IV.ÚS 820/14 ze dne 12. 8. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, advokátem se sídlem Na Výsluní 1234, Neratovice, směřující proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 T 20/2012, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 4 To 220/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 38/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavnímu soudu byla dne 4. 3. 2014 doručena ústavní stížnost sepsaná stěžovatelem. Na základě výzvy k odstranění vad byla dne 16. 4. 2014 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost sepsaná advokátem, která již splňovala veškeré požadované náležitosti. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 T 20/2012, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 4 To 220/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 38/2014.

Rozhodnutím Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 T 20/2012, byl stěžovatel odsouzen za přečin podvodu podle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a sbíhající se přečin podvodu dle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 2. 2012, č.j. 1 T 99/2011-395, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 10 To 267/2012, který nabyl právní moci dne 26. 6. 2012, podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku za použití ustanovení § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 2. 2012, č.j. 1 T 99/2011- 395, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 4 To 220/2013, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a usnesením Nejvyššího soudu v Brně ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 38/2014, bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.

II.
Stěžovatel byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců s tím, že byl současně v souladu s § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 2. 2012, č.j. 1 T 99/2011-395, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující. Soudem prvého stupně bylo tedy rovněž zrušeno usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. 1. 2013, kterým byl v návaznosti na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 stěžovateli prominut zbytek trestu odnětí svobody, uložený Okresním soudem v Nymburce rozsudkem ze dne 23. 2. 2012 (sp. zn. 1 T 99/2011). Tímto usnesením byl stěžovateli trest prominut s podmínkou, že se stěžovatel nedopustí v době 5 let trestného činu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že tuto uloženou podmínku žádným způsobem neporušil, přesto bylo Okresním soudem Brno - venkov toto usnesení Okresního soudu v Nymburce zrušeno, čímž došlo nejen k "obnovení" uloženého trestu,
ale v návaznosti na ústavní stížností napadaná rozhodnutí i k podstatnému navýšení dříve prominutého trestu.

Stěžovatel se domnívá, že usnesení Okresního soudu v Nymburce vydané v návaznosti na amnestii prezidenta republiky nelze způsobem, jakým to provedl Okresní soud Brno - venkov, resp. Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud, zrušit, neboť nedošlo k porušení podmínky tímto usnesením předepsané. Stěžovatel je toho názoru, že jelikož v době po vydání usnesení nespáchal žádný trestný čin, zbytek trestu uloženého Okresním soudem v Nymburce by tedy i nadále měl být považován za prominutý.

Stěžovatel má z těchto důvodů za to, že nebylo namístě ukládat mu souhrnný trest odnětí svobody dle ustanovení § 43 odst. 2 trestního zákoníku, neboť vzhledem k premise sledované amnestií se na něj mělo v době po amnestii hledět jako na netrestaného a v důsledku toho tedy Okresní soud Brno - venkov neměl výrok o trestu uloženém stěžovateli Okresním soudem v Nymburce (včetně navazujících rozhodnutí, tedy včetně rozhodnutí o amnestii prezidenta republiky) zrušit.

Stěžovatel je toho názoru, že ve shora uvedeném trestním řízení vedeném proti němu byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny, dále čl. 14 odst. 1 a 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

III.
Soud uloží souhrnný trest, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu (§ 43 odst. 2 trestního zákoníku). Ustanovení o souhrnném trestu se neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 43 odst. 2 trestního zákoníku). Soud zahladí odsouzení, vedl-li odsouzený po výkonu nebo prominutí trestu anebo po promlčení jeho výkonu řádný život nepřetržitě po dobu nejméně pěti let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody převyšujícímu jeden rok [§ 105 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku]. Bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen (§ 106 trestního zákoníku).

Ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu je možno uvést, že Okresní soud Brno-venkov v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že stěžovatel měl dva záznamy v rejstříku trestů, ke kterým bylo možné přihlížet, a proto soud trestní minulost stěžovatele vyhodnotil jako přitěžující okolnost. Žádnou polehčující okolnost soud neshledal. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu Brno-venkov vyplývá, že v úvahu přicházelo uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 2. 2012, č.j. 1 T 99/2011-395, když soud s ohledem na časový odstup posledního útoku v trestní věci 1 T 99/2011 ze dne 6. 4. 2011 a prvního útoku v projednávané věci ze dne 6. 10. 2010, tedy s ohledem na časový odstup 6 měsíců vyloučil případné pokračování v trestné činnosti. Soud tedy ukládal souhrnný trest ve vztahu k uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 16 měsíců, přičemž obžalovaný byl ohrožen trestní sazbou až na 2 léta. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud považoval za odpovídající trest navýšený o 8 měsíců na celkových 24 měsíců. S ohledem na ukládání souhrnného trestu soud také rozhodl o zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 2. 2012, č.j. 1 T 99/2011-395.

Námitkami stěžovatele, které uplatnil v ústavní stížnosti, se zabýval již odvolací soud, který však pochybení soudu prvního stupně neshledal ani ve výroku o uloženém trestu. Soud prvního stupně dle názoru odvolacího soudu nepochybil, pokud shledal podmínky pro uložení souhrnného trestu i za sbíhající se stejnou trestnou činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen Okresním soudem v Nymburce ze dne 23. 2. 2012, č.j. 1 T 99/2011-395. V rámci odůvodnění svého usnesení pak odvolací soud v souvislosti s námitkami stěžovatele doplnil, že spolu s výrokem o uložení souhrnného trestu se ruší nejen dřívější výrok o uloženém trestu z předchozího rozsudku, ale také další výrok obsahově navazující, přičemž jedním z obsahově navazujících rozhodnutí bylo v případě rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce také rozhodnutí o použití amnestie.

Nejvyšší soud se v tomto ohledu ztotožnil s názorem soudů prvního i druhého stupně. V rámci odůvodnění usnesení pak poukázal na to, že z ustanovení § 368 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, je zřejmé, že rozhodnutím o amnestii soud pouze vyslovuje, zda a do jaké míry je osoba, jíž byl pravomocně uložen trest, účastna amnestie. Výrok o vině ani o trestu se takovým soudním rozhodnutím neruší.

Nejvyšší soud dále v rámci svého odůvodnění poukázal také na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 24. 5. 1990, sp. zn. Tpjf 35/1990, podle kterého platí, že ukládá-li soud pachateli souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody a zruší-li výrok o předchozím nepodmíněném trestu odnětí svobody, zruší zároveň všechna rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, která pozbyla v důsledku zrušení uvedeného výroku o trestu podklad, a tedy i rozhodnutí o použití amnestie podle § 368 trestního řádu, na jejímž základě byl zcela nebo zčásti prominut předchozí nepodmíněný trest odnětí svobody. Původně prominutý trest odnětí svobody nebo jeho část nelze po uložení souhrnného trestu započítat.

Nejvyšší soud také doplnil, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu v případě, že amnestií prezidenta republiky je prominut původně uložený trest odnětí svobody nebo jeho zbytek, který je v souvislosti s ukládáním souhrnného trestu zrušen, je jeho započítání do souhrnného trestu možné jen v případě, že v rozhodnutí o amnestii je stanoveno, že prominutí uloženého trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku má ty účinky, jako by byl vykonán. Amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 takové ustanovení neobsahuje, a proto nepřichází v úvahu započítání trestu odnětí svobody prominutého amnestií prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 do trestu nově uloženého (srov. rozh. č. 33/1982 Sb. rozh. tr.).

IV.
Z textu usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 1 T 99/2011, vyplývá, že stěžovateli byl zbytek trestu podmíněně prominut dle čl. III odst. 1 amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 ve spojení s § 105 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, a to s podmínkou, že se odsouzený nedopustí v době pěti let trestného činu. Z toho pak vyplývá, že odsouzení stěžovatele v době rozhodování Okresního soudu Brno-venkov nemohlo být zahlazeno. Pokud by tomu tak bylo, hledělo by se na pachatele, jako by nebyl odsouzen a ustanovení o souhrnném trestu by se neužilo (§ 43 odst. 2 trestního zákoníku). V případě stěžovatele však taková situace nenastala a Okresní soud Brno-venkov tak správně rozhodl na základě právní úpravy o souhrnném trestu.

Ústavní soud v kontextu námitek uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti konstatuje, že se s výše uvedenou interpretací příslušných ustanovení trestního zákoníku a související judikatury provedenou obecnými soudy ztotožňuje a nezbývá mu, než na rozhodnutí obecných soudů a znění jejich odůvodnění odkázat.

Po prostudování napadených usnesení tak Ústavní soud musí uzavřít, že obecné soudy se vypořádaly se všemi okolnostmi podstatnými pro posouzení věci, příslušné právní normy interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí patřičně podrobně, srozumitelně a logicky odůvodnily. Ústavní soud tedy uzavírá, že postupem obecných soudů a napadenými rozhodnutími nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení základních práv.

V.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014

Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu