IV.ÚS 789/14 ze dne 6. 5. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. Petera Sochora a Zdeny Sochorové, zastoupených JUDr. Janem Kubečkem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 19, Náchod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014 č. j. 26 Cdo 2086/2013-191, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 3. 2014 domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 1. 2014 č. j. 26 Cdo 2086/2013-191 dovolání stěžovatelů odmítl. Dovolací soud v odůvodnění uvedl, že dovolání stěžovatelů (dále také "dovolatelé") "proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2013 č. j. 20 Co 690/2012-180 odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelé včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranili (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.). Dovolatelé (kteří evidentně přehlédli, že bylo-li napadené rozhodnutí vydáno po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., musí dovolání vyhovovat náležitostem kladeným na tento mimořádný opravný prostředek občanským soudním řádem, ve znění účinném od 1. ledna 2013) totiž přípustnost dovolání opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.".

Stěžovatelé v ústavní stížnosti podali stručnou rekapitulaci dosavadního průběhu řízení v souzené věci a poukázali na to, že je oba soudy (tj. Okresní soud v Náchodě i Nejvyšší soud) neupozornily na doplnění podaného dovolání. Stěžovatelé v tom spatřují porušení § 237 až 238a o. s. ř., přepjatý formalismus, a tedy porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy.

Ústavní soud, dříve než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

V souzené věci Ústavní soud považuje v prvé řadě za vhodné připomenout, že zákonem č. 404/2012 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2013 ke změně občanského soudního řádu v ustanoveních § 237 až § 239 upravujících přípustnost dovolání a v ustanovení § 241a o. s. ř., jež konkretizuje podmínky řádně podaného dovolání. Změna právní úpravy vnesla do řízení o dovolání jiné podmínky přípustnosti dovolání, než tomu bylo v době účinnosti občanského soudního řádu do 31. 12. 2012, čemuž se přizpůsobila i nová úprava jeho obsahových náležitostí. Stěžovatelé však v dovolání požadavky těchto náležitostí nerespektovali a přípustnost dovolání opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. Pro tyto vady proto nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat a dovolání bylo odmítnuto; Ústavní soud ostatně zdůrazňuje, že proti těmto závěrům Nejvyššího soudu stěžovatelé v ústavní stížnosti žádné námitky ani nevznášejí a spektakulárně argumentují tím, že pokud se dovolání soudu prvního stupně či dovolacímu soudu "nezdálo" perfektní, bylo na místě dovolatele vyzvat k doplnění dovolání podle § 241b a § 209 o. s. ř. Stěžovatelé zaměňují požadavek na právní kvalifikaci přípustnosti a důvodnosti podávaného dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), které posuzuje a o nichž meritorně (z hlediska přípustnosti dovolání) rozhoduje až dovolací soud.

Ústavní soud dále doplňuje, že zákonem č. 404/2012 Sb. bylo ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu změněno v tom smyslu, že mimořádný opravný prostředek, jímž je občanskoprávní dovolání, musí být vyčerpán vždy, resp. i tehdy, může-li být odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (přitom i nadále platí, že v takovém případě je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti též proti rozhodnutí odvolacího soudu).

Pokud tedy stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti nevyčerpali efektivně mimořádný opravný prostředek (dovolání), je ústavní stížnost podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná; jím zakotvený požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" však není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což předpokládá - v prvé řadě - aby dovolání bylo řádně podáno a argumentováno, což se v daném případě nestalo. Stěžovatelé tyto dispozice nevyužili a i když dovolání podali, učinili tak procesně neregulérně, v důsledku čehož nemohlo být meritorně projednáno; takovou situaci je pak logicky nevyhnutelné postavit naroveň té, kdy dovolání bylo podáno opožděně nebo nebylo podáno vůbec.

Stěžovatelé tedy nesplnili podmínku - řádně - vyčerpat všechny procesní prostředky, jež jim zákon k ochraně jejich práv nabízel. Pro úplnost je namístě zdůraznit, že dovolání stěžovatelů nebylo odmítnuto proto, že nevystihlo způsobilý dovolací důvod (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013).

Za tohoto stavu - a se zřetelem na skutečnost, že nebyly zjištěny podmínky pro postup podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2014

JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj