IV.ÚS 3127/07 ze dne 17. 3. 2008
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. Č., právně zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Plzeň, nám. Republiky 28, směřující proti usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. srpna 2007, č.j. 3 PP 211/2007-10, Krajského soudu v Plzni ze dne 27. září 2007, č.j. 50 To 528/2007-16, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující, po odstranění vad původního podání, i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na veřejné projednání jeho věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny a rovněž v čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Citovaným usnesením Okresního soudu Plzeň - město byla podle § 61 odst 1 písm. a) trestního zákona zamítnuta žádost stěžovatele na podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 10 let z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. března 2001, sp. zn. 9 T 21/2000, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2001, sp. zn. 11 To 20/01. O stížnosti stěžovatele rozhodl napadeným usnesením Krajský soud v Plzni, tak, že zrušil rozhodnutí soudu prvého stupně a zamítl žádost o podmínečné propuštění stěžovatele podle § 61 odst. 1 písm. a) a § 62 odst. 1 trestního zákona.

Stěžovatel napadl obě rozhodnutí obecných soudů s tím, že byl zkrácen ve svých právech, neboť soudy nerozhodovaly s náležitou vážností a péčí, což je patrné z pochybení soudu prvého stupně, napraveného teprve soudem stížnostním.

Stěžovatel dále podrobně namítal, že okresní soud chybně a protizákonně, byť ve stěžovatelův prospěch, posoudil první podmínku podmínečné propuštění - délku již vykonaného trestu. Při posuzování chování ve výkonu trestu a očekávání spořádaného života po propuštění, vycházel soud, podle názoru stěžovatele, z nedostatečně provedeného dokazování.

Napadenými rozhodnutími mělo rovněž dojít ke zkrácení stěžovatele v jeho právu vyjádřit se k celé věci tím, že řízení u krajského soudu bylo neveřejné a soud si od stěžovatele nevyžádal ani odůvodnění jeho stížnosti. S ohledem na uvedené okolnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 3 PP 221/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Stěžovatel sice poukázal na relevantní základní práva, neuvedl však, jak mělo v řízení v jeho věci dojít ke zkrácení v jeho základních právech.

Namítaný zásah do práva na spravedlivý proces, jak konečně Ústavní soud opakovaně judikoval, zaručuje nárok na řízení předepsané příslušnými procesními normami. Toto právo však neznamená nárok na rozhodnutí odpovídající požadavkům stěžovatele, resp. rozhodnutí v jeho prospěch.

Stěžovatel byl přítomen jednání u soudu prvého stupně, měl možnost vyjádřit se k provedeným důkazům, a také této možnosti využil. Institut kontroly rozhodnutí soudem vyššího stupně neznamená opakované poskytování prostoru k předkládání dalších a dalších důkazů a informací. Je určen k přezkumu hodnocení provedeného soudem nižšího stupně, zda v řízení nedošlo k pochybení či špatnému nebo nesprávnému vyhodnocení provedených důkazů. Neexistuje proto základní právo, které by poskytovalo možnost veřejného projednání každého opravného prostředku, který právní řád k ochraně práv poskytuje. Těchto limitů stížnostní soud dostál, když vyhodnotil chybu soudu prvého stupně, který omylem nevzal v úvahu fakt, že stěžovatel byl shledán vinným a odsouzen pro pokus trestného činu vraždy, ke kterému se vztahují přísnější kritéria pro podmíněné propuštění (§ 62 trestního řádu)

Pokud stěžovatel poukázal na základní práva zaručená v čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy, poukazuje Ústavní soud na fakt, že stěžovatelem dotčené části se týkají řízení posuzujícího obvinění z trestného činu, tedy řízení o vině a trestu. V daném případě se však řízení týkalo splnění podmínek pro podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu. Soudy rozhodly v této věci i s ohledem na skutečnost, že stěžovatel vykonává trest odnětí svobody pro trestný čin, kterého se dopustil v době, kdy byl podmíněně propuštěn z předchozího výkonu trestu.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů ani naříkané zkrácení v jeho základních právech, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2008


Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu