I.ÚS 480/03 ze dne 25. 9. 2003
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
I. ÚS 480/03















Ústavní soud rozhodl dne 25. září 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti Z. M., zastoupeným JUDr. PhDr. A. N., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1109/2003, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 12 Co 13/2001, a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. 5 C 113/97,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 9. 2003 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením odmítl jako opožděné dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byl potvrzen rozsudek nalézacího soudu, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu.
Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl s poukazem na ustanovení části dvanácté, hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Stěžovatel má zato, že uvedeným postupem bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu. V napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně chybělo poučení o možnosti podat dovolání a o lhůtě, ve které je dovolání nutno podat. Aktuálně platný soudní řád stanoví dvouměsíční lhůtu a pro případ, že rozhodnutí neobsahuje poučení o dovolání, stanoví citované ustanovení o. s. ř. dokonce čtyřměsíční lhůtu k podání dovolání. Stěžovatel sice připustil, že byl zastoupen advokátem, jemuž je možno vytknout, že tento speciální případ výjimky z derogace neuplatnil, domnívá se však současně, že tímto postupem nesmí být poškozen přímo on jako účastník řízení. Odmítnutím dovolání ztratil možnost bránit se proti rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci samé.

Jak stěžovatel dále uvedl, byl podle jeho názoru dán dovolací důvod (správně byla dána přípustnost dovolání) podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.

V další části ústavní stížnosti brojí stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu ve věci samé, když tvrdí, že tato rozhodnutí vyvolávají právní nejistotu o tom, kdo byl skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí před nabytím právní moci napadených rozhodnutí.

S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní stížnost je v části, v níž stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž navrhl ke zrušení rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, nepřípustná.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu provádění dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již bylo Ústavním soudem judikováno, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup Nejvyššího soudu ČR při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu.

V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud v napadeném usnesení správně vycházel z toho, že odvolání proti rozhodnutí prvostupňového soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou dle dosavadních právních předpisů (bod č. 15, hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.). Protože řízení před soudem prvního stupně probíhalo podle dosavadních právních předpisů a též rozhodnutí bylo vydáno ještě přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., muselo být rovněž předmětné odvolání posuzováno podle o. s. ř. platného ve znění do 31. 12. 2000. Za této situace proto Nejvyšší soud ČR nepochybil, když hodnotil dovolání podané stěžovatelem podle úpravy platné před 31. 12. 2000 a nikoliv podle úpravy pozdější, jelikož předchozí řízení (tj. řízení před odvolacím soudem) proběhlo ještě podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu č. 17 zákona č. 30/2000 Sb. Pokud tedy Nejvyšší soud ČR usnesením dovolání jako opožděné odmítl, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud ČR postupoval zcela v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého" práva a v napadeném usnesení nelze spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatele.

Na tomto závěru nic nemění ani argument, že stěžovatel nebyl v rozsudku odvolacího soudu náležitě poučen o možnosti podat mimořádný opravný prostředek. Občanský soudní řád ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. stanovil v ustanovení § 157 odst. 1, že v písemném vyhotovení rozsudku musí být mimo jiné obsaženo poučení o odvolání. V žádném ustanovení občanského soudního řádu nebyla stanovena povinnost soudu poučit účastníky řízení o možnosti podat dovolání, čímž bylo reflektováno odlišné postavení odvolaní jako řádného opravného prostředku a dovolání jako prostředku mimořádného. Možnost využití dovolání totiž závisí na tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro jeho podání. Povinnost soudu poskytnout účastníkům řízení také poučení o dovolání obsahuje ustanovení § 157 odst. 1 o. s. ř. výslovně až s účinností od 1. 1. 2001 (zákon č. 30/2000 Sb.).

V této části je tudíž ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť Ústavní soud neshledal v usnesení Nejvyššího soudu ČR zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu.

K návrhu stěžovatele na zrušení rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího Ústavní soud uvádí následující. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení § 72 odst. 1, 2, 4 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv.

Posledním procesním prostředkem k ochraně práv stěžovatele bylo dovolání, jehož přípustnost byla v daném případě dána ex lege [nikoliv však podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění po novele zákonem č. 30/2000 Sb., jak se domnívá stěžovatel, nýbrž podle ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění před novelou]. Pokud stěžovatel svým vlastním procesním postupem přivodil stav, kdy o jeho dovolání, které bylo přípustné ze zákona, nemohl z důvodu jeho opožděného podání Nejvyšší soud ČR rozhodovat meritorně, mohl stěžovatel ústavní stížností napadat toliko rozhodnutí dovolacího soudu. Ústavní soud pak - jak ostatně uvedeno shora - může posoudit toliko skutečnost, zda dovolací soud neodepřel stěžovateli právo na soudní ochranu (denegatio iustitiae).

Plénum Ústavního soudu přijalo na svých neveřejných zasedáních 14. a 21. 1. 2003 stanovisko, které bylo publikováno pod č. 32/2003 Sb., podle něhož bude v případě podání mimořádného opravného prostředku ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení, přičemž šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou obnovy řízení bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta pak bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. Toto stanovisko se však týká toliko případů, kdy přípustnost mimořádného opravného prostředku (dovolání) není dána přímo ze zákona a o přípustnosti rozhoduje sám dovolací soud (§ 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění po 1. 1. 2001). Takový závěr však nelze vztahovat na případ, kdy stěžovatel svým vlastním procesním postupem vyloučil možnost přezkumu odvolacího rozsudku v řízení o dovolání, ačkoliv dovolání bylo v daném případě přípustné přímo ze zákona.

Část, v níž stěžovatel ústavní stížností napadl rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, proto Ústavní soud musel posoudit jako nepřípustnou.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh částečně zjevně neopodstatněný a částečně nepřípustný odmítl.

Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2003

JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu