IV.ÚS 243/16 ze dne 9. 2. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu: A) T. R., B) nezl. T. R. C) nezl. B. R. a D) H. R., všichni bez právního zastoupení, proti "rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 0 P 35/2012 a na něj navazující rozhodnutí Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Co 482/2015", spojeného s návrhem na přednostní projednání věci, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 26. 1. 2016 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, v němž se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených soudních rozhodnutí; současně navrhují přednostní projednání věci.

Podání navrhovatelů za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem považovat nelze, neboť trpí řadou formálních i obsahových nedostatků (§ 34, § 72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Zejména lze vytknout, že k podání nejsou přiloženy kopie napadených rozhodnutí obecných soudů ani řádná písemná plná moc pro advokáta pro zastupování v řízení. Ústavní stížnost není projednatelná též z toho důvodu, že neobsahuje vylíčení skutkového a právního stavu předchozího řízení před obecnými soudy ani žádnou ústavněprávní argumentaci. Z formulačně zmateného a obtížně srozumitelného odůvodnění stěžovatelova podání se lze toliko dohadovat, že stěžovatel pravděpodobně napadá údajnou nepředvídatelnost a netransparentnost přidělování soudních věcí jednotlivým soudcům a přísedícím, v čemž spatřuje porušení jeho základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces.

Z několika desítek dalších řízení o ústavních stížnostech, které navrhovatelé vedli a vedou u Ústavního soudu, se zjišťuje, že vadný procesní postup volí opakovaně, ačkoli byli Ústavním soudem mnohokrát poučeni, jaké náležitosti vyžaduje zákon o Ústavním soudu pro řádné podání ústavní stížnosti a opakovaně byli bezvýsledně vyzýváni k odstranění vad svých podání (viz např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 588/14, II. ÚS 492/15, III. ÚS 1059/15, IV. ÚS 1520/15, IV. ÚS 1522/15, III. ÚS 2028/15, III. ÚS 2029/15, III. ÚS 2031/15, IV. ÚS 2030/15, I. ÚS 3425/15 a další).

Obecně sice platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění nedostatků podání (jeho vad); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek (uvedené nedostatky) nezdaří odstranit.

Ústavní soud však již v celé řadě svých rozhodnutí opakovaně vyjádřil názor (srovnej např. usnesení sp. zn. III. ÚS 5/06, sp. zn. I. ÚS 987/09, sp. zn. II. ÚS 1361/10, sp. zn. IV. ÚS 1273/10, sp. zn. III. ÚS 3359/11, sp. zn. III. ÚS 3421/15 a řadu dalších, dostupných na http://nalus.usoud.cz), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení, resp. o povinnosti předložit rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práv navrhovatele dostávalo navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řízeních předchozích. Jestliže tedy Ústavní soud vychází ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnutá informace byla navrhovatelům objektivně způsobilá zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním, jeví se setrvání na požadavku dalšího (opětovného) poučení, pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.

I v této věci se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem návrh bez jednání odmítl pro neodstranění vad návrhu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2016


Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj