IV.ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti O.V. a J.V., zastoupených JUDr. K.R., proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 10. 2001, č.j. 7 C 441/2001-48, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2001 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 10. 2001, č.j. 7 C 441/2001-48, kterým byli k žalobě S., uznáni povinnými zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 1.383,40 Kč a náklady řízení, jakožto náklady vynaložené družstvem v souvislosti s převodem bytu do jejich vlastnictví. Stěžovatelé vyúčtování neuhradili, neboť jsou toho názoru, že usnesení shromáždění delegátů, které povinnost hradit náklady převodu stanovilo, je v rozporu se zák.č. 72/1994 Sb. a zák.č. 42/1992 Sb., jež stanoví, že družstvo převede bytové jednotky bezplatně.
Stěžovatelé tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces. V důsledku toho jsou nuceni plnit povinnosti uložené jim v rozporu se zákonem, což je porušením čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedli, že v obdobných věcech bylo podáno několik návrhů na zahájení řízení, směřujících proti jiným účastníkům - členům. Podle ust. § 112 odst. 1 o.s.ř. soud může spojit ke společnému řízení věci, jež byly u něj zahájeny a skutkově spolu souvisí. Okresní soud však tyto věci nespojil a tím jim znemožnil napadnout rozsudek odvoláním, neboť podle § 202 odst. 2 o.s.ř. se nelze odvolat proti rozsudku, kterým bylo přiznáno plnění nepřesahující 2.000,- Kč. Pokud by soud postupoval dle ust. § 112 o.s.ř., byla by celková částka mnohonásobně vyšší a stěžovatelé by měli možnost nesprávný rozsudek napadnout odvoláním. Okresní soud dle jejich přesvědčení nesprávně aplikoval procesní předpisy, způsobem jednostranně zaměřeným k tíži stěžovatelů a omezil tak jejich právo na spravedlivý proces. Samotný rozsudek je pak popřením čl. 2 odst. 3 Listiny, protože výše, způsob určení a výše částky je v rozporu se zákonem. Stěžovatelé jsou si vědomi toho, že jisté náklady družstvu vznikly, dle jejich názoru je však nezbytné jejich přehledné, jasné a přesné vyúčtování.
Okresní soud v Blansku, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že vedlejší účastník (žalobce), tj. S., vypracovalo podklady nezbytné k realizaci převodu bytů do vlastnictví, včetně návrhu na vklad vlastnického práva, a náklady na provedení těchto prací stěžovatelům vyúčtovalo. Za situace, kdy se převod nemusel týkat všech členů družstva, ale pouze některých, bylo třeba hradit poplatky za úkony ve výši určené shromážděním delegátů. Pokud jde o námitku týkající se nespojení věcí, z dikce § 112 odst. 1 o.s.ř., "může soud spojit" vyplývá, že v případě, kdy jsou u téhož soudu zahájeny věci, které spolu skutkově souvisí, je na soudu, zda tyto spojí ke společnému projednání a rozhodnutí. Soudce se navíc nemusí dozvědět, a také se v daném případě nedozvěděl, že jinému soudci byla, dle rozvrhu práce, přikázána věc, jež skutkově souvisí s projednávanou věcí.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Blansko, sp. zn. 7 C 441/2001, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
K tvrzení stěžovatelů, že usnesení shromáždění delegátů o povinnosti hradit náklady převodu je v rozporu se zák.č. 72/1994 Sb. a zák.č. 42/1992 Sb., Ústavní soud uvádí, že je to především obecný soud, jež posuzuje a v daném případě posoudil, legalitu takového rozhodnutí. Skutečnost, že se stěžovatelé s posouzením soudu neztotožnili, sama o sobě není dostatečným argumentem prokazujícím oprávněnost jejich tvrzení o zásahu do ústavních práv. Stejně tak se Ústavní soud neztotožnil s jejich tvrzením, že okresní soud nesprávně aplikoval procesní předpisy tím, že nespojil ke společnému řízení věci, jež byly u něj zahájeny a skutkově spolu souvisí. Jak je uvedeno již výše ve vyjádření okresního soudu, ust. § 112 o.s.ř. upravuje fakultativní spojení věcí a tudíž nelze z něj dovodit jakoukoliv povinnost soudu v tomto směru. Ústavní stížnost je takto pouze opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecným soudem a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelům nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak proces byl veden způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Skutečnost, že se výsledek řízení stěžovatelům nezamlouvá, však nezakládá neústavnost. Navíc předmětná částka je bagatelní, což zákonodárce uznal za důvod nepřípustnosti odvolání (§ 202 o.s.ř.). Taková procesní úprava nevzbuzuje z hlediska ústavnosti pochybnosti, neboť z žádného ustanovení Ústavy, Listiny ani z mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy, neplyne povinnost vícestupňového řízení (s výjimkou věcí trestních). Ústavní stížnost v takové bagatelní věci je pak, snad s výjimkou zcela extrémního rozhodnutí obecného soudu, v podstatě vyloučena.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2002

JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu