IV.ÚS 642/03 ze dne 18. 8. 2004
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 18. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti V., s. s. r. o., zastoupené Mgr. Z. K., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10 2003, čj. 32 Odo 184/2003-111, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka (v řízení před obecnými soud v postavení žalované) napadá shora označené rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto její dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, čj. 12 Cmo 268/2001-83, s tvrzením o porušení svého práva na soudní ochranu ústavně zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka uvádí, že Krajský soud v Plzni rozhodl rozsudkem ze dne 4. 5. 2001, čj. 22 Cm 1280/98-59, že je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 65 046,40 Kč s příslušenstvím, jakož i vyčíslené náklady řízení. V odvolání stěžovatelka uplatnila nové skutečnosti, které mohly mít zásadní význam pro posouzení oprávněnosti žalobcem uplatněného nároky a označila důkazy k jejich prokázání. Vrchní soud v Praze se však s odkazem na ustanovení § 119a a § 205a o.s.ř. novými skutečnostmi a důkazními návrhy nezabýval a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil i přesto, že jednatelka společnosti nebyla z omluvitelných důvodů jednání přítomna. Podané dovolání, které stěžovatelka opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v důvodech o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným usnesení odmítl jako nepřípustné, s odůvodněním že šlo o obchodní věci, kde plnění ani v jednom případě nepřevyšovalo částku 50 000,- Kč (§ 237 odst. 2 o.s.ř.). Stěžovatelka má však za to, že z citovaného zákonného ustanovení nelze dovodit nepřípustnost dovolání rovněž tehdy, rozhoduje-li se o plnění v celku, aniž by bylo z výroku patrné, že se tato částka skládá z dílčích plnění, zejména však zdůrazňuje, že přípustnost dovolání opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř., tedy, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR však posuzoval přípustnost dovolání pouze z obecného hlediska, jednal dle názoru stěžovatelky v rozporu s procesním předpisem a dospěl k nesprávnému posouzení a rozhodnutí, které v konečném důsledku představuje porušení práva na soudní ochranu. Z tohoto důvodu stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud nálezem napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zrušil.

Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 4. 2. 2004, podepsaném předsedou senátu 32 Odo uvedl, že stěžovatelčin výklad ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. neodpovídá konstantní judikatuře, podle níž bylo v dané věci rozhodováno a na kterou napadené rozhodnutí odkazuje.

Z vyžádaného soudního spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 22 Cm 1280/98, Ústavní soud ověřil skutečnosti tvrzené stěžovatelkou. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR zjistil, že dovolací soud hodnotil spor jako obchodní věc (spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti o zaplacení přepravného), v níž dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla ve věci samé žalobci přisouzena vůči stěžovatelce částka 65 046,40 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud ČR s odkazem na svoje dřívější publikované rozhodnutí (ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, Soudní judikatura č. 9, ročník 2000) vyložil, že ačkoliv bylo o předmětné částce rozhodnuto jedním výrokem, je jednoznačné, že přisouzená částka se skládá z několika samostatných nároků s odlišným skutkovým základem (přepravné z pěti samostatných smluv o přepravě ve výši 10 000,- Kč; 35 526,40 Kč; 9 760,- Kč; 9 760,- Kč), a proto je přípustnost dovolání třeba zkoumat ve vztahu k těmto jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem. Protože peněžitá plnění ani v jednom případě nepřesáhla částku stanovenou v ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. 50 000,- Kč, jde o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud rovněž odůvodnil nepřípustnost dovolání do výroku o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V projednávané věci je tento postup upraven v hlavě třetí části čtvrté občanském soudním řádu, který stanoví pravidla pro řízení před dovolacím soudem při podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR zastává stanovisko, že jednotlivé nároky s odlišným skutkovým základem je i za situace, kdy o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem, nutno zkoumat co do jejich výše. Jestliže tato výše nepřesáhne zákonem stanovený limit, není dovolání přípustné. Ústavní soud akceptuje racionální jádro této argumentace a připomíná, že výklad norem upravujících podmínky přípustnosti dovolání je zcela věcí Nejvyššího soudu ČR. Zásah Ústavního soudu by byl dán jen ve výjimečných případech, např. tehdy, kdyby výklad zákona byl natolik extrémní, že by vybočil z mezí ústavnosti [srov. IV.ÚS 188/94 (I.ÚS 12/95), publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 39]. K takovému případu však ve stěžovatelčině věci nedošlo. Ústavní soud má tedy za to, že dovolací soud postupoval ve stěžovatelčině věci v souladu s příslušnými ustanovením občanského soudního řádu, které interpretoval způsobem, jež nevybočuje z mezí ústavnosti, a svůj postup rovněž řádně odůvodnil; prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem porušujícím základní práva stěžovatelky tedy není dán.

Výtku stěžovatelky, že dovolací soud posoudil věc pouze z hlediska ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., přestože stěžovatelka namítala i to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.), považoval Ústavní soud za irelevantní. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR je evidentní, že dovolací soud postupoval podle příslušných ustanovení hlavy třetí části čtvrté o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001, tj. po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., podle kterých je-li přípustnost dovolání v obchodních věcech omezena výší sporné částky, pak meritorní rozhodnutí o věcech jdoucích pod tento limit nelze dovoláním vůbec napadnout.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu zjevné neopodstatněnosti, mimo ústní jednání, odmítnout.



Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2004



JUDr. Miloslav Výborný, v.r.
předseda senátu