IV.ÚS 792/02 ze dne 1. 3. 2004
N 31/32 SbNU 281
Obnova trestního řízení - nenastoupení služby v ozbrojených silách
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 1. března 2004 sp. zn. IV. ÚS 792/02 ve věci ústavní stížnosti Ing. O. M. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2002 sp. zn. 12 To 314/2002, jímž bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Hradci Králové z 9. 7. 2002 sp. zn. Nt 1710/2001, kterým byla ve stěžovatelově trestní věci povolena obnova řízení, v němž byl stěžovatel bývalými vojenskými soudy uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách a odsouzen k trestu odnětí svobody.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění



I.

Stěžovatel Ing. O. M. podal dne 27. 12. 2002, ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2002 sp. zn. 12 To 314/2002.

Stěžovatel namítá, že postupem uvedeného soudu byla porušena jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na řádné projednání věci soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na obnovu řízení v případě vadného předešlého řízení podle čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Porušení shora specifikovaných základních ústavních práv spatřuje stěžovatel v tom, že Krajský soud v Hradci Králové citovaným usnesením zrušil usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 7. 2002 sp. zn. Nt 1710/2001, kterým byla podle § 278 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") v jeho trestní věci povolena obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 18. 7. 1989 sp. zn. 2 T 120/89 ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 23. 8. 1989 sp. zn. 1 To 225/89 a tato rozhodnutí byla podle § 284 odst. 1 trestního řádu zrušena. Citovanými rozhodnutími bývalých vojenských soudů byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona (dále též "tr. zák.") a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Napadeným usnesením pak krajský soud nově rozhodl tak, že se návrh na povolení obnovy řízení zamítá.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti namítá, že Krajský soud v Hradci Králové měl postupovat podle čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, podle kterého je dalším důvodem k obnově "podstatná vada v předešlém řízení". Pokud krajský soud toto pominul, porušil tím stěžovatelovo právo na obnovu řízení v případě vadného předešlého řízení, což je v rozporu se shora citovaným ustanovením. Jestliže se soud zabýval pouze formálními rysy ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř., nikoliv samou podstatou problému, a dál nepřihlížel ke smyslu zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na řádné projednání věci soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel cituje nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 285/97 (občan měl právo na odepření vojenské služby z náboženských důvodů i před rokem 1990), sp. zn. II. ÚS 187/2000 (zásady z nálezu sp. zn. II. ÚS 285/97 je třeba uplatnit i v případech, kdy je občan v jiné procesní situaci), sp. zn. I. ÚS 26/01 (občan má právo na obnovu řízení, jestliže na základě srovnatelného nálezu Ústavního soudu lze prokázat, že původní odsouzení bylo vadné, a to i v případě, kdy vadný odsuzující rozsudek byl vyhlášen dříve než nález Ústavního soudu ve srovnatelné věci). Dále uvádí, že uznává právní názor vyložený v nálezu (správně usnesení) Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 111/98 a závěr, že nový nebo odlišný právní názor není novou skutečností ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu, dle jeho názoru však v jeho případě problém nespočívá v novém výkladu práva, nýbrž v jeho chybném výkladu.

V doplňku ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. 4 Tz 76/2003 (rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona směřující proti rozhodnutím soudů obou stupňů, kterými byla povolena obnova řízení původně vedeného v roce 1951), ve kterém Nejvyšší soud konstatuje, že pokud by ve věci nebyla povolena obnova řízení, došlo by k porušení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003 sp. zn. 4 Tz 99/2003, kterým rovněž byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná proti rozhodnutí okresního soudu, jímž byla povolena obnova řízení v obdobné věci.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále cituje řadu rozhodnutí obecných soudů, kterými po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. I. ÚS 26/01 byla povolena obnova řízení, kdy stejně jako v jeho věci došlo k odsouzení za odepření vojenské služby z náboženských důvodů před rokem 1990, a to jak v případech, kdy povolení obnovy řízení předcházelo řízení podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, tak i v případech, kdy podle citovaného zákona postupováno nebylo.

V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil.



II.

Krajský soud v Hradci Králové, účastník řízení před Ústavním soudem, prostřednictvím předsedy senátu ve svém vyjádření uvedl, že plně odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové, vedlejší účastník řízení, uvedlo že se zcela ztotožňuje s odůvodněním napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, a rovněž vyslovilo souhlas s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání.

Stěžovatel pak svůj souhlas s rozhodnutím Ústavního soudu bez ústního jednání vyjádřil sdělením ze dne 19. 2. 2004.

III.

Stěžovatel ústavní stížnost odůvodňuje především nálezy Ústavního soudu, poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu a zdůrazňuje rozpornou praxi obecných soudů nižších stupňů při rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení v trestních věcech, ve kterých byli obvinění odsouzeni za odepření vojenské služby z náboženských důvodů.

K citovaným nálezům Ústavního soudu:

Nálezem ze dne ze dne 7. 10. 1998 sp. zn. II. ÚS 285/97 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 12, nález č. 117] Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích [odsouzení pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb.]. V odůvodnění je konstatováno, že na citovaný trestný čin se vztahuje ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., neboť Mezinárodní standardy lidských práv, na něž se zákon o soudní rehabilitaci ve svém § 1 odvolává, odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení připouštějí (čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 9 odst. 2 Úmluvy). V této věci se tedy jednalo o uplatnění práva na svobodu myšlení, svědomí i náboženství, o čin, který směřoval k uplatnění základního ústavního práva občana, který byl v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný.

Nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 187/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 21, nález č. 40) se týká ústavní stížnosti, v níž stěžovatel namítal nesprávnost soudních rozhodnutí, kterými byl zamítnut jeho návrh na přezkumné řízení podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který podal poté, kdy v rámci rehabilitačního řízení byl zrušen rozsudek bývalého vojenského soudu pouze ve výroku o trestu uloženého za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., výrok o vině zůstal nedotčen a od potrestání bylo upuštěno. Ústavní soud napadená usnesení Okresního soudu v Litoměřicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem z roku 2000 zrušil. V tomto nálezu Ústavní soud odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 285/97 a konstatuje, že i když je navrhovatel v této věci v jiné procesní situaci, neboť soudy o jeho návrhu na rehabilitaci jednaly a rozhodly, z hlediska ochrany základních lidských práv a svobod jsou oba případy srovnatelné, a kdyby soud v navrhovatelově věci nevycházel z názorů, které Ústavní soud vyslovil v citovaném nálezu, mohl by dospět ke krajně nespravedlivému závěru. Řešení navrhovatelova případu podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb. je možné i správné. Dále uvedl, že se neztotožňuje se zužujícím výkladem pojmu "trest" obsaženým v § 6 zákona č. 198/1993 Sb., neboť i samotný výrok o vině, aniž je vázán na trest podle trestního práva, představuje sám o sobě určitý více či méně citelný trest, i když ne ve smyslu ryze trestněprávním.

K nálezu sp. zn. II. ÚS 187/2000 je ovšem nutno doplnit, že pod sp. zn. Pl. ÚS st. - 14/01 přijalo plénum Ústavního soudu dne 26. 6. 2001 stanovisko (Sbírka rozhodnutí, svazek 23, str. 342 - 345), kterým byl odmítnut rozšiřující výklad toho, co lze považovat za výrok o trestu v souvislosti se soudní rehabilitací, vyplývající z citovaného nálezu, s tím, že jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., nelze aplikovat ustanovení § 6 zákona č. 198/1993 Sb. Citovaný nález druhého senátu proto nelze považovat za relevantní názor Ústavního soudu.

Nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. I. ÚS 26/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 23, nález č. 99) se netýká odsouzení pro nenastoupení vojenské služby před rokem 1990. V této věci bylo řešeno údajné porušení zásady "ne bis in idem", kdy stěžovatel byl opakovaně v roce 1992 a 1993 odsouzen pro trestný čin vyhýbání se výkonu civilní služby podle § 272d odst. 3 tr. zák. Stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení po druhém odsouzení pro uvedený trestný čin, kterýžto návrh byl soudy obou stupňů zamítnut. Proti rozhodnutí stížnostního krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. Ústavní soud dospěl k tomuto závěru, že obecné soudy měly respektovat nejen čl. 40 odst. 5 Listiny, nýbrž i čl. 4 odst. 1 a 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě a pokud se tak nestalo, došlo v řízení před obecnými soudy k nesprávné aplikaci nejen norem trestního práva, ale i přímému porušení uvedených ústavních principů (čl. 36 Listiny), jakož i mezinárodní smlouvy, kterou byly obecné soudy ze zákona [čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] povinny aplikovat a respektovat. Vyhověl proto návrhu stěžovatele a zrušil usnesení krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu zamítajícímu návrh na povolení obnovy řízení. Odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/01 je založeno výlučně na názoru, že rozhodnutími obecných soudů měla být porušena zásada "ne bis in idem". Pokud však jde o skutečnost, že došlo ke zrušení rozhodnutí zamítajících návrh na povolení obnovy řízení, neobsahuje tento nález žádný právní názor ani stanovisko ke zvolenému procesnímu postupu.

Kromě výše uvedených nálezů, kterými stěžovatel výslovně ve svém návrhu argumentuje, se projednávané problematiky dotýkají i další rozhodnutí Ústavního soudu:

V obecné rovině se jedná zejména o nález ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. I. ÚS 671/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 36), kterým Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ve prospěch stěžovatele proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně vydanému v roce 1991 v rehabilitačním řízení. Dále jde o nález ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 42, vyhlášený též pod č. 106/2003 Sb.), kterým Ústavní soud zrušil usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tz 47/2002, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ve prospěch obviněného proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně [odsouzení pro trestný čin podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb.].

Pokud jde o občanskoprávní řízení, pak judikatura Ústavního soudu (byť se jedná pouze o usnesení) k otázce, zda právní názor či jeho změna může být novou skutečností pro povolení obnovy řízení, je konstantní a jednoznačná. V usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 111/98 (Sbírka rozhodnutí, svazek 11, usn. č. 40), kterým byla odmítnuta ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení odůvodněný právním názorem vyplývajícím z následně vydaného nálezu Ústavního soudu, se výslovně uvádí, že "Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu sice závazná pro všechny orgány i osoby bez výjimky, neboť Ústavní soud je nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 a 87 Ústavy, ale právní názor či jeho změna nemůže být novou skutečností, která by měla nebo mohla být důvodem obnovy řízení podle § 228 občanského soudního řádu.". Rovněž ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 609/2000, v níž podstatou ústavní stížnosti byla námitka, že po pravomocném skončení věci byl v jiné věci vydán nález Ústavního soudu s novým právním názorem, což dle stěžovatelky mělo být důvodem obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, Ústavní soud v zamítavém (nepublikovaném) usnesení odkázal na usnesení sp. zn. II. ÚS 111/98 a znovu zdůraznil, že změna právního názoru obsažená v rozhodnutí Ústavního soudu nemůže být novou skutečností, která by byla důvodem obnovy řízení podle § 228 občanského soudního řádu.

Čtvrtý senát Ústavního soudu tedy na základě rekapitulace judikatury Ústavního soudu uzavírá, že žádné rozhodnutí tohoto soudu se přímo nezabývá posouzením zákonnosti procesního postupu podle § 277 a násl. trestního řádu, který by měl směřovat k obnově řízení ve věcech týkajících se odsouzení za odepření vojenské služby z náboženských důvodů, a nezaujímá stanovisko k zásadnímu problému řešenému v nyní posuzované věci, tj. zda změna právního názoru či nová interpretace zákonných ustanovení obsažená v rozhodnutí Ústavního soudu je skutečností ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu. Senát uvádí, že pečlivě zvažoval, zda výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 26/01 neobsahuje právní názor, kterým by byl při posuzování předložené věci vázán, a který by v případě svého odlišného názoru byl povinen předložit postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu plénu tohoto soudu k zaujetí stanoviska. Dospěl však k závěru, že citovaný nález žádný právní názor na podstatu řešeného problému neobsahuje. Faktem je pouze to, že bylo zrušeno rozhodnutí obecného soudu zamítající návrh na povolení obnovy trestního řízení, a to ve věci po skutkové i právní stránce zcela odlišné. Čtvrtý senát pouze v této souvislosti považuje za účelné podotknout, že nesdílí názor, že by trestný čin vyhýbání se výkonu civilní služby podle § 272d odst. 3 trestního zákona nebylo možné spáchat opakovaně, natož pak že by při jeho posuzování mělo mít nějakou relevanci náboženské přesvědčení či otázka svědomí.

Pokud jde o judikaturu obecných soudů týkající se uvedené problematiky konstatuje Ústavní soud (shodně s ústavní stížností), že je nejednotná. Rozporné je i rozhodování Nejvyššího soudu o stížnostech pro porušení zákona vztahujících se k řešené problematice. Jako příklad lze uvést rozsudek ze dne 3. 5. 2001 sp. zn. 3 Tz 82/2001 a usnesení ze dne 3. 7. 2001 7 Tz 140/2001. Senáty Nejvyššího soudu se v obou věcech v podstatě ztotožnily s argumentací stížností pro porušení zákona a dospěly k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení ve smyslu § 278 odst. 1 tr. ř. nebyly dány. Rozdílně však v těchto věcech rozhodly. V citovaném rozsudku bylo konstatováno, že Nejvyšší soud shledal stížnost pro porušení zákona důvodnou, avšak po zvážení otázky, zda bude nezbytné napadené rozhodnutí podle § 269 odst. 2 trestního řádu zrušit (formální podmínky ustanovení § 272 odst. 1 tr. ř. byly splněny), dospěl k závěru, že v dané trestní věci postačí tzv. akademický výrok. Naproti tomu citovaným usnesením byla stížnost pro porušení zákona zamítnuta s tím, že není důvodná, neboť nedošlo k porušení zákona charakteru a intenzity předpokládané ustanovením § 266 odst. 1 tr. ř.

Ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2/2002 je pod č. 13 uveřejněn rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 82/2001, kterým bylo rozhodnuto, že povolením obnovy řízení v trestní věci byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5 a 6, § 278 odst. 1 a § 284 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného. Nicméně i po uveřejnění tohoto rozhodnutí, ze kterého vyplývá, že dle názoru Nejvyššího soudu není nový výklad práva skutečností ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř., rozhoduje Nejvyšší soud odlišně. Jako příklad lze uvést usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003 sp. zn. 4 Tz 99/2003, na které poukazuje stěžovatel v ústavní stížnosti.

Ústavní soud tuto část uzavírá konstatováním, že judikatura obecných soudů vztahující se k postupu podle § 277 a násl. tr. ř. v trestních věcech týkajících se odsouzení za odepření vojenské služby z náboženských důvodů před rokem 1990 (a to jak v těch, ve kterých proběhlo řízení podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb., tak i v těch, kterým toto řízení nepředcházelo) je nejednotná. Ke sjednocení praxe obecných soudů nevedlo ani uveřejnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2001 sp. zn. 3 Tz 82/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.



IV.

Zásadní otázkou pro posouzení ústavní stížnosti stěžovatele tedy je, zda nová interpretace zákonných ustanovení vztahujících se k odepření nástupu vojenské služby s odkazem na svobodu náboženského vyznání, tedy změna výkladu trestněprávní normy, je "skutečností" soudu dříve neznámou ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř., a odůvodňuje tedy povolení obnovy řízení.

Obnova řízení je, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání, mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkovém zjištění. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda dojde k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí. Podle § 278 odst. 1 tr. ř. se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený trest by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu". Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze proto v řízení o povolení obnovy řízení novou skutečnost spatřovat ve vadě v právním posouzení věci dovozované z jiného (pozdějšího) výkladu právní normy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dovozuje splnění podmínek pro povolení obnovy řízení ze skutečnosti, kterou má být nová (dle formulace stěžovatele nikoliv "nová", nýbrž "chybná") interpretace zákonných ustanovení vztahujících se k právu na odepření vojenské služby z náboženských důvodů obsažená v nálezech Ústavního soudu. Jak bylo výše uvedeno, žádný z citovaných nálezů nevyslovil, že by návrh na obnovu řízení měl být procesním prostředkem k odstranění trestních rozhodnutí minulé doby, která z pohledu dnešního nazírání na základní práva a svobody těžko mohou obstát. Čtvrtý senát se v obecné rovině samozřejmě ztotožňuje s myšlenkami a názory vyjádřenými v citovaných nálezech, je však přesvědčen, že závěry v nich vyslovené neznamenají, že se lze automaticky a bez dalšího domáhat zrušení jakéhokoli dřívějšího rozhodnutí, které vykazuje z dnešního pohledu ústavněprávní deficity. Rozhodující je, zda v platném právním řádu je k dispozici využitelný procesní prostředek, který takový přezkum umožňuje (obdobně i nepublikované usnesení sp. zn. I. ÚS 456/02 ze dne 8. 7. 2003).

Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Nový výklad ustanovení hmotného práva trestního, byť by byl obsažen v nálezech Ústavního soudu, proto již z tohoto důvodu novou skutečností ve smyslu citovaného ustanovení nemůže být, jestliže v době vydání původního rozhodnutí neexistoval. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu. Taková skutečnost v trestním řízení, tedy i v řízení o obnově, se stává předmětem hodnocení právem, a nelze ji tedy s právem ztotožňovat. Za právo se přitom považují nejen platné právní normy , ale i závěry o tom, zda určitá skutečnost tvoří prvky znaků hypotézy právních norem, podle kterých se provádí hodnocení této skutečnosti. Z toho vyplývá, že odlišný (pozdější) výklad práva, podmíněný právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, není okolností odůvodňující povolení obnovy řízení. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 111/98, v ústavní stížnosti rovněž zmíněné.

Způsobilost skutečností, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, je třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc, a k případným změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení přihlížet. Jediná výjimka z této zásady je upravena v § 71 zákona č. 182/1993 Sb. Tímto ustanovením byla explicitně jako důvod pro obnovu řízení uvedena skutečnost spočívající ve zrušení právního předpisu nebo jeho části. Byl-li na základě takového předpisu, který byl nálezem Ústavního soudu zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud celý vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle trestního řádu. Ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají však nedotčena. Osoby, které již trest vykonaly, tedy mohou být v takovém případě pouze rehabilitovány, resp. odškodněny normativním právním aktem, resp. ve zvláštním řízení takovým aktem upraveným.

Nelze-li tedy za novou skutečnost v řízení o povolení obnovy považovat zrušení určitého ustanovení hmotného práva trestního, s výjimkou shora uvedenou, tím méně lze za takovou skutečnost považovat jiný výklad existujícího právního předpisu. V konkrétním případě byla navíc příslušná ustanovení trestního zákona podrobena ústavněprávnímu přezkumu. Ústavní soud však nálezem ze dne 3. 2. 1999 nevyhověl návrhu senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona č. 92/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 269 a 270 trestního zákona s tím, že existuje takový výklad těchto ustanovení, který respektuje ústavní principy (sp. zn. Pl. ÚS 19/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález č. 19, vyhlášen pod č. 38/1999 Sb.). Jednalo se tedy o interpretační nález, u kterého by ani postup podle § 71 zákona o Ústavním soudu nebyl možný.

K argumentaci stěžovatele, že došlo k porušení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, uvádí Ústavní soud následující:

Účelem citovaného ustanovení je zaručit každému jeho právo nebýt souzen nebo trestán pro tentýž trestný čin dvakrát. Odstavec 1 obsahuje zákaz opakování trestního řízení, které bylo uzavřeno konečným pravomocným rozhodnutím. Odstavec 2 pak stanoví, že ustanovení odstavce 1 není na překážku případnému "znovuotevření věci" (v oficiální anglické verzi Úmluvy "reopening of the case"), pokud právní řád příslušného státu takový postup umožňuje. Pokud je tedy v českém překladu Úmluvy užit pojem "obnova", nejde o obnovu řízení v právně-technickém smyslu, ale o jakékoli opravné řízení směřující ke zrušení či změně původního rozsudku. Ustanovení čl. 4 odst. 2 tedy není možno interpretovat tak, že rozšiřuje podmínky pro obnovu řízení upravené v příslušných ustanoveních konkrétního trestního řádu o další podmínku "nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení", nýbrž je třeba z tohoto ustanovení dovodit, že pokud je v téže věci konáno nové řízení v souladu s trestněprávní úpravou toho kterého státu, není takový postup v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud neztotožňuje se závěrem stěžovatele, že vadná rozhodnutí z minulých let lze napravovat cestou obnovy řízení podle § 278 odst. 1 tr. ř., a to na podkladě čl. 4 odst. 2 citovaného Protokolu č. 7 k Úmluvě. Postupem stížnostního soudu nedošlo k porušení stěžovatelova práva na obnovu řízení podle citovaného ustanovení, neboť toto ustanovení negarantuje právo na obnovu řízení, nýbrž právo nebýt opakovaně souzen a trestán pro tentýž trestný čin ("ne bis in idem"). Změnu interpretace zákonných ustanovení vyplývající z nálezu Ústavního soudu nelze považovat za skutečnost odůvodňující obnovu trestního řízení podle současně platného a účinného znění § 278 odst. 1 tr. ř.

Ústavní práva stěžovatele nebyla porušena ani tím, že soud v napadeném rozhodnutí nepřihlédl k zákonu č. 198/1993 Sb., jak dovozuje stěžovatel. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na stanovisko Pl. ÚS - st. 14/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 23, str. 342 - 345), ve kterém dospěl k jednoznačnému závěru, že jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze aplikovat ustanovení § 6 zákona č. 198/1993 Sb. Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona, na kterýžto trestný čin se vztahoval zákon o rehabilitaci [§ 4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb.]. Byl tedy oprávněn podat návrh na přezkumné řízení. Pokud tak ve lhůtě stanovené v § 6 zákona o soudní rehabilitaci neučinil, nemůže se následně dovolávat aplikace zákona o protiprávnosti komunistického režimu.

Ústavní soud proto uzavírá, že při řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení soudy obou stupňů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a nelze dospět k závěru, že by svým postupem porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a na řádné projednání věci soudem (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak dovozuje stěžovatel. Napadeným rozhodnutím stížnostního soudu nebylo porušeno ani právo garantované čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Na základě právního a ústavněprávního rozboru Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je nutno podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nedůvodnou zamítnout.