IV.ÚS 82/97 ze dne 28. 8. 1997
N 102/8 SbNU 409
K trvalému odmítnutí vojenské služby. K totožnosti skutku.
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní
stížnosti M. N. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka
Olomouc, sp. zn. 2 To 124/97, ze dne 3. 3. 1997, a proti rozsudku
Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Tzn 12/95, ze dne 21. 2. 1996,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočka Olomouc, sp. zn.
2 To 124/97, ze dne 3. 3. 1997 se z r u š u j e .

Ve zbytku se ústavní stížnost o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :

V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 7. 3. 1997
se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě,
pobočka Olomouc, sp. zn. 2 To 124/97, ze dne 3. března 1997. Tímto
rozsudkem, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, sp.
zn. 7 T 75/96, ze dne 20. 12. 1996, byl stěžovatel odsouzen
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Stěžovatel namítá, že napadený rozsudek zcela přehlíží právní
názor Ústavního soudu ČR, sp. zn. IV. ÚS 81/95, když i nadále
vychází z názoru, že každé nové nenastoupení vojenské služby je
novým trestním činem, i když byl pachatel v předchozím soudním
řízení odsouzen pro trvalý úmysl vojenskou službu nevykonat.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu spisu Okresního soudu
v Olomouci, sp. zn. 7 T 75/96, vyplývá, že stěžovatel byl dne 13.
5. 1992 odveden. Již u tohoto řízení uvedl, že vojenskou službu
nemíní vykonat, poněvadž mu v tom brání jeho svědomí a náboženské
přesvědčení, nepodal však v příslušné lhůtě prohlášení o odepření
vojenské služby podle zákona č. 18/1992 Sb. Dne 2. 6. 1993 byl
povolán k výkonu vojenské služby, kterou však nenastoupil. Za toto
jednání byl trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci, sp. zn.
31 T 56/94, ze dne 19. 1. 1994, uznán vinným trestným činem
nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1
trestního zákona, tedy pro úmysl trvale se vyhnout vojenské činné
službě. Byl mu uložen trest odnětí svobody na dvanáct měsíců,
s podmíněným odkladem na 24 měsíců. Dne 3. 6. 1994 mu byl vystaven
nový povolávací rozkaz na 7. 7. 1994 k VÚ J., což, jak uvádí
stěžovatel, je obec, která v ČR neexistuje. Navíc mu byl
povolávací rozkaz zaslán na nesprávnou adresu. Odmítl proto
nastoupit opětovně. Za toto jednání byl rozsudkem Okresního soudu
v Olomouci, sp. zn. 32 T 179/94, ze dne 18.10. 1994, uznán vinným
trestným činem nenastoupení vojenské služby podle § 269 odst. 1
trestního zákona. Tento rozsudek byl následně potvrzen usnesením
Krajského soudu v Ostravě, pobočka Přerov, sp. zn. 1 To 41/94, ze
dne 29. 11. 1994. Dne 20. 3. 1995 pak stěžovatel nastoupil výkon
trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Ústavní stížnost
podaná proti výše uvedeným rozsudkům byla odmítnuta pro opožděné
podání (IV. ÚS 55/95).

Dne 4. 10. 1995 podal ministr spravedlnosti, s odvoláním na
nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 81/95, v obdobné věci J. Ř.,
ve prospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona. Dne 21. 2.
1996 pak Nejvyšší soud ČR o této stížnosti rozhodl tak, že
napadené rozsudky a všechna další rozhodnutí na ně obsahově
navazující zrušil a věc přikázal zpět Okresnímu soudu v Olomouci.
Jak však stěžovatel upozorňuje a jak i vyplývá z odůvodnění
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, došlo ke zrušení předchozích
rozsudků z jiných důvodů, než kterých se dovolávala stížnost
ministra spravedlnosti. V novém řízení pak byl stěžovatel
rozsudky, které napadá touto ústavní stížností, odsouzen
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku.Dále
ze soudního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel byl Okresní odvodní
komisí v Opavě dne 17. 3. 1995 uznán trvale neschopným výkonu
vojenské základní služby.

Stěžovatel trvá na názoru, že byl odsouzen opakovaně za
stejný trestný čin a že všechny obecné soudy, které se věcí
zabývaly, včetně Nejvyššího soudu ČR, ignorovaly stanovisko, které
v obdobné věci vyslovil Ústavní soud. Stěžovatel má za to, že byl
porušen čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"), neboť byl již jednou potrestán za to, že trvale odmítl
vykonávat vojenskou službu. Opakované soudní stíhání z důvodu
svědomí považuje za rozporné též s čl. 4. odst. 4 Listiny a s čl.
7 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod.

Dne 5. 8. 1997 stěžovatel svoji stížnost rozšířil a navrhl,
aby Ústavní soud zrušil též rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn.
2 Tzn 12/95, ze dne 21. 2. 1996, neboť část odůvodnění tohoto
rozsudku je vlastně ideovým základem rozsudků napadených ústavní
stížností a je tedy závazná pro nižší soudy. Při jednání dne 28.
8. 1997 pak právní zástupce stěžovatele podání doplnil, že
především považuje za nutné vyslovit zásadní nesouhlas s tou částí
rozsudku Nejvyššího soudu ČR, která porovnává čin stěžovatele
s pokusem trestného činu vraždy. Takové srovnání považuje za
naprosto nevhodné a zavádějící, neboť srovnává pokus trestného
činu a jeho dokonání, navíc v rovině, která nemůže obstát.

Ve vyjádření, které jako účastník řízení podal Krajský soud
v Ostravě-pobočka v Olomouci, zastoupený předsedou senátu JUDr. S.
P., jsou především vyvraceny námitky stěžovatele pokud jde
o okolnosti doručení povolávacího rozkazu. Podle názoru soudu
stěžovatel převzal povolávací rozkaz do vlastních rukou a tím, že
se dostavil k Okresní vojenské správě v Opavě, kde znovu opakoval
své rozhodnutí nenastoupit vojenskou službu, dal najevo, že plně
pochopil povinnosti, které mu z tohoto rozkazu vyplývají. Pokud
jde o právní posouzení věci odkazuje účastník řízení na odůvodnění
svého rozhodnutí, které je souladné s názorem Nejvyššího soudu ČR,
aniž by se zabýval odlišným právním názorem Ústavního soudu.
Podstatnou část vyjádření pak tvoří argumentace blíže odůvodňující
závěr, že stěžovatel nepodal odvolání proti prvostupňovému
rozsudku včas a že tedy odvolací soud postupoval správně
a v souladu se zákonem, když jeho odvolání jako opožděné zamítl.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, se
svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti
vzdalo, aniž by se k věci vyjádřilo.

Ústavní soud se nejprve musel vypořádat s tím, zda jsou
splněny formální náležitosti pro podání ústavní stížnosti. Jak
totiž vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, bylo
odvolání stěžovatele odmítnuto pro pozdní podání a je tedy
otázkou, zda stěžovatel vyčerpal všechny prostředky k ochraně
svých práv, tak jak mu to ukládá ustanovení § 75 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Aniž by se Ústavní soud zabýval
tvrzením stěžovatele, že i v tomto směru odvolací soud pochybil
a že odvolání bylo podáno včas, dospěl Ústavní soud k závěru, že
neodmítne přijetí ústavní stížnosti, neboť stížnost svým významem
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a splňuje podmínky stanovené
§ 75 odst. 2 cit. zákona o Ústavním soudu.

Na druhé straně však Ústavní soud byl nucen odmítnout návrh
na zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, a to z důvodu
uplynutí lhůty stanovené v § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu,
jakož i z toho důvodu, že nelze ústavní stížností napadat toliko
odůvodnění rozhodnutí.



Po zhodnocení výše popsaného skutkového stavu neshledal
Ústavní soud žádné důvody k tomu, aby zásadně měnil svůj právní
názor vyslovený v nálezu sp. zn.IV. ÚS 81/95, ze dne 18. 9. 1995.
Ústavní soud je proto nucen znovu opakovat, že jestliže trestní
zákon v ustanovení § 269 odst. 1 stanoví podstatně přísnější trest
pro toho, kdo nenastoupí vojenskou službu s úmyslem vyhnout se jí
trvale, je nepřijatelné vykládat toto ustanovení tak, že trvale je
vlastně dočasně či krátkodobě. Při takovém výkladu by četnost
trestných činů byla určována vlastně počtem povolání ke službě,
které orgán vojenské správy vydá či nevydá. Je nepochybné, že i po
odsuzujícím rozsudku za první takový čin je možné doručit
povolávací rozkaz nový, jeho neuposlechnutí však nelze hodnotit
jako nový trestný čin, byl-li v předchozím soudním řízení zjištěn
úmysl nenastoupit službu trvale. Posledně zmíněný názor ostatně
neodmítá ani Nejvyšší soud ČR, když na str. 16 odůvodnění svého
rozsudku z 21. 2. 1996 uvádí, že za situace, kdy byl v předchozím
řízení uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem
a k dalšímu nenastoupení služby došlo ve zkušební době tohoto
podmíněného odsouzení, představuje opětovné úmyslné nenastoupení
služby skutečnost, která odůvodňuje nařízení výkonu trestu odnětí
svobody, a to bez ohledu na skutečnost, zda v opětovném
nenastoupení služby lze spatřovat nový trestný čin či nikoli.

S ohledem na situaci, kdy obecné soudy vědomě odmítají
respektovat v obecné rovině právní názor Ústavního soudu, musel se
tento soud znovu zevrubně zabývat otázkou, zda aplikovaný právní
předpis, tedy ustanovení § 269 trestního zákona, obstojí
z hlediska ústavnosti a zda tedy postačí, aby Ústavní soud jen
opakovaně deklaroval svůj názor na jeho ústavněprávní
interpretaci. Je totiž nepochybné, že úmyslem zákonodárce na
začátku let šedesátých bylo opakovaně kriminalizovat a opakovaně
věznit každého, kdo trvale odmítal vojenskou službu. Tyto předpisy
navíc byly vydány za situace, kdy jakákoli alternativní služba
nebyla připuštěna. Ústavní soud si je plně vědom toho, že současný
stav v posuzování tzv. odmítačů vojenské služby není určován jen
úpravou trestněprávní, ale i platným zněním branného zákona, který
výslovně neumožňuje zprostit vojenské povinnosti osobu, která byla
pravomocně odsouzena za trvalé odpírání vojenské služby, resp.
vykonala trest. Stejně tak si je Ústavní soud plně vědom i toho,
že jeho interpretace se odlišuje od zažitého a po desetiletí
neměnného nazírání vojenských (dnes obecných) soudů na
problematiku totožnosti skutku u těchto trestných činů. To však
nic nemění na pevném přesvědčení Ústavního soudu, že postupy
obvyklé v dobách, kdy jen samotné dovolání se základních lidských
práv a svobod mohlo být samo o sobě důvodem perzekuce, nemohou být
dogmaticky a naprosto necitlivě ke změněným společenským poměrům
uplatňovány i nadále. Již v rozhodnutí, od jehož vydání uplynuly
takřka dva roky, vyslovil Ústavní soud zcela zřetelně naději, že
tehdejší jeho rozhodnutí bude pro obecné soudy vodítkem při
budoucím rozhodování o výměře trestu u těch jednotlivců, kteří
trvale odmítají výkon vojenské, resp. civilní služby. Dále Ústavní
soud dovodil, že platná právní úprava poskytuje soudům dostatečný
prostor k tomu, aby postih byl takové intenzity, aby nedošlo
k nepochybně nežádoucímu zvýhodnění těch, kdo právo porušují,
oproti těm, kdo svoje povinnosti řádně splní. Po zvážení všech
uvedených skutečností však senát nedospěl k závěru, že by
aplikované ustanovení trestního zákona, jakkoli zřejmě vyžaduje,
stejně jako některá další, změny a úpravy, bylo ve své podstatě
neústavním a zakládalo by tedy povinnost senátu řízení přerušit
a věc předložit k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle
ustanovení § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud pro rozpor
napadeného soudního rozhodnutí s ustanoveními čl. 40 odst. 5
Listiny, jakož i čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod, rozhodl tak, jak je ve výroku
uvedeno.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. srpna 1997