IV.ÚS 1329/07 ze dne 8. 1. 2008
N 1/48 SbNU 3
K výkladu pojmu globálního zajištění celního dluhu (globální celní záruky)
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského - ze dne 8. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 1329/07 ve věci ústavní stížnosti Komerční banky, a. s., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2006 č. j. 8 Ca 167/2005-43, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina správní žaloba, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. února 2007 č. j. 5 Afs 177/2006-83, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost, a to ve věci rozhodnutí celního orgánu ukládajícího stěžovatelce zaplatit z titulu tzv. globální celní záruky další částku, ačkoli stěžovatelka již z titulu této záruky v plné výši plnila, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Celního ředitelství Praha jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2006 č. j. 8 Ca 167/2005-43 a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. února 2007 č. j. 5 Afs 177/2006-83 bylo porušeno základní právo stěžovatelky vlastnit majetek, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se tato rozhodnutí ruší.

III. V ostatním se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění



I.

1. Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále měla být zkrácena v právu vlastnit majetek, zaručeném čl. 11 odst. 1 Listiny, kdy jí měl být vyměřen celní dluh, čili daň a poplatek ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny, bez zákonného důvodu, ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Zároveň tím došlo k zásahu do principu právní jistoty dle čl. 1 Ústavy České republiky. Ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny jsou orgány veřejné moci povinny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod - tedy v případě pochybností postupovat mírněji (in dubio mitius).

2. Celní úřad Beroun vydal dne 15. dubna 2004 rozhodnutí č. j. R/400023/2004, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit zaručenou částku celního dluhu za dlužníka TOLL, spol. s r. o., v celkové výši 262 621,97 Kč. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání s odůvodněním, kde tvrdila, že závazek vzniklý na základě záruční listiny byl splněn a právně zanikl.

3. Celní ředitelství Praha rozhodlo dne 25. února 2005 (13480/04-21-23) o opravném prostředku stěžovatelky proti rozhodnutí celního úřadu tak, že odvolání zamítlo. Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího orgánu správní žalobou k Městskému soudu v Praze.

4. V projednávané věci rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2006 č. j. 8 Ca 167/2005-43, kterým napadené rozhodnutí Celního ředitelství Praha potvrdil.

5. Tento rozsudek napadla stěžovatelka kasační stížností, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. února 2007 č. j. 5 Afs 177/2006-83, jímž kasační stížnost zamítl.

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle popsala, v čem spatřuje pochybení orgánů veřejné moci. Ve svém podání podrobně zrekapitulovala průběh řízení před správními i soudním orgány a namítla extenzivní výklad ustanovení § 256 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "celní zákon") provedený Nejvyšším správním soudem. Podstata jejích námitek spočívá ve skutečnosti, že vystavila tzv. globální celní záruku záruční listinou ze dne 29. března 1996 na nejvyšší částku 300 000 Kč. Na jejím základě, po výzvě celního úřadu ze dne 2. června 1997 č. j. PR-1090/97, ji plně uhradila. Přesto jí byla výše popsanými rozhodnutími stanovena povinnost na základě záruční listiny provést další platby. Celní úřad Beroun vydal dne 15. dubna 2004 celkem 55 rozhodnutí (č. j. R/400009/2004 až R/400063/2004), kterými stěžovatelce uložil zaplatit částku v celkové výši 12 499 645 Kč.

7. V uvedeném postupu shledala stěžovatelka zkrácení ve svých základních právech a s ohledem na uvedené okolnosti se domáhala, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Současně navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

8. Za účastníka řízení, Městský soud v Praze, se vyjádřil předseda senátu 8 Ca, který uvedl, že ústavní stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo založeno na závazném právním názoru Nejvyššího správního soudu. Vyjádření účastníka neobsahovalo žádné skutečnosti mající vliv na rozhodování soudu, a proto nebylo stěžovateli k případné replice zasíláno.

9. Nejvyšší správní soud jako účastník řízení vyslovil názor, že stěžovatelce poskytl ochranu stanovenou zákonem. Napadeným rozsudkem nebyla porušena práva stěžovatelky, tak jak stěžovatelka tvrdí v ústavní stížnosti. Zopakoval argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozsudku a závěry Ústavního soudu v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 54/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, usnesení č. 2, str. 463) a Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku v rozhodnutí č. 55728/00. Ústavní soud stěžovatelce k případné replice nezasílal vyjádření, neboť neobsahovalo žádné nové skutečnosti mající vliv na rozhodování soudu.

10. Ústavní soud vyzval k vyjádření žalované Celní ředitelství Praha jako vedlejšího účastníka řízení. Ve vyjádření zopakovalo závěry Ústavního soudu z usnesení sp. zn. Pl. ÚS 54/2000, argumentovalo vnitřními předpisy (služební předpisy SPČ 26, SPČ 113, SPČ 149, SPČ 149, SPČ 174) a současně vyjádřilo svůj nesouhlas s rozhodnutím Ústavního soudu v nálezu ze dne 13. září 2007 sp. zn. I. ÚS 643/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 142, str. 373). Zmínilo se o rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (č. 55631/00, 55728/00). Uvedené vyjádření však nepřineslo novou argumentaci ani důkazy, a proto je Ústavní soud stěžovatelce k případné replice nezasílal.

11. Účastníci řízení vyslovili v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlas s upuštěním od ústního jednání.

II.

12. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením práv fyzických nebo právnických osob chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, usnesení č. 22, str. 575).

13. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy České republiky rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. V daném případě však Ústavní soud stěžovatelkou namítané porušení čl. 36 odst. 1, jakož i čl. 11 odst. 1 Listiny shledal.



III.

14. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

15. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka podala ústavní stížnost i v dalších shodných případech týkajících se postupu Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Celního ředitelství Praha a Celního úřadu Beroun, majících původ v rozhodnutích Celního úřadu Beroun ze dne 15. dubna 2004. V současné době je tedy mezi týmiž účastníky jako v projednávané věci rozhodnuto o ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 643/06 nálezem ze dne 13. září 2007 (N 142/46 SbNU 373). Nad rámec dále uvedeného proto Ústavní soud na tento judikát odkazuje.

16. Nejvyšší správní soud, shodně jako celní orgány, tedy při své činnosti provedl extenzivní výklad celního zákona. Tím došlo k nepředvídatelné kumulaci z hlediska množství dotčených případů i z hlediska doby, kdy došlo k sepsání záruční listiny, kterou stěžovatelka nemohla ovlivnit. Jako nepřijatelná se rovněž jeví separace jednotlivých případů, která vedla k samostatnému posouzení a následně i samostatnému uplatnění záruky. V důsledku tohoto postupu tak celní úřad provedl a Nejvyšší správní soud legalizoval opakování aplikace celní záruky současně. V daném případě tak byla celní záruka aplikována dne 15. dubna 2004 v 55 případech.

17. Takový přístup státu, byť vedoucí k zajištění prostředků státního rozpočtu, ale není možné akceptovat. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že výklad globální celní záruky, ke kterému dospěl Nejvyšší správní soud v rozhodnutí, jímž věc vrátil zpět Městskému soudu v Praze a současně mu závazně stanovil následný postup, byl v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka tím byla zkrácena na svém právu zaručeném v čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť tím byla přinucena zaplatit z ručení vyšší částku, než jakou mohla při vystavení záruky očekávat, a to i vzhledem k tehdejší praxi a tehdy platným právním předpisům.

18. K požadavku stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod. Majetkové poměry stěžovatelky (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) takový postup neodůvodňují. Ani postup podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 142 občanského soudního řádu není případný. Orgán veřejné moci, jehož rozhodnutí stěžovatelka napadla, byl při vydání napadeného rozhodnutí vázán předchozím rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Nelze mu proto klást za vinu vydání rozhodnutí, které bylo pro stěžovatelku nepříznivé.

19. V projednávané věci tedy shledal čtvrtý senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzené pochybení soudu, a proto v souladu s ustanovením § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu napadený výrok zrušil.