IV.ÚS 3295/07 ze dne 12. 3. 2008
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Ing. Václavem Školoutem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Lazarská 1719/5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncd 635/2007-17 ze dne 7. listopadu 2007, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:


Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. prosince 2007, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncd 635/2007-17 ze dne 7. listopadu 2007 z důvodu, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného usnesení.

Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že u Okresního soudu v Chomutově bylo dne 5. dubna 2007 pod sp. zn. 14 Nc 48/2007 zahájeno řízení o úpravě poměrů k nezletilému A. V. pro dobu do rozvodu a pro dobu po rozvodu manželství rodičů. Matka nezletilého dne 28. června 2007 navrhla delegaci věci Okresnímu soudu v Karlových Varech, u kterého jsou termíny jednání nařizovány v přiměřených lhůtách. Vrchní soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností návrhu matky nezletilého vyhověl a rozhodl tak, že věc vedená u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 14 Nc 48/2007 se přikazuje Okresnímu soudu v Karlových Varech. V odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchní soud uvedl, že "...v posuzovaném případě spočívá důvod pro přikázání věci jinému soudu v tom, že příslušný soud objektivně nemůže danou věc projednat bez delších období nečinnosti, jež se zřetelem k tomu, že u Okresního soudu v Karlových Varech jsou podle šetření Ministerstva spravedlnosti na rozdíl od soudu příslušného (a na rozdíl, jak je Vrchnímu soudu známo, i jiných okresních soudů v obvodu Krajského soudu v Ústí nad Labem) předpoklady k projednání a rozhodnutí věci v kratší době. Protože podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý i ústavní právo, aby jeho věc byla projednaná bez zbytečných průtahů, je evidentní, že v dané věci spočívá důvod pro přikázání věci delegovanému soudu v dodržení jiné ústavní zásady". Vrchní soud proto i přes nesouhlas stěžovatele dal přednost právu na projednání věci bez zbytečných průtahů, jak to umožňuje ustanovení § 12 odst. 2 občanského soudního řádu prostřednictvím přikázání věci jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti.

Stěžovatel důvody uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí nepovažuje za dostatečný důvod a domnívá se, že zásadu hospodárnosti a rychlosti řízení je třeba uplatnit ve vztahu k poměrům účastníků, nikoli k poměrům jednotlivých soudů. Stěžovatel má za to, že tímto způsobem nelze řešit systémové či personální nedostatky justice či jednotlivých soudů a nelze tak to účelově prolamovat základní zásady občanského soudního řízení, zejména právo na projednání věci zákonným soudcem. Podle názoru stěžovatele vrchní soud nepřihlédl ke skutečnosti, že v posuzované věci se jedná o řízení o výchově a výživě nezletilého a je podstatné, aby bylo vedeno soudem, v jehož obvodu se účastníci zdržují, neboť je v nich zpravidla třeba činit místní šetření, zjišťovat stanoviska místě příslušných orgánů státní správy, školy či lékaře nezletilého, nebo i vyslýchat svědky, kteří mají k účastníkům řízení blízký vztah a žijí tedy v obvodu místně příslušného soudu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Vrchní soud v posuzované věci aplikoval ustanovení § 12 odst. 2 občanského soudního řádu, podle jehož dikce věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 144/2000 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 24, str. 281] uvedl, že předpokladem přikázání věc i z důvodu vhodnosti podle ustanovení § 12 odst. 2 občanského soudního řádu je (typicky) existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. Přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba - jako výjimku - vykládat restriktivně. Ústavní soud rovněž v uvedeném rozhodnutí odkázal na své dřívější rozhodnutí, sp. zn. IV. ÚS 222/96 (Sbírka rozhodnutí, svazek č. 6, str. 221), ve kterém zaujal stanovisko, že pokud soud přikáže věc jinému soudu podle ustanovení § 12 odst. 2 občanského soudního řádu, aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 544/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 28, str. 429).

Ústavní soud po posouzení námitek vznesených stěžovatelem a důvodnosti uplatňování práva z hlediska podmínek aplikace ustanovení § 12 odst. 2 občanského soudního řádu exces z předvídatelného nazírání či aplikační libovůli neshledal. Lze konstatovat, že podanou ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěl vrchní soud. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí vrchního soudu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se zjišťuje, že ve věci rozhodující soud se návrhem matky nezletilého na delegaci věci jinému soudu i nesouhlasem stěžovatele s tímto návrhem zabýval a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho základních práv zaručených ústavním pořádkem nedošlo.

Rozhodnutí soudu o přikázání věci Okresnímu soudu v Karlových Varech, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, pak samo o sobě nezakládá důvod pro podání ústavní stížnosti.

Stěžovateli se zásah do jeho základních práv nepodařilo prokázat a Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud o návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí samostatným usnesením nerozhodoval.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2008


Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu