IV.ÚS 703/01 ze dne 29. 10. 2002
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
IV. ÚS 703/01







Ústavní soud rozhodl dne 29. října 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti města O., zastoupeného Mgr. P.T., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2001, čj. 30 Ca 51/2001-59, rozhodnutím FŘ ze dne 4. 1. 2001, čj. 9255/140/2000, ze dne 4. 1. 2001, čj. 9256/140/2000, ze dne 4. 1. 2001, čj. 9257/140/2000, ze dne 4. 1. 2001, čj. 9258/140/2000, ze dne 4. 1. 2001, čj. 9259/140/2000, ze dne 4. 1. 2001, čj. 9260/140/2000, ze dne 4. 1. 2001, čj. 9262/140/2000, platebním výměrům F.ú. ze dne 4. 7. 2000, čj. 24194/00/129971/2240, ze dne 4. 7. 2000, čj. 26166/00/129971/2240, ze dne 4. 7. 2000, čj. 25981/00/129971/2240, ze dne 4. 7. 2000, čj. 26060/00/129971/2240, ze dne 4. 7. 2000, čj. 26179/00/129971/2240, ze dne 4. 7. 2000, čj. 26282/00/129971/2240, ze dne 4. 7. 2000, čj. 26393/00/129971/2240, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení výše citovaných rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listina"), a čl. 1 Ústavy ČR, poněvadž mu nebyla stanovena daňová povinnost na základě zákona a nebyla mu poskytnuta ochrana před nezákonným zásahem orgánu veřejné moci. V ústavní stížnosti uvádí, že se na základě usnesení zastupitelstva města O. rozhodl prodat bytové domy z majetku města do vlastnictví, resp. spoluvlastnictví, stávajících nájemců bytů či nebytových prostor nacházejících se v tom kterém bytovém domě. Stanovená kupní cena navazovala na ocenění bytových domů znalcem, který byl povinen ocenit nemovitosti kombinací nákladové a výnosové metody podle vyhlášky MF č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, neboť v době přijetí rozhodnutí o prodeji bylo pronajato více jak 80 % podlahových ploch. Finanční orgány však cenu zjištěnou tímto způsobem neakceptovaly a tvrdily, že metoda ocenění nemovitostí byla chybná, že měla být provedena nákladovým způsobem, neboť nájemní vztah dosavadních nájemců bytů v obytném domě zanikl ke dni nabytí jejich vlastnického práva, když tito vstoupili do práv a povinností pronajímatele, původního vlastníka. Stěžovatel však nesouhlasí s právním výkladem příslušných ustanovení zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, [§ 10 písm. a)], jakož i souvisejících právních předpisů, včetně příslušných ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a v ústavní stížnosti předkládá vlastní výklad, a to z pohledu rovného postavení daňových poplatníků, resp. rovného postavení vlastníků shodných věcí či jejich nabyvatelů. Stěžovatel je přesvědčen, že postup a rozhodnutí finančních orgánů jsou v rozporu s hmotněprávními základy konstrukce daně z převodu nemovitostí a za nesprávný považuje i právní názor Krajského soudu v Plzni, že rozhodující byl právní režim stavby vzniklý dnem nabytí nemovitosti a trvající tak do budoucna, což je dle stěžovatele zcela mimo jeho majetkovou, vlastnickou a dispoziční sféru.

Ze spisů F.ú. a FŘ vedených k napadeným rozhodnutím Ústavní soud zjistil, že F.ú. vyměřil stěžovateli daň z převodu nemovitostí na základě ocenění nemovitostí nákladovou metodou podle ustanovení § 3 vyhlášky Ministerstva financí č. 279/1997 Sb. Proti těmto rozhodnutím se stěžovatel odvolal a požadoval snížení daně a stanovení základu daně podle předloženého znaleckého posudku, tedy z ceny stanovené kombinací výnosové a nákladové metody, neboť na základě kupních smluv byl realizován prodej nájemních domů s bytovými jednotkami, kde ke dni ocenění i ke dni převodu vlastnického práva bylo pronajato více jak 80% podlahových ploch. FŘ nevyhovělo odvolání stěžovatele a ve svých rozhodnutích zaujalo, pokud se týká stanovení základu daně z převodu nemovitosti, stanovisko shodné se správním orgánem prvního stupně. Z připojeného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 51/2001, Ústavní soud zjistil, že žaloby proti rozhodnutím FŘ krajský soud zamítl. K námitkám stěžovatele, týkajícím se stanovení základu daně, konstatoval, že základ daně z převodu nemovitostí je upraven v § 10 písm. a) zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí tak, že základem daně z převodu nemovitostí je cena zjištěná podle zvláštního předpisu, platná v den nabytí nemovitosti. Tímto zvláštním předpisem je zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve spojení s prováděcí vyhláškou Ministerstva financí č. 279/1997 Sb., kde ustanovení § 21 odst. 1 upravuje oceňování staveb kombinací výnosového a nákladového způsobu mimo jiné za podmínky, že ke dni ocenění je pronajato nejméně 80% jejich podlahových ploch. Při zkoumání, zda tato podmínka byla dána, se krajský soud opřel o ustanovení § 132 odst. 2 občanského zákoníku a ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a poté s ohledem na obsah kupních smluv uzavřel, že podmínka pronájmu nejméně 80 % podlahových ploch nebyla dána, neboť ke dni vkladu práva do katastru (tedy ke dni nabytí nemovitosti) došlo k zániku nájemních vztahů, čímž nebyl dán prostor pro ocenění nemovitostí způsobem, jak učinil stěžovatel, naopak pro základ daně byla správně použita cena nemovitosti zjištěná použitím nákladového způsobu ocenění, ze které vycházel správce daně. Pokud se týká námitky stěžovatele, že při stanovení základu daně nebyla předmětem dokazování skutečnost, zda ke dni nabytí nemovitosti tato byla pronajata, případně darována, zaujal soud stanovisko, že v průběhu období, od uzavření kupních smluv s jednotlivými nájemci do vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, nedošlo ke změně nabyvatelů podílu na prodávaných nemovitostech, že stěžovatel neuvedl skutečnosti, které by tento stav vyvracely, a soud proto neměl důvod pochybovat, že správce daně nepostupoval při vyměření daně v souladu se zákonem.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V dané věci je třeba nejprve připomenout meze, v nichž Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud dal ve své dřívější rozhodovací praxi již mnohokrát najevo, že není nadřízen soudům obecným a že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost jejich rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR (ÚS, sv. 3, č. 5, II.ÚS 45/94).

Jádro ústavní stížnosti ve své podstatě tvoří opakovaný nesouhlas stěžovatele s právními názory obecného soudu a tvrzení, zvláště vztahující se k vlastnímu výkladu daňových předpisů, která již uplatnil v předchozích řízeních. Do autonomie interpretace jednoduchého práva - jak uvedeno výše - ovšem Ústavní soud obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou samostatnou záležitostí obecných soudů (ÚS, sv. 6, č. 22, II. ÚS 81/95). Ústavní soud zastává ustálený názor, že skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor (resp. výklad zákona či jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (ÚS, sv. 3, č. 39, IV. ÚS 188/94).

Stěžovatel vytýká obecnému soudu, že zaujal nesprávný právní názor, pokud jde o metodu, které mělo být správcem daně použito při výpočtu ceny převáděných objektů, tj. zda metody kombinované či toliko nákladové. Ústavnímu soudu by příslušelo se zabývat takovou otázkou pouze tehdy, dospěl-li by k závěru, že soud své rozhodnutí, resp. svůj názor, řádně neodůvodnil nebo kdyby právní závěry soudu byly v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, což se v dané věci nestalo. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí, Krajský soud v Plzni odůvodnil, proč akceptuje postupy správce daně a nikoliv námitky stěžovatele jako žalobce, a tento způsob odůvodnění shledal Ústavní soud ústavně souladným, když nezjistil ani žádné jiné pochybení, které by zakládalo důvod k jeho zásahu.

Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, které tvoří součást komplexu práv na tzv. spravedlivý (řádný) proces (čl. 36 - čl. 38), k tomu je třeba ze širšího pohledu konstatovat, že stěžovateli bylo umožněno domáhat se stanoveným postupem svých práv a bylo mu umožněno nechat přezkoumat zákonnost rozhodnutí správních orgánů soudem. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. ÚS, sv. 2, č. 51, IV. ÚS 16/93). Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaných článků Listiny, jakož i z dalších ustanovení a také z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé právní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Vzhledem k výše uvedenému a s ohledem na to, že Ústavní soud v daném případě neshledal ničeho, co by nasvědčovalo porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, považoval za neopodstatněná i tvrzení o porušení čl. 4 a čl. 11 Listiny a čl. 1 Ústavy, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 29. října 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu