IV.ÚS 196/11 ze dne 28. 4. 2011
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové (soudkyně zpravodajka) a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. S., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Plzeň, náměstí T. G. Masaryka 25, směřující proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2010, č.j. 8 To 41/2010-459, a Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, č.j. 8 Tdo 1082/2010-488, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu a právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zakotveným v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž právo domáhat se svých práv u soudu, zakotvené v čl. 36 Listiny.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. března 2010 č.j. 5 T 6/2009-424, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 trestního zákona a § 219 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené (zdravotní pojišťovně) na náhradu škody částku 28.222,- Kč. Odvolání stěžovatele, jeho sestry a rodičů Vrchní soud v Praze zamítl shora citovaným usnesením. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítal, že soud prvého stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy, byl motivován snahou prokázat vinu stěžovatele bez respektu k principu presumpce neviny. Soud vyvozoval z provedených důkazů taková zjištění, která z nich při racionálním zhodnocení nevyplývají a popis skutkového děje je dle stěžovatele v příkrém rozporu s provedenými důkazy. Soud vzal za prokázané, že potyčku vyvolal stěžovatel, který rovněž poškozeného bodl a nejméně v úmyslu nepřímém se tak dopustil trestného činu, pro který byl shledán vinným a odsouzen. Soud přitom připustil, že situace byla nepřehledná a nikdo nemůže přesně určit v jakém pořadí byl poškozený zraněn. Uvedl však, že přesné zjištění průběhu celého incidentu nebylo smyslem dokazování. S tímto hodnocením stěžovatel nesouhlasí a jeho námitky v opravných prostředcích tak zůstaly nevyslyšeny. Nalézací soud vycházel z jedné výpovědi aniž by zohlednil fakt, že byla v rozporu s dalším svědectvím, a dále že tento svědek byl sám opilý a konfliktu se aktivně účastnil, když stěžovatele kopal do hlavy. Navíc pouze tento svědek mluvil o noži v ruce stěžovatele, který podle jeho výpovědi však neodpovídal konstatování znalce o velikosti nástroje, který způsobil zranění poškozeného. Soud se rovněž nevypořádal se svědectvím, podle kterého se na místě činu vyskytovala další osoba, která měla konflikt s poškozeným. Soud rovněž nesprávně zhodnotil závěry znaleckého posudku, podle kterého byl poškozený v ohrožení života, neboť hrozilo zejména nebezpečí zánětlivých komplikací. K dokonání trestného činu je nezbytný úmysl dokonat jej, avšak poškozenému hrozilo nebezpečí zejména za situace neposkytnutí pomoci. Stěžovateli tedy nebyl prokázán přímý úmysl ani motiv jeho jednání. Jednání stěžovatele, pokud byl vůbec pachatelem, vyplynulo ze situace na místě konfliktu, aniž by bylo prokázáno, kdy došlo ke zraněním a v jakém postavení byl útočník a poškozený. Soud rovněž nekladl dostatečný důraz na osvětlení vlivu alkoholu na jednání stěžovatele. Nalézací soud měl svým postupem porušit ustanovení § 2 odst. 5a 6 trestního řádu a tím měl zkrátit stěžovatele i v jeho naříkaném právu.

Stěžovatel poté, co se seznámil s rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu nabyl přesvědčení, že ani jeden z těchto soudů se neseznámil se spisem a vycházel pouze z rozsudku soudu prvého stupně, který však, jak výše popsáno, neodpovídá provedeným důkazům. Z těchto důvodů je stěžovatel přesvědčen, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení zásad spravedlivého procesu, zejména principu presumpce neviny a z něho vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 5 T 6/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, přičemž jeho argumentace se především zaměřila na opakování námitek z hlavního líčení i z opravných prostředků.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl shledán vinným, že vyprovokoval konflikt, v jehož průběhu poškozeného opakovaně bodl a způsobil mu tak zranění, která by bez včasného zásahu mohla vést ke smrti. Stěžovatel přitom namítal, že situace byla nepřehledná a žádné svědectví nepředložilo jednoznačné tvrzení o jednání stěžovatele jakožto pachatele trestného činu. S ohledem na to považoval závěry, k nimž dospěl nalézací soud, za nesprávné. Jak je z provedených důkazů patrné, situaci by bylo možno označit za pouze nepřehlednou za předpokladu, že by soudy vycházely doslova ze všech svědeckých výpovědí. Pokud ale soudy vycházely z faktu, že všichni zúčastnění, s výjimkou řidiče TAXI, byli pod významným vlivem alkoholu, jsou závěry, k nimž nalézací soud dospěl, jediným racionálním vyhodnocením důkazů které byly soudu předloženy. Vliv alkoholu na stěžovatele pak lze dovodit i z jeho motoriky krátce před a krátce po spáchání trestného činu, která je patrná jak z videozáznamu pořízeného před budovou Krajského úřadu v Plzni na ulici Škroupově, tak i z dopravní kamery na křižovatce Klatovské třídy a ulice U Trati.

Ústavní soud rovněž reflektuje skutečnost, že stěžovatel napadl výhradně rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, jimž vytýká pouze to, že se dostatečně neseznámili se spisem. Veškerá jeho argumentace uvedená v ústavní stížnosti se zúžila na pouhé zopakovaní již bezúspěšně uplatněné argumentace. Jak je přitom z napadených usnesení patrné, soudy se důkladně zabývaly jeho námitkami a tyto námitky neshledaly za relevantní. Tato okolnost však sama bez dalšího není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah a ústavní stížnost odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2011


Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu