IV.ÚS 910/14 ze dne 23. 9. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti H. H., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Nové Sedlo, právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Kříženecký & partneři s.r.o., České Budějovice, Na Sadech 21, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2012, č.j. 31 T 2/2011-3431, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. července 2013, č.j. 1 To 34/2013-3560, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013, č.j. 6 Tdo 1266/2013-60, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 2 odstavci 1 a v čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 1 písmeno c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odstavců 1 a 6 písmene a) trestního zákoníku a trestného činu podvodu podle § 250 odstavců 1 a 3 písmeno b) trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let do věznice s ostrahou; dále mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu prokury na dobu čtyř let; poškození byli se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních; a konečně byl zproštěn obžaloby pro další čtyři skutky, neboť nebylo prokázáno, že tyto spáchal. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl k odvolání státního zástupce částečně zrušen ve výroku o trestu a ve zprošťovacím výroku, a stěžovatel byl pro odvoláním nezměněný výrok o vině odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let do věznice s ostrahou; dále mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu prokury na dobu šesti let; ve zrušené zprošťovací části byla věc vrácena soudu prvého stupně k novému rozhodnutí; a odvolání stěžovatele bylo zamítnuto. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl minoritním společníkem v obchodní společnosti, v níž vykonával funkci obchodního ředitele a prokuristy. Po smrti většinového společníka se stal i jejím jednatelem. Podle stěžovatele soudy nesprávně dovodily, že trestné činnosti, jménem společnosti, se dopustil právě stěžovatel. Podle jeho přesvědčení to však měl být majoritní společník, který tuneloval firmu, přičemž po jeho smrti připadl podíl jeho manželce, která vykonávala hlavní účetní společnosti, s jediným přístupem k elektronickému bankovnictví, přičemž i syn majoritního společníka správce počítačové sítě společnosti, měl přístup ke všem datům společnosti. Ve zprošťovací části rozsudku dospěl nalézací soud k přesvědčení, že stěžovatel nemohl znát pravý stav věci, neboť pracoval s údaji, které mu předložil někdo jiný. Tuto úvahu však soudy neaplikovaly i na ostatní jednání, která byla stěžovateli kladena za vinu, aniž by rovněž byla zohledněna motivace stěžovatele a zásadní otázka qui bono. Proto je stěžovatel přesvědčen o nesprávnosti závěrů obecných soudů a navrhl zrušení jejich rozhodnutí.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 31 T 2/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé obecné konstatování zkrácení v zaručených právech, a podstatná část ústavní stížnosti se věnuje popisu některých důkazů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Podle článku 90 Ústavy ČR rozhoduje o otázce viny a trestu jen soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveného trestního řádu. Pokud při rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219). Účelem dokazování v trestním řízení přitom je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu, kdy soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tyto úvahy následně vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví § 125 trestního řádu. Podle nějž soud v odůvodnění rozsudku (stručně) vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Těmto požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá, a ohledně hodnocení důkazů je přijal i odvolací soud, jakožto dostatečné a přezkoumatelné. Splňuje-li rozhodnutí soudu tyto náležitosti, nelze ani v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu. Odvolací soud nesouhlasil pouze s výší stěžovateli uložených trestů a, aniž by sám věc rozhodl, se zprošťovací částí rozsudku nalézacího soudu.

Stěžovatel založil své tvrzení o nesprávnosti závěrů, k nimž dospěly obecné soudy výhradně na nesouhlasu, protože jeho vlastní závěry byly od nich odlišné. Jak je přitom z napadených rozhodnutí patrné, soudy se důkladně zabývaly okolnostmi, za nichž mělo k jednání, pro které byl stěžovatel stíhán a odsouzen, dojít. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Na takovémto prostém nesouhlasu nelze bez dalšího založit důvodnost ústavní stížnosti, a tuto polemiku nezbývá než odmítnout. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestných činů. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014

Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu