IV.ÚS 914/16 ze dne 19. 7. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 19. července 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Světlany Rathuské, právně zastoupené Mgr. Erichem Wolnym, advokátem, se sídlem Praha 9, Nad Smetankou 231/9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2016 č. j. 15 Co 50/2016-227 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. listopadu 2015 č. j. 42 C 120/2013-205, a ve věci návrhu na náhradu nákladů zastoupení dle § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.
Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá kasace shora označených soudních rozhodnutí, jimiž mělo podle ní dojít k porušení jejího práva zaručeného článkem 36 odst. 1 a článkem 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení článku 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka žádá o náhradu nákladů zastoupení dle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť se domnívá, že s ohledem na její životní situaci jsou pro to zákonné podmínky naplněny.

II.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 12. dubna 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu proti žalované Lucii Kupkové. Společně s touto žalobou podáními ze dne 11. října 2015 a 2. listopadu 2015 zažádala o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů.

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 26. listopadu 2015 č. j. 42 C 120/2013-205 rozhodl, že se stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznává a že návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů se zamítá.

Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka odvolání. O něm rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. února 2016 č. j. 15 Co 50/2016-227 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí neobsahují jasné a dostatečné zdůvodnění, z něhož by bylo možno dovodit, že stěžovatelce nelze přiznat osvobození od soudních poplatků. Naopak jsou odůvodnění obou rozhodnutí podle ní účelově zjednodušující a nemající oporu v provedeném dokazování. Stěžovatelka poukazuje na to, že podle judikatury Nejvyššího soudu je v případě hodnocení otázky osvobození od soudního poplatku nezbytné provést celkové zhodnocení všech okolností vypovídajících o poměrech účastníka, které pak musí být promítnuto do rozhodnutí příslušného soudu. Podle stěžovatelky má soud povinnost zjišťovat majetkové a osobní poměry účastníka řízení s tím, že je musí zhodnotit komplexně. Za situace, kdy soudy dovodily, že stěžovatelka nedostatečně rozkryla své majetkové poměry, měly ji vyzvat v dodatečné lhůtě k doplnění údajů o její finanční situaci.

IV.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Dle článku 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud však není součástí soustavy obecných soudů, a zásadně mu proto nepřísluší pozice další instance při posuzování správnosti aplikace podústavního práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. února 1994; všechny citované nálezy Ústavního soudu dostupné v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/).

Ve své judikatuře vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků se Ústavní soud opakovaně vyjádřil tak, že taková rozhodnutí zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení ze dne 30. dubna 2009 sp. zn. III. ÚS 788/09). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. srpna 2000).

Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 776/05 ze dne 22. května 2006 nebo nález sp. zn. I. ÚS 218/09 ze dne 15. října 2009).

Vadu, která by mohla způsobit porušení základních práv stěžovatelky, však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že i přes tvrzenou nepříznivou finanční situaci je stěžovatelka schopna měsíčně splácet vysokou splátku úvěru, který uzavřela na základě vlastního uvážení. Odvolací soud navíc dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala věrohodně své osobní a majetkové poměry, neboť z jejích tvrzení není zřejmé, jakým způsobem hradí své běžné potřeby, své závazky vůči bance a jaké příjmy a majetkové poměry prokazovala bance při žádosti o půjčku. Shodně se soudem prvního stupně pak odvolací soud uzavřel, že stěžovatelka neprokázala, že požadované opatření odůvodňují její osobní a majetkové poměry, které věrohodným způsobem nedoložila.

Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy svá rozhodnutí adekvátně odůvodnily, přičemž dostatečně vysvětlily, na jakých skutečnostech založily svůj závěr o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů. V jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Způsob posouzení naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků se Ústavnímu soudu jeví jako dané situaci přiměřený. Zhodnocení věci obecnými soudy nevybočuje z ústavněprávních limitů.

Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy naplnily požadavky hlavy páté Listiny, a neshledal proto prostor pro zásah do jejich nezávislé rozhodovací činnosti.

Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení rozhodl v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.

Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, nemohlo být stěžovatelce vyhověno ani v návrhu na náhradu nákladů zastoupení dle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jenž byl odmítnut jakožto návrh akcesorický.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu