IV.ÚS 1245/07 ze dne 7. 2. 2008
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ústavní stížnosti F. K., zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem, Advokátní kancelář v Kutné Hoře, Lorecká 465, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2007, čj. 10 To 133/2007-81, a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 2. 2007, čj. 3 Nt 157/2006-71, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 14. 5. 2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 5. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Shora uvedeným usnesením okresního soudu byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení vedeného před týmž soudem pod sp. zn. 3 T 195/2004; stížnost proti tomuto rozhodnutí byla napadeným usnesením krajského soudu zamítnuta.

Podrobněji obsah naříkaných rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jeho vydání předcházelo, netřeba rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i účastníku řízení známy.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že považuje návrh na povolení obnovy za opodstatněný a jeho zamítnutí za odepření spravedlnosti. V návrhu jako důvod obnovy uvedl, že byl dne 8. 8. 2006 vypracován znalecký posudek Ing. I. K., z něhož vyplývá, že k dopravní nehodě nemohlo v žádném případě dojít tak, jak bylo popsáno ve výroku rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 12. 2004, čj. 3 T 195/2004-518, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1 trestního zákona. Své závěry soudní znalec rozvedl a odůvodnil v průběhu svého výslechu při veřejném zasedání. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem, že znalecký posudek nepředstavuje nový důkaz, ani novou skutečnost, která by mohla odůvodňovat jiné rozhodnutí o vině. Ve své ústavní stížnosti shrnul závěry obecných soudů o průběhu dopravní nehody a postavil proti nim odůvodněné závěry vlastní. V další argumentaci stěžovatel odkázal na odůvodnění stížnosti proti napadenému usnesení okresního soudu. Dle jeho přesvědčení soudy postupovaly zcela jednostranně, přičemž přihlížely pouze ke skutečnostem a důkazům svědčícím v neprospěch stěžovatele a vycházely i z předpokladů, které nemají oporu v provedených důkazech.

Ústavní soud poté, co si vyžádal spisy Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 3 Nt 157/2006 a 3 T 195/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.

K ústavněprávní stránce věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu tedy musely být uplatňovány primárně v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.

Ústavní soud připomíná, že na řízení týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného trestního řízení se záruky spravedlivého procesu obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy nevztahují (viz např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 18. 10. 1995 o nepřípustnosti stížnosti č. 23806/94 ve věci Horst Kleinbichler proti Rakousku, dostupné na www.echr.coe.int/echr), neboť v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což není případ stěžovatele.

Věc stěžovatele je možno dle opakovaně v minulosti vyjádřeného názoru Ústavního soudu posoudit podle čl. 36 a násl. Listiny, které ve své podstatě zaručují "právo na soud" a definují některé požadavky spravedlivého procesu a jsou v porovnání s čl. 6 odst. 1 Úmluvy méně restriktivní, a to v míře odpovídající povaze a významu řízení o povolení obnovy.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny: "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.". Tento článek zaručuje především "právo na soud", jež zahrnuje mj. povinnost soudu a účastníků postupovat zákonem stanoveným způsobem. Ze shromážděných podkladů, zejména za samotného faktu, že předmětem ústavní stížnosti jsou soudní rozhodnutí, je zřejmé, že podstata tohoto práva byla zachována.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že pouze na obecných soudech leží úkol zhodnotit jednotlivé důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Poté musí jednotlivým důkazům přiřadit určitou relevanci ve svém procesu rozhodování a následně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložit, jakými úvahami se řídily a proč považuje jednotlivé důkazy za přesvědčivější než jiné opačného významu. Obecné soudy dostatečně i s poukazem na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 4 Tz 16/2006, srozumitelným způsobem zhodnotily důkazní situaci, zejména výpovědi odsouzené S., svědkyně N. a soudního znalce Ing. B. ve vztahu k nově předloženému posudku a dospěly k závěru, že původní skutkové závěry okresního soudu nejsou nijak zpochybněny a není tedy dán důvod obnovy řízení. Ústavní soud v jejich rozhodování neshledal vykročení z ústavně konformního rámce. Extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry Ústavní soud též nenalezl.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2008


Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu