IV.ÚS 1205/12 ze dne 14. 5. 2012
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1. E. H. a 2. Mgr. M. Š., obou zastoupených Mgr. Janem Boučkem, advokátem, AK se sídlem Karolíny Světlé 14, 110 00 Praha 1, proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2011 č. j. 29 Co 406/2011-65 a výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 12. 2007 č. j. 5 C 711/2007-15, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 12. 2009 č. j. 5 C 473/2008-50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhali zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž soud nepřipustil, aby stěžovatelku v řízení zastupoval stěžovatel jako obecný zmocněnec.

V ústavní stížnosti stěžovatelé blíže popsali důvody, které je vedly k tomu, aby se stěžovatelka v řízení o náhradu škody a o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu projednávanou Obvodním soudem pro Prahu 5 nechala zastupovat Mgr. M. Š. Oba jsou dlouholetí přátelé a na poskytnutí bezplatné přátelské pomoci v řízení neshledávají nic nezákonného. Rozhodnutí obecných soudů o nepřipuštění zastupování stěžovatelky (v postavení žalobkyně) jmenovaným vnímají nejen jako zásah do práva na respektování svého soukromého života, ale ze strany stěžovatelky i jako porušení práva na soudní ochranu, neboť její vůle, koho si zvolí k ochraně svých práv by měla být respektována a nemělo by jí být nařizováno, koho si smí či nesmí zvolit svým zástupcem, resp. zmocněncem. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé připojili citace z nálezové judikatury Ústavního soudu a upozornili též na zcela odchylný názor Obvodního soudu pro Prahu 5 k otázce zastupování účastníků M. Š. a ústavnosti § 27 odst. 2 o. s. ř., byť přijatý v jiné věci.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že T. H., M. Š., E. H., Ing. M. Š. a P. H. se žalobou podanou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 23. 4. 2007 (sp. zn. 5 C 241/2007) domáhali náhrady škody a zadostiučinění ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Po vyloučení jednotlivých návrhů k samostatnému projednání Obvodní soud pro Prahu 5 v řízení, ve kterém je projednáván návrh žalobkyně E. H. (sp. zn. 5 C 473/2008), ústavní stížností napadeným usnesením ve znění opravného usnesení ve výroku I. její zastoupení obecným zmocněncem M. Š. nepřipustil. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ve výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Podle odůvodnění citovaných usnesení se tak stalo proto, že stěžovatelkou zvolený zmocněnec není advokátem a že vystupuje jako zmocněnec před soudy v různých věcech opětovně; k aplikaci § 27 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu, který se již touto otázkou v ústavněprávní rovině zabýval.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu pojednání věci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická ... osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Jak vyplynulo ze spisu nalézacího soudu, stěžovatel Mgr. M. Š. nebyl účastníkem řízení před obecnými soudy, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, neboť byl toliko zmocněn stěžovatelkou, aby ji v její věci zastupoval. Stěžovateli tak nesvědčí postavení osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a jsou tak dány podmínky k odmítnutí jeho ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky E. H. a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti její ústavní stížnosti.

Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že ústavní stížnost je ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva nebo svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 96/06 ze dne 31. 10. 2006, IV. ÚS 621/08 ze dne 18. 5. 2009 dostupná, stejně jako všechna další dále citovaná rozhodnutí, na http://nalus.usoud.cz).

To je v projednávané věci významné potud, že obdobnou námitkou porušení základních práv ve vztahu k ustanovení § 27 odst. 2 o. s. ř. a jeho aplikací v konkrétním případě se Ústavní soud již dříve zabýval (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 698/04 ze dne 4. 8. 2005, III. ÚS 96/06, I. ÚS 2426/08 ze dne 26. 11. 2008, II. ÚS 2389/07 ze dne 28. 2. 2008, I. ÚS 2428/08 ze dne 10. 2. 2009, U 2/52 SbNU 751 či IV. ÚS 2319/10 ze dne 16. 9. 2010) a dospěl k závěru, že "pokud účastník řízení projeví vůli k zastupování tzv. obecným zmocněncem, nepožívá tento vztah ochrany na úrovni ústavněprávních předpisů. Ústavněprávní rovina nezaručuje právo na jakékoliv zastoupení účastníka řízení, ale zajišťuje právo na volbu kvalifikované, tj. právní pomoci."

Ve shora citovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 2428/09 se Ústavní soud rovněž podrobně vyjádřil ke smyslu a účelu ustanovení § 27 odst. 2 o. s. ř., které podrobil testu proporcionality z hlediska jeho kolize s právem na respektování soukromého života, a poté návrh na jeho zrušení odmítl jako zjevně neopodstatněný. Od rozhodovacích důvodů, které v tomto usnesení uvedl, neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, a proto na ně postačí - s přihlédnutím k obecné a veřejné dostupnosti tohoto rozhodnutí - v podrobnostech odkázat.

Za tohoto stavu tak obstojí i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze v rozsahu, jak byla napadena, neboť obecné soudy vyšly v projednávané věci ze zjištění, že Mgr. Š., ač není advokátem, jako zmocněnec vystupuje v celé řadě sporů vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1, pro Prahu 3, pro Prahu 4, pro Prahu 5, pro Prahu 8 a v odvolacích řízení u Městského soudu v Praze. Toto zjištění vedlo obvodní soud k závěru, že zastupování stěžovatelky jmenovaným nepřipustil. Tomuto právnímu závěru obecného soudu nemá Ústavní soud co vytknout, neboť, jak již vyložil ve shora citovaném usnesení I.ÚS 2428/09, kterým současně s návrhem na zrušení ustanovení § 27 odst. 1 o. s. ř. odmítl pro zjevnou neopodstatněnost i ústavní stížnost, protiústavnost napadeného rozhodnutí byla založena jen při zjištění výkladové svévole (a aplikace) podústavní normy, což se však v projednávané věci nestalo. Na tomto závěru nemohl ničeho změnit ani důraz stěžovatelky, na to, že ji obecný zmocněnec zastupuje zdarma, neboť - opět s odkazem na citované usnesení - pro objektivní stav "opětovnosti" zastupování zvoleného zmocněnce není relevantní subjektivní vztah účastníka k němu. V tomto směru Ústavní soud plně navazuje na svoji vlastní předchozí judikaturu.

Mimo rámec stížnostních námitek a rozhodovacích důvodů Ústavní soud nemohl při seznámení se s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 nezaznamenat, že řízení, ve kterém stěžovatelka E. H. uplatňuje nárok na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení, je rovněž poznamenáno průtahy. Postup, kdy odvolací soud stěžovaným usnesením rozhodl o odvolání proti procesnímu rozhodnutí nalézacího soudu s téměř čtyřletou prodlevou, nelze považovat z ústavně právního pohledu za souladný s úsilím o nalézání spravedlnosti bez zbytečných odkladů.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatelky podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně 14. května 2012

Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu