IV.ÚS 3021/15 ze dne 10. 2. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Zdeňka Dobrovolného, zastoupeného JUDr. Miloslavem Petrželou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2015, č. j. 7 As 94/2015-21, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2015, č. j. 6 Ad 10/2012-135, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2015, č. j. 6 Ad 10/2012-135, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 21. 4. 2008, č. j. 2007/7558/30, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele Celního ředitelství Brno ze dne 1. 10. 2007, č. j. 7087-02/07-010100-90, o propuštění stěžovatele ze služebního poměru pro porušení služebního slibu za to, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Stěžovatel se provinil tím, že dne 28. 2. 2007 v rámci silniční kontroly na dálnici D1 uložil blokovou pokutu ve výši 4 000 Kč, přičemž na její zaplacení přijal od řidiče kamionu bulharské státní příslušnosti 200 eur. Tím jednak v rozporu s předpisy přijal nepovolenou měnu, následně do rozpočtu odvedl pouze 4 000 Kč a rozdíl si ponechal, čímž se podle tehdy platného kursu obohatil o cca 1 600 Kč. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 7. 2015, č. j. 7 As 94/2015-21, zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku městského soudu.

Proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a městského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností ze dne 7. 10. 2015, ve které navrhuje, aby Ústavní soud obě rozhodnutí zrušil. Namítá zásah do zaručeného práva podle čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že pro skutkové a právní závěry v jeho věci byly určující svědecké výpovědí svědků Vrančeva a Karasaana, které byly ovšem získány v rozporu s požadavky zákona. Byly totiž pořízeny v rámci trestního řízení, stěžovatel nebyl o konání výslechu předem informován a nemohl svědkům klást otázky.

Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Obecné soudy se ústavně konformním způsobem vypořádaly se stěžejní námitkou, na níž stěžovatel postavil i svoji ústavní stížnost, totiž že zásadní roli při prokázání jednání, pro které byl propuštěn ze služebního poměru, sehrály svědecké výpovědi svědků Nikolaje Tomova Vrančeva (řidiče kamionu, od kterého při plnění služebních povinností přijal plnění protizákonným způsobem a na jehož úkor se obohatil) a Sunaje Mustafy Karasaana (řidičova zaměstnavatele). Nejvyšší správní soud i Městský soud v Praze dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění svých rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96 [N 24/7 SbNU 153, srov. též např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), nebo ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), dostupné na http://nalus.usoud.cz].

Posouzení použitelnosti svědeckých výpovědí bylo jádrem řízení před obecnými soudy a rovněž důvodem pro zrušení původního rozsudku městského soudu v dané věci rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2012, č. j. 6 Ads 160/2011-93. Vypořádání námitky bylo následně převzato z paralelně vedeného řízení s jiným celníkem, s nímž prováděl stěžovatel inkriminovanou silniční kontrolu, kde o ní bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2013, č. j. 3 Ads 94/2012-31. Ústavní stížnost proti rozsudkům správních soudů v souběžně projednávané věci kolegy stěžovatele byla odmítnuta usnesením ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 3899/14, od jehož závěrů se Ústavní soud nemá důvodu odchýlit ani v nyní projednávané věci.

Správní soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily svůj závěr o použitelnosti svědeckých výpovědí řidiče kamionu a jeho zaměstnavatele k prokázání jednání stěžovatele, které založilo důvody pro jeho propuštění ze služebního poměru. Nejvyšší správní soud vyšel z rozboru své konstantní judikatury týkající se použitelnosti důkazů získaných v jiném řízení a z okolností daného případu; výpovědi svědků Vrančeva a Karasaana byly pořízeny dožádanými bulharskými justičními orgány pro účely trestního řízení proti stěžovateli. Konstatoval, že v intencích (striktních) požadavků na dokazování v trestním řízení sice byly opatřeny procesně vadným způsobem, to však nebrání jejich použití ve správním řízení ve věcech služebního poměru, neboť dokazování ve správním řízení podléhá méně přísným požadavkům, v jejichž světle pořízení svědeckých výpovědí obstojí. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že stěžovatel sice nemohl svědkům při výslechu prováděném dožádanými orgány v Bulharsku klást otázky, namísto toho mu nicméně svědčilo právo vznést vůči těmto důkazům veškeré námitky, jakož i navrhovat další dokazování k upřesnění či vyvrácení relevantních skutečností.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy nezasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele, pokud za předestřených okolností dospěly k právnímu hodnocení věci, že v případě inkriminovaných svědeckých výpovědí bylo dodrženo kritérium zákonnosti pořízení důkazu pro potřeby správního řízení ve věcech služebního poměru. Správní soudy mimoto zohlednily, že v řízení byla provedena i řada dalších důkazů, které společně utvářejí ucelený souhrn, zejména pokutovými bloky, výpověďmi stěžovatele a jeho kolegy, expertízou ručního písma na pokutových blocích či záznamem z rekognice celníků svědkem.

Ústavní soud pro úplnost a nad rámec potřebného odůvodnění podotýká, že stěžovatel v ústavní stížnosti žádným způsobem nezpochybňuje skutková zjištění, jak byla provedena správními orgány a obecnými soudy, jinými slovy neuvádí žádné okolnosti vypovídající o tom, že by se zavrženíhodného jednání, pro které byl propuštěn ze služebního poměru, nedopustil. Ve své argumentaci se stěžovatel věnuje výhradně zpochybnění zákonnosti pořízení předmětných svědeckých výpovědí a svoji obranu výslovně staví na předpokladu, že při vyloučení těchto důkazů by mu nebylo bezpečně prokázáno jednání, které vedlo k jeho propuštění ze služebního poměru.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu