IV.ÚS 696/06 ze dne 14. 8. 2007
N 129/46 SbNU 211
K právu na náhradu škody způsobené porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 14. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 696/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2006 č. j. 18 Co 300/2006-33, jímž byla na základě odvolání žalované (České správy sociálního zabezpečení) zamítnuta stěžovatelova žaloba na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2006 č. j. 18 Co 300/2006-33 bylo porušeno právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Uvedený rozsudek se proto ruší.


Odůvodnění



I.

1. Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. března 2006 č. j. 6 C 375/2005-21 byla žalované (České správě sociálního zabezpečení, dále též "ČSSZ") uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 12 982,50 Kč (výrok I.) a dále povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení částku 6 675 Kč (výrok II.). O odvolání žalované rozhodl shora napadeným rozsudkem Městský soud v Praze, který rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 12 982,50 Kč zamítl a žádnému z účastníků řízení nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že dne 6. srpna 2003 požádal Českou správu sociálního zabezpečení na předepsaném tiskopise o přiznání důchodu. Vzhledem k tomu, že ČSSZ na uvedenou žádost nijak nereagovala, zaslal příslušný tiskopis ČSSZ znovu dne 16. prosince 2004. Následně podal dne 3. května 2005 stížnost na průtahy v řízení. Dne 31. května 2005 byl stěžovateli přiznán důchod s tím, že mu bude zaslán nedoplatek za období od 6. srpna 2000. Dne 3. června 2005 byl stěžovateli doručen dopis České správy sociálního zabezpečení, ve kterém byly přiznány průtahy v řízení v trvání 21 měsíců. Za uvedené průtahy se Česká správa sociálního zabezpečení omluvila, nenabídla však žádnou kompenzaci.

4. Stěžovatel se proto obrátil na soud se žalobou o odškodnění za nesprávný úřední postup podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Jeho žalobě soud prvního stupně vyhověl, odvolací soud však napadeným rozhodnutím žalobu zamítl. Učinil tak za situace, kdy za žalovanou odvolání nepodala, podle názoru stěžovatele, osoba k tomu oprávněná.

5. S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání.

6. Za účastníka řízení, Městský soud v Praze, se vyjádřila předsedkyně senátu 18 Co. Ta zrekapitulovala postup obecných soudů v řízení a dále k věci uvedla, že Městský soud v Praze na svých právních závěrech trvá s tím, že uvedené rozhodnutí je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu publikovanou pod RC 282/2006 (správně R 82/2006, in Soudní judikatura). Tento judikát sice neměl soud k dispozici při rozhodování v projednávané věci, podle předsedkyně senátu však upravuje obdobnou problematiku. Závěrem odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl, popřípadě odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Současně souhlasila s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání.

7. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníka stěžovateli k případnému vyjádření. Stěžovatel ve své replice uvedl, že Městský soud v Praze založil své rozhodnutí na skutečnosti, že stěžovateli nevznikla faktická majetková újma, a žaloba tak byla založena na hypotetické úvaze o možném rozmnožení majetku nebýt škodné události. Stěžovatel tak skutečně postupoval, činil tak na základě poučení pramenícího z pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. prosince 2003 č. j. 25 C 203/2003-9 ve věci F. V. proti stejné žalované. Tento rozsudek vycházel z judikatury Městského soudu v Praze a odkazoval na jeho rozhodnutí ze dne 19. března 2003 č. j. 54 Co 83/2003-39 a rovněž i na obdobná předchozí rozhodnutí Městského soudu v Praze.

8. Dále stěžovatel znovu odkázal na právní úpravu v zákoně č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a který nabyl účinnosti až po rozhodnutí soudu prvního stupně. Tato norma je projevem vůle zákonodárce řešit dotčenou problematiku. V souvislosti s tímto je i nález Ústavního soudu ze dne 11. října 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05 (N 185/43 SbNU 115) ve věci J. K., podle kterého je zadostiučinění jednou z forem odškodnění a občanovi příslušel nárok na náhradu za nemateriální újmu i před vydáním zákona č. 160/2006 Sb.

9. Závěrem pak stěžovatel upozornil na judikaturu Městského soudu v Praze, konkrétně na rozhodnutí ze dne 14. listopadu 2006 č. j. 21 Co 457/2006-71, rozhodnutí ze dne 29. listopadu 2006 č. j. 53 Co 454/2006-49, rozhodnutí ze dne 30. listopadu 2006 č. j. 53 Co 258/2006-103 a rozhodnutí ze dne 13. prosince 2006 č. j. 21 Co 503/2006-77.



II.

10. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95, U 22/6 SbNU 575).

11. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Jakkoliv Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit bez dalšího důkazy předložené v průběhu řízení, zastává názor, že odvolací soud v daném případě nepostupoval v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť nerespektoval jeden z principů spravedlivého řízení, a to princip "rovnosti zbraní". V daném případě Ústavní soud stěžovatelem namítané porušení čl. 36 Listiny shledal.



III.

12. Ústavní soud si k věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 6 C 375/2005. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. V projednávané věci bylo o stěžovatelem uplatněném nároku na přiznání důchodu rozhodnuto po 21 měsících od podání žádosti. Tuto skutečnost nezpochybnila žádná strana a jako rozhodnou ji posoudily i obecné soudy obou stupňů. Jediným důsledkem vydání rozhodnutí v nepřiměřeně dlouhé době a po několikanásobném překročení zákonem stanovených lhůt bylo přiznání průtahů v řízení Českou správou sociálního zabezpečení.

14. Soud prvního stupně na základě uvedených okolností dospěl k závěru, že nepřiměřenost doby projednání je pod sankcí, a stěžovateli přiznal požadovanou náhradu. Odvolací soud však dospěl k závěru, že v dané věci není možné náhradu škody přiznat. Tento svůj závěr odůvodnil tím, že předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu jinému je příčinná souvislost mezi jednáním škůdce a vznikem škody a především existence škody samotné. Za škodu pak Městský soud v Praze považuje i ušlý zisk, kdy škůdce má nahradit to, co by poškozený nabyl při běžném chodu věcí, kdyby nebylo škodné události. Podle závěrů soudu však stěžovatel netvrdil, že mu škoda vznikla, a svůj požadavek založil na hypotetické možnosti rozmnožení majetku, nebýt škodné události.

15. V odůvodnění konstatoval Městský soud v Praze nemožnost aplikace stěžovatelem citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 (N 136/42 SbNU 91), který se týkal přiznání náhrady škody podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy.

16. Judikatura Nejvyššího soudu, na kterou Městský soud v Praze odkázal, pak konstatuje, že na řízení správních orgánů není možné vztahovat úpravu danou občanským zákoníkem. V řízení správních orgánů je totiž uplatňován tzv. vrchnostenský princip, kdy není možné oběma stranám přiznat rovné postavení. Nelze tedy použít institut prodlení dlužníka jako v běžném civilním řízení.

IV.

17. Závěry Městského soudu v Praze byly založeny na předpokladu, že stěžovateli nevznikla postupem České správy sociálního zabezpečení žádná reálně vyčíslitelná škoda a jednalo se toliko o hypotetickou škodu. Odvolací soud rovněž konstatoval, že stěžovatel neuplatnil nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb.

18. Ustanovení o náhradě škody, která jsou obsažena v občanském zákoníku a která popsal i Městský soud v Praze, jsou založena na hypotetickém naplnění podmínek, které však nemohly nastat s ohledem na pochybení původce škody. Podle čl. 11 odst. 4 Listiny je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo úředním postupem. Podle judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 607/97 (in Právní rozhledy 1998, svazek 9, str. 472) je za nesprávný úřední postup třeba považovat i vydání rozhodnutí po uplynutí zákonem stanovených lhůt. Ušlý zisk jako jednu z variant škody definuje právní teorie i odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí jako podmíněnou hypotetickou újmu.

19. Z uvedeného vyplývá, že stát považuje za nezbytné nahradit škodu, která komukoliv vznikla nesprávným úředním postupem, jímž je i rozhodnutí po uplynutí zákonné lhůty. Každému, kdo je takovým postupem dotčen, právo na náhradu škody přiznává. Omezení vlastnického práva, tedy i nevyplacení nárokované a později přiznané platby, není proto možné bez náhrady. Tyto ústavní limity vedly zákonodárce k přijetí zákona č. 160/2006 Sb., kterým stát jednoznačně přiznal odpovědnost a nárok na náhradu škody i za nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v řízení. Zákonodárce tak v podstatě stvrdil správnost postupu soudu prvního stupně, jakož i jiných senátů Městského soudu v Praze v obdobných věcech, přičemž stěžovatel při zahájení řízení postupoval právě na základě poznatků z těchto opakovaných rozhodnutí obecných soudů.

20. Pokud tedy Městský soud v Praze v projednávané věci užil právní úpravu zákona č. 82/1998 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb. bez vztahu k ústavním principům zakotveným v Listině, pochybil. Při zohlednění výše uvedených ústavních principů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené rozhodnutí je nesprávné a nestandardní a došlo jím ke zkrácení stěžovatele v právu na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem a v právu na rovnost účastníků řízení podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

21. Otázkou odvolání podaného podle stěžovatele nepovolanou osobou se Městský soud v Praze zabýval a Ústavní soud v jeho závěrech neshledal pochybení, které by bylo způsobilé zkrátit stěžovatele v jím naříkaných právech.

22. V projednávané věci shledal čtvrtý senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení odvolacího soudu, a proto v souladu s ustanovením § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu jeho napadené rozhodnutí zrušil.