IV.ÚS 628/03 ze dne 14. 9. 2004
N 128/34 SbNU 301
Lhůta pro uplatnění nároku na finanční náhradu podle §13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické - ze dne 14. září 2004 sp. zn. IV. ÚS 628/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. S. a spol. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze 14. 10. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1980/2003, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 14. 5. 2003 sp. zn. 21 Co 126/2003 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové z 20. 12. 2002 sp. zn. 10 C 227/94 o zamítnutí žaloby právního předchůdce stěžovatelů, jíž se domáhal zaplacení finanční náhrady za nemovitosti a movité věci.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění



I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 12. 2003, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozsudků.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 10 C 227/94; z něj zjistil, že právní předchůdce stěžovatelů J. J. podal dne 22. 3. 1994 Obvodnímu soudu pro Prahu 1 žalobu proti České republice, Ministerstvu financí, o zaplacení finanční náhrady za nemovitosti, které nelze vydat, v žalobě specifikované (dále jen "předmětné nemovitosti"), a za propadlé movité věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Žalobu odůvodnil tím, že dne 22. 5. 1959 byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 4 To 132/59 odsouzen k trestu odnětí svobody na 2 a 1/2 roku a zároveň bylo vysloveno propadnutí veškerého jeho majetku, mimo jiné i předmětných nemovitostí. Nejvyšší soud rozhodl dne 31. 3. 1992 rozsudkem sp. zn. 5 Tz 108/91 tak, že výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z roku 1959 byl porušen zákon, a tento rozsudek zrušil. Uvedený rozsudek Nejvyššího soudu byl vyhlášen za přítomnosti původního žalobce dne 31. 3. 1992. Písemné vyhotovení rozsudku mu však bylo doručeno až dne 2. 3. 1993. Následně původní žalobce dne 6. 8. 1993 uplatnil nárok na finanční náhradu. Dne 7. 11. 1994 původní žalobce zemřel, jeho právními nástupci se staly jeho děti, dnes ústavní stěžovatelé.

Ministerstvo financí jako orgán příslušný odmítlo náhradu poskytnout, neboť nárok byl podle jeho názoru uplatněn opožděně, když žádost o poskytnutí finanční náhrady byla podána dne 6. 8. 1993, tedy po uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty stanovené § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., která uplynula dne 31. 3. 1993.



II.

Věc byla nejdříve usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 8. 1994 č. j. 30 C 46/94-7 potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1994 č. j. 30 Co 464/94-15 postoupena Okresnímu soudu v Hradci Králové jako místně příslušnému. Následně bylo v řízení postupně Okresním soudem v Hradci Králové a Krajským soudem v Hradci Králové vydáno několik rozhodnutí, v nichž byla lhůta pro podání žádosti o finanční náhradu posuzována střídavě jako promlčecí a jako propadná. Konečně dne 20. 12. 2002 Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 10 C 227/94-315 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že podle zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád(, ve znění platném v době, kdy Nejvyšší soud rozhodl dne 31. 3. 1992 pod sp. zn. 5 Tz 108/91 o zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, nebylo přípustné odvolání mimo jiné proti rozsudku Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona. Podle § 139 odst. 1 písm. a) trestního řádu v tehdy platném znění nabýval rozsudek právní moci vyhlášením. Doručení rozsudku nebylo tedy podmínkou nabytí právní moci. Rozsudek proto nabyl právní moci vyhlášením dne 31. 3. 1992. Jestliže byla žádost o vydání majetku podána k poštovní přepravě dne 4. 8. 1993 a doručena Ministerstvu financí dne 6. 8. 1993, byla podána po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Lhůta k podání žádosti o finanční náhradu je promlčecí, promlčení však bylo namítnuto Ministerstvem financí již 27. 8. 1998. Názor žalobců, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, okresní soud odmítl s odvoláním na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 21/02 (nepublikováno).

Na základě odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové dne 14. 5. 2003 rozsudkem č. j. 21 Co 126/2003-333 rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že okresní soud posoudil lhůtu v souladu s předcházejícím právním názorem odvolacího soudu; s odkazem na vývoj judikatury nově krajský soud hodnotil lhůtu jako prekluzivní; změnu názoru odvolací soud odůvodnil potřebou zachování jednotnosti rozhodování ve významné právní otázce.

Rozsudek napadli stěžovatelé dovoláním. V něm argumentovali tím, že došlo ke změně názoru soudu na charakter lhůty, čímž dle nich byla nastolena otázka zásadního právního významu. Dále namítali, že řízení nerespektovalo zásadu rychlosti a hospodárnosti. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 10. 2003 č. j. 28 Cdo 1980/2003-354 dovolání zamítl. Uvedl, že lhůta pro podání žádosti o finanční náhradu je lhůtou hmotněprávní a prekluzivní. Začátek běhu této lhůty je nepochybně den 31. 3. 1992, kdy byl vyhlášen zrušující trestní rozsudek Nejvyššího soudu. I když zákon výslovně nestanoví, že se jedná o prekluzivní lhůtu, lze k tomuto závěru dospět na základě jazykového a logického výkladu. Stanoví-li zákon č. 87/1991 Sb. v ustanovení § 13 odst. 3, že účastník právního vztahu může své právo uplatnit u určeného orgánu v určité lhůtě, lze z takového ustanovení dovodit, že po marném uplynutí takto stanovené lhůty již svá práva s úspěchem uplatnit nemůže. Proto i ustanovení citovaného § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění před nálezem Ústavního soudu č. 153/1998 Sb. [nález sp. zn. Pl. ÚS 24/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 11, nález č. 62], lze interpretovat tak, že požádala-li oprávněná osoba písemně příslušný ústřední orgán státní správy o finanční náhradu později než ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti restitučního zákona nebo ode dne, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci, resp. rozhodnutí, jímž byl v rámci soudní rehabilitace mimo jiné zrušen výrok o trestu propadnutí majetku, vyplývá ze zákona, že své právo uplatnila pozdě a že v důsledku této skutečnosti toto právo zaniklo. Lhůta stanovená k podání písemné žádosti o finanční náhradu u příslušného orgánu státní správy je tedy propadná (prekluzivní), byť není vyjádřena dovětkem "jinak právo zanikne", když skutečnost, že jde o dobu prekluzivní je slovně vyjádřena jinak [zde se Nejvyšší soud odvolal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 7/98 (Sbírka rozhodnutí, svazek 12, str. 496), podle kterého je v restituci zjevná tendence vymezit pro uplatňování restitučních nároků určitý časový rámec].



III.

Uvedený rozsudek Nejvyššího soudu i jemu předcházející rozsudky nalézacího a odvolacího soudu napadli stěžovatelé včas ústavní stížností. V ní namítali, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jejich základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (řízení trvalo téměř 10 let), dané čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a s tím související základní právo na soudní a jinou ochranu, dané čl. 36 Listiny, když v průběhu řízení byla lhůta k podání žádosti o finanční vyrovnání soudy posuzována střídavě jako promlčecí a jako prekluzivní. Odvolací soud nejprve zastával stanovisko, že lhůta je promlčecí, a později, s argumentací "s ohledem na vývoj judikatury" změnil právní názor a považoval lhůtu za prekluzivní.

Stěžovatelé dále namítali, že rehabilitační rozsudek Nejvyššího soudu byl jejich právnímu předchůdci doručen až po roce od jeho vyhlášení, což je podle nich zcela nepřiměřené. Přestože stěžovatelé neměli na protahování soudního řízení žádnou vinu, jdou tyto průtahy zjevně k jejich tíži, když jejich nárokům nebylo vyhověno. Soudy nepřihlédly k účelu restitučního zákona, kterým je zmírnění následků majetkových křivd v období let 1948 - 1989. Stěžovatelé tedy mají za to, že postup soudu je v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu. Navrhli proto, aby Ústavní soud v záhlaví uvedené rozsudky nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu zrušil.



IV.

Okresní soud v Hradci Králové ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 19. 1. 2004 uvedl, že délka řízení byla ovlivněna postupem Krajského soudu v Hradci Králové, který postupně vydal tři kasační rozhodnutí a okresní soud musel v souladu s § 226 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") plnit pokyny odvolacího soudu a řízení doplňovat. Protože se sporná otázka charakteru lhůt k podání žádosti o finanční náhrady již vyjasnila, žalobci požadované zrušení rozsudků soudů všech tří stupňů postrádá smysl, neboť by jím vznikly jen další průtahy v řízení.

Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 28. 7. 2004 odkázal na odůvodnění stěžovaného rozsudku, ústavní stížnost označil za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí.

Nejvyšší soud ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 19. 5. 2004 poukázal na to, že stěžovatelé v ústavní stížnosti reprodukují argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy. Jde tak o zřejmou snahu docílit přezkumu správnosti uplatněného tvrzení ještě v řízení před Ústavním soudem. Dále Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí; posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti ponechal Nejvyšší soud na Ústavním soudu.

Vedlejší účastník, Ministerstvo financí, se přes výzvu k ústavní stížnosti nevyjádřil.

V.

Ústavní soud, po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k požadavku kasace naříkaných rozhodnutí návrhem, jemuž vyhovět nelze.

Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]; nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána. Takové porušení však v napadených rozhodnutích nebylo zjištěno, naopak z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé se domáhají v plném rozsahu přezkoumání těchto rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů.

Jádro sporu spočívá v posouzení začátku běhu a charakteru lhůty k podání žádosti o finanční vyrovnání podle § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.

Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 10 C 227/94 bez jakýchkoli pochybností vyplývá, že Nejvyšší soud rozhodl dne 31. 3. 1992 rozsudkem sp. zn. 5 Tz 108/91 tak, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 1959 sp. zn. 4 To 132/59, kterým byl právní předchůdce stěžovatelů odsouzen mj. k propadnutí majetku, byl porušen zákon, a tento rozsudek stejně jako jemu předcházející rozsudek bývalého lidového soudu v Jaroměři ze dne 29. 4. 1959 sp. zn. T 43/59 zrušil; obviněného J. J. Nejvyšší soud současně obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil.

Uvedený rozsudek Nejvyššího soudu byl vyhlášen za přítomnosti původního žalobce.

Z pohledu jednoduchého práva nebylo a není pochyb o tom, že proti rozsudku Nejvyššího soudu zákon odvolání nepřipouštěl (a ani nepřipouští), takže tento rozsudek vešel v právní moc dne 31. 3. 1992. Od tohoto dne je třeba také počítat lhůtu uplatnění nároku na finanční náhradu. Skutečnost, že písemné vyhotovení rozsudku bylo právnímu předchůdci stěžovatelů doručeno až se značným časovým odstupem, na běh této lhůty neměla vliv. V tomto směru obecné soudy aplikovaly relevantní ustanovení trestního řádu i zákona č. 87/1991 Sb. zcela správně, z pohledu ústavního nelze jim ničeho vytknout a požadavek stěžovatelů, aby Ústavní soud zaujal právní názor opačný, odvíjející počátek jednoroční lhůty k uplatnění nároku na finanční náhradu až od doručení rozsudku Nejvyššího soudu, nelze akceptovat, neboť by se jeho přijetím Ústavní soud dopustil extrémní svévole při výkladu práva. Jakkoli Ústavní soud chápe zklamání stěžovatelů nad tím, že se jim, resp. již jejich právnímu předchůdci nedostalo žádné náhrady za nezákonnou perzekuci, nemůže svým rozhodnutím reparovat tu skutečnost, že nárok byl v této věci uplatněn opožděně.

Ohledně charakteru lhůty k uplatnění nároku na finanční náhradu podle § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. odpovídá dnes již ustálené judikatuře obecných soudů i soudu Ústavního, že jde o lhůtu prekluzivní.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2003 č. j. 28 Cdo 1980/2003-354, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2003 č. j. 21 Co 126/2003-333 a Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2002 č. j. 10 C 227/94-315 nebylo zasaženo do základních práv stěžovatelů daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, a proto ústavní stížnost žádající jejich zrušení podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítl.

Zamítavý výrok nálezu nemohl však být důvodem pro to, aby se Ústavní soud nezabýval posouzením spravedlivosti řízení, které podání ústavní stížnosti předcházelo.

Námitky stěžovatelů, že v řízení docházelo ke značným průtahům, jsou zcela oprávněné. V souzeném případě trvalo řízení téměř 10 let, což je třeba hodnotit - a to i v souvislosti s tím, že stěžovatelé svými postupy nikterak průběh řízení nekomplikovali - jako zásah do základního práva stěžovatelů na to, aby jejich věc byla projednána bez zbytečných průtahů resp. v přiměřené lhůtě [čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")]. Ústavní soud se otázkou průtahů v řízení před obecnými soudy zabýval již v řadě svých rozhodnutí (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 445/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 14, nález č. 73; sp. zn. II. ÚS 342/99, tamtéž, svazek 18, nález č. 50; sp. zn. II. ÚS 71/99, tamtéž, svazek 30, nález č. 83, a další) a dospěl k závěru, že průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Citovaným ustanovením přirozeně odporuje, jestliže v konkrétním případě u obecného soudu dochází k nedůvodným prodlevám. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že "je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině a Úmluvě, byly respektovány, a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době" (např. nález sp. zn. IV. ÚS 55/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 2, nález č. 42). Nutno uvést, že tento právní názor je konformní rovněž s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva při interpretaci a aplikaci Úmluvy.

Ústavní soud souhlasí s tím, že nárok stěžovatelů (jejich právního předchůdce) byl uplatněn opožděně a že pro jeho prekluzi nemohl být přiznán, a proto, jak již shora uvedeno, nemá prostor ke kasaci naříkaných rozhodnutí. To však nic nemění na zcela nepřijatelných postupech soudů rozhodujících v této věci.

Prvotně je kritiky hodno již to, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 108/91 vyhlášený dne 31. 3. 1992 byl v písemném vyhotovení doručen právnímu předchůdci stěžovatelů (resp. jeho právnímu zástupci) až 2.3.1993.

Zjevně nepochopitelný byl i postup soudů první a druhé instance ve vztahu k jejich úvahám stran promlčení či prekluze žalovaného práva. Prvý zamítavý rozsudek nalézacího soudu byl vyhlášen při čtvrtém jednání tohoto soudu dne 30. 9. 1998 (tedy více než 4 roky po podání žaloby) po obsáhlém dokazování zaměřeném mimo jiné též na znalecké zjišťování správné výše uplatněné finanční náhrady; přitom zřetelně jediným důvodem pro zamítavé rozhodnutí soudu bylo jeho přesvědčení o prekluzi nároku, což zajisté dovolovalo věc rozhodnout (v souladu s ustanovením § 114 odst. 1 o. s. ř. ve znění platném v době podání žaloby) při prvém jednání; soudem zvolený postup přivodil ve svých důsledcích nejen časovou prodlevu, ale i zbytečně vyvstalé náklady řízení. Následné kasační usnesení odvolacího soudu (ze dne 30. 6. 1999) opírající zrušující výrok a vrácení věci soudu prvního stupně o právní názor, že lhůta k uplatnění žalované náhrady je promlčecí, lze označit za rozhodnutí, jímž soud relativně jednoduchou právní věc zkomplikoval, a to mimo jiné např. i zcela chybnou úvahou (usnesení č. j. 25 Co 181/99-124), že je věcí třeba se dále zabývat vzhledem k tomu, že žalované ministerstvo námitku promlčení nevzneslo; přehlédnuto krajským soudem bylo, že opak byl skutečností - již v podání doručeném nalézacímu soudu 27. 8. 1998 byla námitka promlčení uplatněna. Není nezbytné opakovat průběh dalšího řízení před okresním a opakovaně i krajským soudem, v němž například soud prvního stupně v mezitímním rozsudku ze dne 2. 5. 2002 považoval vznesení námitky promlčení za rozporné s dobrými mravy, kdežto v rozhodnutí ze dne 20. 12. 2002 zaujal výslovně názor přesně opačný, a to ačkoliv věc rozhodovala stále táž soudkyně, přičemž v naznačeném směru nebyla nikterak vázána názorem odvolacího soudu, nebo například rozsah jednotlivých (celkem tří kasačních a jednoho potvrzujícího) rozhodnutí odvolacího soudu, a to včetně nepředvídatelných změn právního názoru, neboť za rozhodující považuje Ústavní soud zhodnocení provedeného procesu jako celku. Z tohoto pohledu jeví se řízení nespravedlivým, stojícím v rozporu s citovanými ustanoveními Listiny a Úmluvy; že bylo toto řízení nakonec završeno správnými a tedy nezrušitelnými rozhodnutími, nemůže na uvedeném závěru Ústavního soudu nic změnit.

Porušení těchto ústavně zaručených základních práv proto Ústavní soud výslovně prohlašuje. Při neexistenci důvodů pro kasaci stěžovaných rozhodnutí, dále vzhledem k tomu, že řízení před obecnými soudy bylo již ukončeno, a též i proto, že by vyslovením této konstatace v enunciátu nálezu vykročil Ústavní soud z rozsahu stížnostního žádání navrhovatelů, nemůže být toto porušení uvedeno Ústavním soudem v nálezovém výroku.

Ústavní soud však zdůrazňuje, že jeho závěr o porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces není pouhou akademickou konstatací. Byť se tímto závěrem postup obecných soudů nenapraví, může mít pro stěžovatele právní význam; není úkolem Ústavního soudu, aby předjímal, bude-li jej mít skutečně a v jakém směru (podobně viz nález sp. zn. IV. ÚS 385/03 ze dne 21. 4. 2004, Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 59; také na www.usoud.cz).

V této souvislosti připomíná Ústavní soud, že závazný není pouze výrok nálezu; naopak i na jeho odůvodnění (resp. ty jeho části, které obsahují "nosné" důvody) se vztahuje čl. 89 odst. 2 Ústavy [viz řadu rozhodnutí Ústavního soudu, nejnověji např. nálezy publikované pod č. 84/2003 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 2/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 41) a č. 98/2004 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 41/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 10)].

Právo na spravedlivý proces zaručené Listinou i Úmluvou musí být aplikováno bezvýjimečně, stojí nad zákony, a pakliže Ústavní soud zjistil, a to bez jakýchkoliv pochybností, že ve věci stěžovatelů bylo řízení v jeho celku nutno považovat za proces nespravedlivý a rozporný s články Listiny a Úmluvy dále citovanými, bylo by popřením úlohy Ústavního soudu toto zjištění zamlčet.

Co do petitu ústavní stížnosti musela být tato stížnost zamítnuta. Nelze jí však upřít opodstatněnost co do výtek namítajících neodůvodněné průtahy v řízení před obecnými soudy, a i když tyto výtky nejsou schopny založit důvod pro zrušení stěžovaných rozhodnutí, vyslovuje Ústavní soud, že Okresní soud v Hradci Králové a Krajský soud v Hradci Králové porušily v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 227/94 základní práva stěžovatelů ústavně zaručená čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.