, podle kterého lze ukládat daně jen na základě zákona, považuje Ústavní soud za nutné konstatovat, že pokud je daň, způsob jejího vyměření, výpočtu a vybírání stanoven zákonem, jde o úpravu provedenou způsobem ústavním. Ústavnímu soudu pak nepřísluší posuzovat zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud není porušeno konkrétní ústavně zaručené právo, což se v daném případě nestalo, a z toho důvodu Ústavní soud neshledal námitku stěžovatele důvodnou. Nebylo ani shledáno porušení čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a čl. 1 Ústavy ČR, zaručující právo na spravedlivý proces, neboť stěžovatel se obrátil na obecný soud, který přezkoumal zákonnost napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a jeho rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona, neboť postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a učiněný právní závěr není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy ani skutkovými zjištěními. Sama skutečnost, že návrh stěžovatele byl zamítnut a své rozhodnutí soud opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nepředstavuje zásah do jeho ústavního práva.



Za této situace, kdy Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny a Ústavy ČR, nezbylo mu, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněný odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.



V Brně dne 18. července 2002



JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu