I.ÚS 259/04 ze dne 7. 10. 2004
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného JUDr. A. T., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, č.j. 25 Cdo 1702/2002- 401, t a k t o :


Ústavní stížnost se odmítá.


O d ů v o d n ě n í:


Ústavní stížností se stěžovatel s poukazem na tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, č.j. 25 Cdo 1702/2002-401, kterým byly zrušeny rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 6. 2002, sp. zn. 19 Co 1433/2002, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. 2 C 536/2001, a věc byla uvedenému okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení.

Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně a řádně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání. Za shora uvedené procesní situace je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní stížnost je fyzická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Podle § 75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě je zjevné, že předmětné řízení nebylo dosud ukončeno, jestliže shora uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bylo rozhodnuto o vrácení věci soudu I. stupně, který bude v rámci pokračujícího řízení ve věci znovu jednat a rozhodovat. Stěžovateli se tak v tomto řízení, případně i v řízení odvolacím či dovolacím znovu otevírá možnost v plné míře uplatnit svá procesní práva. Ústavní stížnost byla proto podána předčasně, jelikož stěžovatel nevyčerpal, a v době podání ústavní stížnosti ani nemohl vyčerpat, všechny prostředky, poskytnuté zákonem k ochraně jeho práv. Odhlédneme-li od skutečnosti, že případná další rozhodnutí obecných soudů v dané věci by tak zůstala rozhodnutím Ústavního soudu nedotčena, což by bylo v hrubém rozporu s principem právní jistoty, nahrazoval by Ústavní soud de facto činnost Nejvyššího soudu a vystupoval by jako jakási "superinstance" v rámci obecného soudnictví, což je pozice, která mu zjevně nepřísluší a příslušet nemůže.

Ústavní soud zde rovněž odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není v zásadě oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor. Domáhat se ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod podáním ústavní stížnosti je fyzická nebo právnická osoba oprávněna za podmínek stanovených Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu teprve po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv a pravomocném ukončení věci. V této souvislosti možno také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost jako nepřípustný návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2004






JUDr. Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj