I.ÚS 407/2000 ze dne 18. 10. 2000
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera ve věci stěžovatelů MUDr. M. B., a P. T., obou zastoupených JUDr. J. P., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti opatření vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Litoměřicích ze dne 17. 5. 2000, ČVS: OVLT-690/20-99,


takto:


Návrh ústavní stížnosti se odmítá.


Odůvodnění:



Stěžovatelé podali včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 10. 7. 2000.

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil shora citované opatření vyšetřovatele Policie ČR, kterým bylo stěžovatelům a jejich obhájci ve smyslu ustanovení § 65 odst. 2 tr. řádu odepřeno nahlížení do spisu a práva s tímto související, protože byly zjištěny skutečnosti opravňující závěr, že obhájcem a obviněnými (nyní stěžovateli) dochází k ovlivňování svědků s tím, že totožné stanovisko zaujímá i příslušný státní zástupce.

Stěžovatelé jsou toho názoru, že shora uvedeným opatřením byla porušena jejich ústavně zaručená práva na obhajobu a právo na spravedlivý proces ve svém celku, konkrétně pak právo stanovené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 2 odst. 2, 3 (státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví a každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá), čl. 4 odst. 4 (při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena), čl. 36 odst. 1 (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu), čl. 37 odst. 2 (každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy od počátku řízení), čl. 40 odst. 3 (obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce) Listiny základních práv a svobod. Dále uvádějí, že zmíněné opatření vyšetřovatele je v rozporu s jejich právem na objasnění věci a hledání důkazů a poukazují na ustanovení § 89 odst. 2 tr. řádu, podle něhož důkaz předložený některou ze stran nemůže být odmítnut.

Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti, jakož i dalších přiložených listin, je nucen nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani neposuzuje stanoviska a výklady obecných soudů či jiných orgánů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde současně o porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v jednotlivých případech spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze již napravit procesními prostředky.

V posuzovaném případě došlo ke sdělení obvinění stěžovatelům dne
25. 6. 1999. Uvedené opatření vyšetřovatele bylo vydáno dne 17. 5. 2000 a je z něho patrno, že vyšetřovatel své rozhodnutí předem konzultoval se státním zástupcem a jako důvod svého rozhodnutí neumožnit nahlížení do spisu uvedl, že stěžovatelé a jejich obhájce ovlivňují svědky. Z uvedeného vyplývá, že k odmítnutí nahlédnutí do vyšetřovacího spisu došlo prakticky po roce trestního stíhání ze závažného důvodu, kterým bylo ovlivňování svědků stěžovateli a jejich obhájcem. K omezení práva nahlížet do spisu bylo tedy přikročeno v procesním stadiu trestního řízení, kdy zmíněné oprávnění orgánů činných v trestním řízení je časově omezené a vztahuje se pouze na přípravné řízení, na dobu do skončení vyšetřování. Po upozornění stěžovatelů a jejich obhájce vyšetřovatelem na možnost prostudovat spis, již právo nahlédnutí do spisu nelze odepřít (ustanovení § 65 odst. 2 tr. ř.).

Z uvedeného vyplývá, že trestní řízení podléhá procesnímu vývoji a jeho případné vady je zatěžují jako celek. Z toho důvodu i případné protiústavní procesní vady lze napravit v prvé řadě obecnými soudy v rámci přezkumu celého řízení. V dané věci Ústavní soud neshledal porušení uplatňování státní moci podle zákona, ani neshledal, že by opatřením orgánu veřejné moci došlo k porušení práv stěžovatelů na obhajobu či spravedlivý proces. Protože neshledal ani napadeným opatřením porušení jiných základních práv nebo svobod stěžovatelů, zakotvených v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR, musel považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.





V Brně dne 18. října 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu