IV.ÚS 2930/07 ze dne 18. 2. 2008
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti D. H., právně zastoupeného Mgr. Janem Křivánkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Plzeň, Sady 5. května 46, směřující proti usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. července 2007, č.j. 7 To 77/2007-1072, a Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2007, sp. zn. 6 To 71/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené ve čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jehož základním principem je, že ve věci rozhoduje nezávislý a nestranný soud.

Citovaným usnesením Krajského soudu v Plzni bylo rozhodnuto podle ustanovení § 31 odst. 1 trestního řádu tak, že soudkyně JUDr. Marie Ungrová není vyloučena z vykonávání úkonů v trestní věci stěžovatele. Výše uvedeným usnesením Vrchní soud v Praze stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zamítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadl rozhodnutí obou soudů, neboť má zato, že jmenovaná soudkyně měla být vyloučena z projednávání a rozhodování věci. Důvodem k tvrzené podjatosti je skutečnost, že dcera soudkyně žije v partnerském vztahu ve společné domácnosti se synem JUDr. V. K. Ten zastupoval Krajské státní zastupitelství v Plzni při všech hlavních úkonech u Okresního soudu v Klatovech, vykonával dozor nad přípravným řízením v předmětné trestní věci a dále podal odvolání v neprospěch obviněných, když o jím podaném odvolání rozhodoval právě senát vedený JUDr. Ungrovou.

S ohledem na tyto skutečnosti se stěžovatel domnívá, že v daném případě je dána pochybnost o nestrannosti soudkyně. Nezávislost na stranách řízení totiž podle stěžovatele představuje absenci jakéhokoliv osobního vztahu soudu k jedné ze stran řízení. Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, podle stěžovatele je však třeba chápat nestrannost objektivně, tedy zda existují okolnosti, které by mohly vést k pochybnostem o nezaujatosti soudce k věci. K tomu stěžovatel odkázal i na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na rozhodnutí ÚS 371/04 (zřejmě I. ÚS 371/04), ÚS 370/04 (zřejmě I. ÚS 370/04), ÚS 105/01 (zřejmě II. ÚS 105/01) a ÚS 26/2000 (zřejmě III. ÚS 26/2000).

S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud již judikoval "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je vztahem mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, Praha, C.H. Beck 1997, svazek 7, str. 345)." Z popsaného hlediska je proto třeba na státního zástupce hledět jen jako na zástupce jedné ze stran řízení. Není mu proto možné, bez dalšího, podsouvat osobní zájem na potrestání pachatele.

Stěžovatel ve svém podání namítl podjatost předsedkyně senátu odvolacího soudu založenou na vztahu mezi její dcerou a synem státního zástupce, který jednal ve věci před soudem prvního stupně. Poukázal přitom na judikaturu Ústavního soudu, přičemž právní větu nálezu sp. zn. I. ÚS 370/04, jakož i nálezu II. ÚS 105/01, považuje i Ústavní soud za podstatnou pro posouzení projednávané věci:

Nestrannost soudce je především subjektivní kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi stěží nalezla uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šíře, tedy i v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah.

Ústavní soud k tomu již v minulosti judikoval na straně jedné, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. I. ÚS 167/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 6, str. 429), na druhé straně však vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání; rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto; nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věc, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že nebude mocen či schopen rozhodovat nezávisle a nestranně (srov. II. ÚS 105/01, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, str. 11).

Ve světle výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že za první stupeň hodnocení nestrannosti je možno považovat rozhodování senátu Krajského soudu v Plzni poté, co byla uvedená námitka předestřena. Objektivní zhodnocení námitky podjatosti pak znovu provedl Vrchní soud v Praze, jehož úkolem bylo posouditi dva pohledy na nezávislost a nestrannost předsedkyně senátu (subjektivní pohled samotné soudkyně a subjektivní pohled stěžovatele).

V daném případě ani vrchní soud, po přezkoumání obsahu spisu i stanoviska stran nedospěl k závěru, že by nastaly pochybnosti o podjatosti soudkyně Ungrové.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo vydáno dne 21. srpna 2007 a v písemné podobě bylo doručeno právnímu zástupci dne 14. září 2007. Ústavní stížnost však byla podána teprve poté, co dne 6. listopadu 2007 vynesl Krajský soud v Plzni pravomocné rozhodnutí ve věci samé. Takový přístup stěžovatele nesvědčí o jeho bdělém zájmu vedoucímu k ochraně zaručených práv.

Po posouzení všech skutečností Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2008


Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu